Dorazila jsem do Medasinu, abych reflektovala žádost o pomoc, která byla odtamtud vznesena paladiny - zde jsem byla přiřazena do značně neobvyklé skupiny. Tu tvořilo pět jedinců včetně mé maličkosti a každý úplně jiný než ten další.
Shadow elf je vysoký a vyzáblý na kost, působí dost arogantně a očividně disponuje magickým talentem. Dále je tu člověk, který jasně nese znaky Darovo církve, a další člověk, jenž by mohl být lovcem. Později se však dozvídám, že patří k hraničářům. A nakonec dreorská chaos paladinka, jak nám s neskrývanou hrdostí prozradila, s kterou si asi nebudu moc rozumět. Aneb, když vám někdo šlápne na ocas u "motivačního" proslovu, který by neobstál v polovině divadelních her.
Navíc se zdá, že po shadow elfovi pasou nějací značně sebestřední qaraini (jejich chyba, že odmítli mou nabídku na práci) a podobně i člověk-klerik, Azarun má nejspíš nějaké předsudky, nebo něco. Bude zapotřebí na to být opatrná, nebo by tahle skupina mohla být má smrt.
Vyrazili jsme za naším prvním úkolem směrem na jih, ale ještě předtím jsme získali nějaké zásoby jakožto vděk paladinů. Musím říct, že ten bílý liščí kožich se mi opravdu líbí a hlavně poskytuje ve sněhu ideální kamufláž.
Dostali jsme se do prvního souboje jakožto tým - tedy, Azarun se jej odmítl zúčastnit a Ashbell z počátku zasáhla sama. Nicméně si pak vyžádala naši pomoc a udělali jsme s těmi shadow elfy rychlý proces. Drizzt se toho nějak nestranil, což byla pozitivní stránka. Nicméně se zdá, že je v rámci magie schopen manipulovat s časem.
Ashbell se pak netají používáním temnoty, stejně jako neváhá vytasit zbraň - tuším, že nám to může způsobit spoustu horkých chvilek. Taky podezírám, že moje schopnosti před nimi nebudu schopna tajit déle, ale snad je v té době budu mít více prověřené. Zatím je opatrnost stále na místě, v případě Ashbell asi největší.
Naše cesty vedly po sněžných pláních k místu, kde paladinové měli problémy s koňmi. Tam jsme narazili na místního značně podnapilého hlídače, s nímž si Ashbell měla co vyříkávat. Cestou jsme narazili na vlky a měli s nimi co dělat, týmová souhra tu zdánlivě moc neexistuje. Spolehlivěji se jeví akorát chaos paladinka a málomluvný hraničář.
Zjistila jsem něco více o povolání mých "společníků" - Azarun se zabývá kreslením magických run, což může mít svůj užitek. Ashbell pak sbírá byliny různého druhu a rozhodně ne za účelem jejich vaření, alespoň ne v běžných jídlech. Tor je pak stopař, což zdatně demonstroval a navíc to i sedí k jeho povolání.
Vysledovala jsem "něco", co zabíjelo koně, až k jeho sluji nebo hnízdu - znamenalo to prozrazení stínového kroku, ale protože šlo o úkol, tak to už neznamenalo tolik. Nicméně se nám to povedlo společně skolit a zjistili jsme nepříjemnou věc - za tímhletím nejspíš byli Anxovi přisluhovači. A dle toho, co si o nich pamatuju a co říkala Ashbell, to rozhodně nevěstí nic dobrého.
Dále nás cesta zavedla k věži, jejíž přístup střežil šaman s elementály. Ashbell si s ním vyměnila několik slov, ale zde se zdálo vše v pořádku a pokračovali jsme tedy v naší cestě dál. Zjistili jsme jen, že mu sem nějak vázlo zasobování, kdy Ashbell přislíbila prozkoumání a případnou obnovu.
Povedlo se mi také konečně nasbírat dostatek surovin, abych připravila první pokrm na našich cestách. Žádného potlesku jsem se od nich nedočkala, byť to bylo rozhodně lepší než sušené zásoby.
Cesta nás zavedla do pobřežního města, kde jsme narazili na bandu zlodějů, kteří ukradli dříve zmíněné zásoby. Střet se ukázal jako nevyhnutelný a vše jsme relativně zvládali, dokud někdo naprosto zbytečně nespálil káru se zásobami. A nijak nehleděl na to, že by se daly využít na tisíc jiných způsobů. Naprostá škoda, neúčelnost a přehnaná agresivita - s takovou budeme mít ještě mnoho neočekávaných problémů.
Naší další destinací se stalo Přístaviště Králů - hodně se změnilo, když jsem tu byla naposledy, ale taky to už bylo nějaké to století. Každopádně kromě vybavení jsme tu řešili i nějaké moje bounty, kdy jedna se týkala dětského domova.
Ukázalo se, jak dlouho jsem byla mimo akci a především, jak stále nejsem navyklá na zimní prostředí - můj pokus o popravu cíle se nezdařil, nicméně k mému štěstí to později vyřešil někdo jiný. Co se týkalo druhé bounty, tak ta dopadla podstatně lépe, jen nevím, jestli ještě někdy v budoucnu využijeme ty svíce z lidského tuku, ale určitě bychom o nich neměli nikomu říkat.
Navíc jsme se nechali chytit přisluhovačem kultu nějaké shadow elfské bohyně - naštěstí se nám povedlo uniknout a na Ashbellin spěch i poté zachránit jednoho klerika od obětování. Myslím, že se jmenoval Coster - pravděpodobně už ho nepotkáme, ale kult jsme zastavili a to je hlavní. Jen doufám, že těch šest dcer vůdce kultu zvolí jinou cestu životem, přeci jen děti jsou dalšími kdo může výrazně tvarovat osud těchto zemí.
Během zdejších misí jsme taky našli něco, co hodně štve Drizzta - sexuální qarainskou příručku s polohami se zajatci. Není špatný nápad si to ponechat a občas ho s tím poškádlit.
Poslední věcí v Přístavišti byla likvidace plížila, další pěkné kreatury, která se na tomto světě existuje. Nicméně tím jsme uzavřeli vše v Přístavišti a mohli se vydat nazpět do Medasinu. Zároveň musím seznat, že Tor se ukázal jako zdatný gambler a jsem zvědava, jak si povede v následujících městech. Nicméně bychom takhle mohli vydělat nemalou sumu peněz.
Pak jsme zamířili rovnou do Medasinu a ta pološílená chaos paladinka nás hnala dnem i nocí - chápu, že je na tohle zvyklá, ale měla by si uvědomit, že my nejsme paladiny a je jedno jakého typu. Jestli po nás chtěli takhle rychlé cestování, tak nám měli dát koně. A aby toho nebylo málo, tak sotva jsme dorazili do Medasinu, tak nás už zase rovnou hnala někam dál na sever.
Na druhou stranu jsme ke kruhu králů dorazili akorát v ten správný moment na to, abychom načapali kultisty při nějakém rituálu. Protože nezbývalo mnoho času, tak jsem relativně hloupě skočila na špatné místo s temnou magickou energií. Ale ustála jsem to a rozetla přetahovanou Azaruna s jedním kultistou, kdy se snažili navzájem zasáhnout. Už to vypadalo, že to stihneme, když ten tajnůstkářský shelf (kdo neví, tak je to hrubší sirafské označení pro shadow elfa) nedorazil toho posledního, když měl příležitost a asi si leštil hůl nebo co. Díky tomu na nás vylezla obrovská potvora, Zelbarrian, jak jsem se dozvěděla později a museli jsme zavelet k velmi rychlému ústupu.
Zde musím složit poklonu Torovi, který v podstatě nastolil způsob, jak obrovitému tvoru uniknout. Každopádně nás prohnal ukázkově, nicméně unikli jsme, možná ke vší smůle všichni. A aby toho nebylo pro změnu málo, tak cestou nazpět do Medasinu se nás pokusili znovu napadnout vlci, naštěstí jsme to tentokrát ustáli lépe.
Z Medasinu jsme vyrazili směrem ke třem pevnostem na druhé straně hor, tedy skrz průsmyk na jih. V jeho ústí jsme nicméně narazili na jinou skupinu, podobnou té naší, jenom zde byli všichni mrtví, což nevěstilo nic dobrého. Ashbell to samozřejmě zarmoutilo a popoháněla nás zrychleným tempem k první pevnosti.
Do ní jsme se dostali s trochou štěstí, protože byla v obležení velké smečky vlků. No, spíš bych to měla označit za takovou menší armádu těchto tvorů. Trochu jsme odlehčili místním, když jsem navařila ze surovin jídlo pro celou vyhladovělou posádku, nicméně my jsme museli pokračovat dál k druhé pevnosti a to ideálně, abychom se vyhnuli vlkům všude okolo.
Právě druhá pevnost se ukázala jako jádro problému - krom velkého množství vlků v pevnosti a okolí jsme narazili i na kultisty, kteří za to mohli. Naštěstí jsme si s nimi poradili dříve, než se mohli vlci v nějakém větším množství zapojit. Kontrolu nad vlky pak způsobovala podivná socha s temným křišťálem - nicméně Drizztovi nezbyla kouzla a tak se ji rozhodl zničit kapitán z první pevnosti. Naneštěstí byla socha protkána temnotou a její zničení kapitán nepřežil - jeho oběť ale nebyla marná, díky tomu byli vlci osvobozeni a hlavně přestali obléhat první pevnost a obecně tropit potíže. Pro nás to pak znamenalo možnost návratu do první pevnosti a hlavně odpočinek. Upřímně si začínám každého odpočinku vážit víc a víc.
Dalším cílem naší cesty byla farma, kam nás vedla moje bounty - byť to bylo kousek zpátky. Není jednoduché si hlídat, kde všude se bounty nacházejí, když některé popisy nejsou až tak detailní, ale to už k tomu nejspíš patří.
Na farmě jsme zjistili, že jeden z farmářů byl zabit a Tor předvedl neobvyklou dovednost, schopnost mluvit se zvířaty. Tedy, pokud by se tak dalo nazvat kvokání se slepicemi, nicméně nějaké informace z nich skutečně dostal - to nás nakonec dovedlo až k Perytonovi, jehož skolením jsme vyřešili tuhle bounty a mohli se vrátit do pevnosti Arte.
S Torem jsem potom vyrazila na lov v nedalekém lese, abych se mohla hned věnovat zpracování masa a on to celé nemusel táhnout nazpět sám. Čekalo nás nemilé překvapení v podobě jakýchsi houbových trpaslíků, že by je jeden mohl zašlápnout. Pokud by tedy nejezdili na zvěři, nebyly jich stovky a nehrozili malými kopími. Povedlo se nám utéct, byť s přispěním záhadného bílého jelena. Navíc při perfektním úkrytu na strom, kterému chybělo k dokonalosti jen málo, jsem na něm narazila na Duranta, královského mistra špeha. Jak jsem si ho sakra mohla nevšimnout, když jsem lezla nahoru? A co sakra dělal zrovna na tomhle stromě v tomle lese?
Z pevnosti jsme potom vyrazili směr Caber, kudy jsme cestou narazili na Otrena - aby se s ním Ashbell střetla v souboji a uspěla. Jako trofej si vzala část jeho vlasů, podobně jako to chtěl i on, zvláštní chlapík. Dozvěděli jsme se také o tenebriovém dolu, který je cestou a rozhodli se tam zastavit.
Naším dalším cílem byla výprava do dolu na tenebrium, kam se nemohli vypravovat místní horníci, protože byli napadáni. Ukázalo se, že se jedná o tenebriové tvory, kteří jsou velmi nebezpeční, když jedince napadnou. Povedlo se nám je porazit, včetně jejich královny, ale ne bez daně - Ashbell utrpěla zásah a nakazila se tenebriovou nemocí.
Spěchali jsme rychle pryč, někam, kde bychom mohli nalézt pomoci, protože nikdo z nás nedisponoval něčím, co by mohlo tuto nemoc vyléčit. Počasí nám navíc nepřálo, ale než déšť byl důležitější stav Ashbell. Naštěstí jsme narazili na Costera, který se ukázal jako velmi mocný klerik a dovedl Ashbell zachránit.
Po vyléčení se nám pak dostalo pozvání do Costerova cestovního sídla - kouzla, kdy si zhmotní vskutku úchvatné sídlo. Musím poznamenat, že tak úžasného odpočinku se mi dlouho nedostalo a bazén, kde jsme se s Ashbell vykoupaly, byl naprosto úchvatný. Nemluvě o tom, že chaos paladinka po Costerovi velmi aktivně vyjela a on se jí nebránil - tak čemu se divit, dreorky byly vždy dost žádané.
Když jsme vyrazili dále, tak se naším cílem stali banditi a Coster se rozhodl jít s námi, protože i on dle všeho neměl bandity moc v lásce. Jen nám trochu nevyšel první střet, kdy jsme chtěli získat zajatce. Všichni se do toho ponořili natolik, že na zemi zůstala jen mrtvá těla.
Začali jsme stopovat bandity a v podstatě ze sebe udělali návnadu. První přepadení jsme poměrně jednoduše odvrátili, nicméně u druhého jsme byli výrazně přečísleni a rozhodli se kapitulovat. Naštěstí pro nás, Tor byl zrovna na lovu a zůstal na svobodě.
Dostali jsme se tak do vesnice obsazené bandity a tam se po chvilce osvobodili ze zajetí a dostali zpět k našim zbraním. S Costerem jsme se rozdělili a vydali se systematicky likvidovat bandity. Nicméně pohled na masové hroby, v nichž byli původní obyvatelé vesnice, rozhodně nebyl nic hezkého a tihle parchanti si nezasloužili nic jiného než smrt.
Chodili jsme dům od domu a likvidovali jejich osádky, než jsem u jednoho zaváhala a naopak muž v domě zasadil životní ránu. Sekem přes oči mě oslepil a výrazně tak omezil, hlavně jsme u sebe neměli nic, co by mohlo nějak rychle pomoci. Musela jsem se tedy spokojit pouze se základním ošetřením, naštěstí ten parchant za to zaplatil životem.
A zatímco skupina pokračovala dál, já se držela pozadu s Tyrem, který mě vedl a po žádosti od Tora i poslouchal. A protože jsem shledala za hloupé trčet na jednom místě, zvlášť kdyby se mohla objevit hlídka, požádala jsem Tyra, abychom se značným odstupem následovali skupinu. Díky tomu by mě náhodná hlídka nemusela objevit tak snadno a byla jsem víc v bezpečí. Tedy za předpokladu, že zbytek party nevyvede nějakou hloupost nebo nebudou donuceni k rychlému ústupu. Nicméně to bylo riziko, kjež jsem byla ochotná podstoupit.
Poté, co jsme dorazili zbytek banditů ve vesnici, nás čekal skrytý vchod do hory. Tam následovala další vlna nepřátel, dokud jsme nenarazili na vězení. Zde držené zajatce jsme osvobodili a jejich místa nahradili některými z banditů, kteří měli to štěstí a přežili náš útok.
Na vrcholu hory jsme pak mohli spatřit, jak Coster zametl se šéfem banditů, což znamenalo konec jejich hrozby okolí. Mezi jejich věcmi jsme poté nalezli slušný obnos zlatých a také magické čočky, které umožní Torovi vidět ve tmě.
Díky Costerovi se mi pak vrátil zrak, byť počátek byl pro mě hodně matoucí. Vlastně nebýt jeho, tak já i Ashbell bychom v nedávné minulosti měly dost značné problémy, nicméně na to nemůžeme spoléhat pořád. A taky bych měla nějak zapracovat na tom, abych v případě absence některého z mých smyslů, dokázala jeho ztrátu nahradit nějak jinak.
Potom jsme řádně vyprovodili mrtvé z vesnice jejich spálením, což byl rozhodně lepší osud, než vhození do masového hrobu. Dál jsme vyrazili do Caberu a Coster byl tak laskav, že nás ještě jednou pozval do svého sídla. Nicméně další noc jsme již stanovali a to rovnou za deště, ale pokud je k dispozici dobrý stan, tak to příliš nevadí, alespoň co se mě týká.
Naší další zastávkou se stal Osterand, nicméně hned z kraje jsme museli řešit potíže s ubytováním, ale s Ashbell jsme si dovedly poradit. Tor mezitím navázal pozitivní kontakty s místní ochrankou.
V rámci zastávky jsme vyřešili úkol, který obnášel střet s mimikem, jenž se skrýval jako místní rodinný erb. I díky splnění tohoto úkolu jsme pak získali nocleh na další noc, tudíž jsme si mohli řádně odpočinout před pokračováním do Caberu.
Proti mojí poslední návštěvě se město podstatně změnilo a těžko jsem ho poznávala, ale i tak jsme zdařile nalezli ubytování a mohli si po cestě odpočinout. Počasí pak nepřálo další den, ale nebylo to nic, co by nás mohlo zastavit v nákupech, přeci jen z obchodu do obchodu to je kousek. Díky tomu jsme si v pohodě doplnili zásoby a já si mohla nechat opravit své oblečení pro noční akce, pokud bych ho potřebovala.
Po doplnění zásob jsme se jali plnit odměny, které jsem tu měla od gildy - hned v té první jsme se střetli s krutikem, což místním strážím neudělalo moc velkou radost. Hned ta další pak nepatřila k těm nejvoňavějším, protože nás zavedla do místních stok. Ve všem tom puchu jsme nakonec nalezli zombie a splnili tak další bounty.
Kromě finančních odměn a rozmanitých výzev se pak u plnění bounty díky rozličným prostředím lze dozvědět něco o členech party - třeba takový Azarun se tu choval jako hrozná slečinka a odmítl vstoupit s námi. Je vidět, že mu záleží hlavně na jeho vlastních cílech. Jestlipak by pro svého lorda nebo jeho podané z Androlu do kanálu vlezl? Naopak Tor toho možná tolik nenamluví, ale šel rovnou bez nějakého vytáčení. Určitě se vyplatí jej podpořit, když bude on někdy potřebovat pomoci - rozhodně je v tomhle férový. U Drizzta jeden neví, nicméně prokázal intelekt a zajistil mast proti puchu, plus šel taky s námi. Navíc později ve městě se poprvé trochu víc uvolnil a působil vřeleji - pokud to vydrží, tak by snad mohl být i důvěryhodný parťák.
Doplnili jsme ještě poslední zásoby, včetně hezkých šatů pro mě a Ashbell a opustili město. Tentokrát jsme mířili směrem ke Kanu, abychom se tam nakonec spojili s místními špióny, kteří na město dohlíželi. Byli jsme potom svědky něčeho neuvěřitelného a nejspíše hodně špatného - celé město se ponořilo do velké temné koule. Pro cestu lesem jsme pak dostali zapůjčeny rychlé koně a mířili na další stanoviště, abychom se cestou střetli s dalšími kultisty. Místní lesy se rozhodně nedají považovat za bezpečné. Ale jako zabiják se ostatně nemůžu divit - míst pro přepadení tam rozhodně není málo.
Se zprávou od špiónů jsme dorazili do Oldwellu, samozřejmě se zbytek cesty nemohl obejít bez dalšího střetu s kultisty. Ta banda fanatických pomatenců mi pomalu začíná lézt na nervy a navrch místní obyvatelstvo z nás rozhodně nebylo nikterak nadšené.
Naštěstí při plnění místních bounty byli i relativně nápomocní a postupně jsme vyřešili přítomnost kultistů v lese, potíže v sirotčinci (Ash díky tomu zbylo několik dětských zubů) a nakonec i vyžranou pekárnu a cukrárnu. Tam se ukázal být viníkem sladkožravý mimik - a Ash jej dokonce přesvědčila po dobrém, aby zmizel a získala informace o nějakém pokladu kdesi ve zříceninách Craisu. Nejspíš to stejně bude nějaká babská průpovídka nebo kdo ví co za pofidérní meč.
S novými informacemi jsme pak vyrazili zpět ke špiónům v čele s Durantem, abychom byli svědky snad statisícové armády, ne-li větší, kultistů z Kanu. Armády v plné zbroji, s několika černými draky, která zcela suverénně kráčela vpřed. Byla to právě tahle armáda, kterou skrývala ta temná koule, jež se s jejím odchodem rozplynula. Samozřejmě jsme armádě uhnuli z cesty a pokračovali potom v jejich stopách.
Cestou jsme narazili na několik mohyl, aby nás v tu chvíli přepadl černý drak - schovali jsme se prozřetelně dovnitř. Nebyl to však nejlepší z možných nápadů, zvlášť, když jsem si našla hodně špatné místo a drak se rozhodl vnitřek mohyly vyplnit svou kyselinou. Myslela jsem, že umřu, když jsem se díky neznámé moci postavila na nohy - ale co bylo horší, moje brnění bylo zničeno a značně mě to tak oslabilo pro další boje.
Při táboření se nám poté zjevili dva duchové, otec a syn - už jsem psala jak tyhle věci nesnáším? No a samozřejmě, že si jeden rozhodl vyzkoušet, jak se bydlí v mé osobě. A nejenom, že mě dočasně oslabil, tak mě ten parchant udělal nějakým trikem starší o deset let! Sečteno a podtrženo byl tohle jeden z nejmizernějších dnů v mém životě a že jich za ta staletí rozhodně nebylo málo.
Ve stopách armády jsme dorazili do zdevastované pevnosti, u níž zůstal malý zadní voj a pustili jsme se do bitvy. Boj byl náročný a přinesl několik neblahých následků - Ashbell a Azarun ohluchli, ale co bylo horší, tak Tyr zemřel. Mysleli jsme si, že je s ním konec již na dobro, ale Tor se u jeho těla modlil, abychom pak byli svědky silné zlaté záře a jakéhosi stříbrného obrazu ženy. Dle Torových slov to byla samotná Mielikki, ale hlavní bylo, že Tyr oživl a to právě díky moci oné záhadné paní lesů. Je fajn vědět, že máme podporu i dalších mocných bytostí, i když pochybuji o tom, že bychom se na ni měli trvaleji spoléhat.
Ve zbytcích pevnosti jsme pak se štěstím nalezli 16 přeživších, včetně jednoho šamana, který se postaral o zranění Ashbell a Azaruna. Představil se nám jako Olis. Dozvěděli jsme se, že část kultistů vyrazila směrem k menšímu průsmyku vedoucímu do Holých zemí a Ashbell rozhodla, že to prozkoumáme. Azarun proti tomu trochu protestoval, že přeci musíme dávat pozor na tu velkou armádu před námi, jako bychom s ní něco sami svedli, ale Ashbell zafungovala jako velitelka a rozhodla. Cestou průsmykem jsme pak porazily "naši příbuznou" ve formě běsu a poté čtveřici qarainů, byť Ashbell nechala vycukat Drizzta, aby byl sdílnější o své situaci a prozradil, proč se o něj tolik zajímají. Ukázalo se, že jako uprchlík z otroctví jednoho z nejvýznamnějších otrokářů v Sirafu je Drizzt značně ceněný. To se možná bude v budoucnu hodit. Nicméně v závěru střetu je Ashbell oslepena, ale naštěstí jsme měli s sebou Olise, jenž jí dovedl zrak velmi rychle navrátit.
Pokračovali jsme dále, aby Ashbell narazila na štěně (uprostřed ničeho se objeví štěně ...), z něhož se nakonec vyklubal černý drak - Ixmatran. S ohledem na situaci se povedlo Ashbell s ním vyjednat dohodu, že mu pomůžeme někoho najít a díky tomu nás kousek i svezl a hlavně jsme získali čas, než by na nás dostal chuť. Na konci někdo začal s tím, jak efektivně sestupovat - samozřejmě jsem musela potvrdit své dovednosti a připojila k tomu trochu akrobacii k překvapení ostatních, včetně draka samotného.
Ixmatran hledal mága, jenž ho zaklel právě do štěněte a získali jsme něco málo stop. Pokračovali jsme tedy dál v cestě, abychom při noclehu narazili na ohnivého elementála - Baalogbranda. Chtěl si vyslechnout vtipnou historku, tak jsem mu povyprávěla historku o třech pádech, když ostatní neměli příliš povídavou náladu.
Nevěřila bych, jak velký úspěch může mít historka o neúspěšném atentátu přepracovaná do divadelního prostředí úspěch, ale Baalogbrand, stejně jako všichni ostatní z ní byli nadšeni. Možná ji zkusím někdy později vydat - aneb, jak herečka na kulisy lézt musela, ale kulisy byly proti a hra v prostředku děje. To že reálně byla inspirována neúspěšným atentátem už vlastně ani nikdo nemusí vědět.
Následujícího dne jsme vyrazili dále, ale naši cestu narušila chaotická bouře. Rychle jsme nalezli jeskyni, kde jsme se mohli ukrýt a po řádném utěsnění vchodu nezbývalo než čekat na její konec. Využili jsme toho k vykonávání našich řemesel, i protože tato bouře trvala značnou dobu a pochodovat za kyselinového deště rozhodně není dobrý nápad.
Když bouře konečně pominula, mohli jsme vyrazit dále. Jenomže naše cesta netrvala dlouho a přiřítila se další bouře, tahle byla naštěstí jen prašná. Tor byl připraven asi nejlépe a připravil mi roubík, abych se neudusila - budu mu poté muset koupit nějakou hezkou košili, jako náhradu té potrhané. Rozhodně si ji zasloužil a nové oblečení mu taky neuškodí, chápu, že mu jde hlavně o přírodu, ale to neznamená, že se nemůže snažit vypadat dobře.
I přes bouři jsme se k večeru dostali k menšímu údolí, a hlavně bouře již odeznívala. Jenomže, než jsme mohli dostat příležitost si nalézt místo k nocování, tak nás napadli kamenní elementálové. Bylo jasné, že tento střet rozhodně nebude jednoduchý.
Boj byl už od začátku značně složitý, nehledě na to, že k elementálům se přidaly jakési popelavé bytosti zvané spálená stráž. Zahlédli jsme také postavu pěkné ženy s agresivním výrazem, ale netuším, jestli to byla jenom nějaká vidina před tím, než jsem společně s ostatními padla k zemi.
Probrala jsem a s potěšením jsem shledala, že jsem byla naživu a také svobodná. A hlavně nebyla jsem jediná a takto se poštěstilo nám všem. Ukázalo se, že nás zachránili šamani z blízkého města a stejně tak nás i vyléčili a zbavili všech zranění. Nacházeli jsme se v obrovském stanovém městě plném, na první pohled, prosté a barbarské kultury, ale tomu tak opravdu bylo jenom na první pohled. Očividná však byla jejich nenávist k lidem, zatímco s Drizztem naopak dost soucítili, čemuž se s ohledem na znalost historie ani nelze divit.
Prošli jsme město a dle možností si nakoupili různé věci, dokud jsme se nesešli v taverně, kde to hodně žilo. Ale hlavně, místní kuchař a majitel taverny - Olaf, se prokázal jako mistr řemesla a byť se někteří ušklíbali, tak Bervézský brouk byla neskutečná pochoutka. Navíc se Olaf prezentoval jako velmi milý muž a s ohledem na prostředí i jako význačný gentleman, na rozdíl od jednoho hrubiána, který by mě nejradši ojel a odhodil jako kus hadru. Navíc se se mnou Olaf podělil i o jeden jednodušší recept, což mi jistě pomůže v pilování mých vlastních dovedností.
Pohostinnost šamanů byla velmi vlídná, díky čemuž jsme měli zajištěno i přespání, byť někteří se museli snažit přesvědčit postaršího šamana ve správě pokojů méně obvyklými způsoby. Naštěstí jsme já s Ashbell ten problém neměly a naše vstřícnost a zájem o jejich kulturu tomu jen napomohly, byť ne vše muselo být myšleno upřímně. Ale to už je problém těch paličáků, kteří nedovedou pochopit, kdy drobný ústupek přinese větší prospěch. Dalšího dne nás pak čekala audience u Belrica, vůdce šamanů.
Poté jsme doplnili zásoby u Olafa a přijala jsem bounty od Lerina, což byl k mojí smůle ten prasák, co se mě pokoušel osahávat a později si užil s Ashbell. Myslela jsem, že chce být s Costerem, ale kdo ví, mohla to být chvilková záležitost a touha. Třeba se s ní o tom pobavím více později, ona občasná troška zábavy není od věci, byť já jsem v tomhle byla od jisté doby vždy trochu víc skoupá. Nicméně naším cílem se stala jakási hrobka a jak už je zvykem v tomto kraji, cestou k ní nás potkala prašná bouře.
V hrobce jsme se setkali s nemrtvými a povedlo se jim oslepit a zranit Drizzta. Nicméně i tak jsme si s nimi poradili. To vše ale jen pro, abychom zpátky na povrchu museli začít utíkat, protože nás nahánělo opět několik elementálů. Naštěstí do města šamanů se neodvážili a my si mohli odpočinout na obědě u Olafa, kde jsem si dala mimojiné lomcováka a také od něho získala další recept do sbírky. Musím říct, že zdejší kuchyně je velmi pestrá a chutná, což ne všichni členové týmu dovedli ocenit.
Šamani také uzdravili Drizzta a Torovi se povedlo sehnat poněkud nevzhledné, za to velmi praktické masky, které by nás měly ochránit před prachem a pískem. A to znamenalo, že jsme mohli vyrazit dál, načež nás čekala jeden a půl denní štreka, než jsme opět museli unikat před další agresivní skupinou elementálů. Výjimkou se však ukázal jeden, jenž nám pomohl a ochránil nás při odpočinku. Byl to Ignaris, jenž se ukázal být samotným pánem ohnivých elementálů. Potvrdil nám, že potřebujeme získat jednotlivé čtyři elementy a od něho jsme získali element ohně. Zároveň nás navedl, kam se máme vydat hledat dále.
Dalším pánem elementů, kterého jsme měli hledat, byl ten vládnoucí zemi - Terron. Dorazili jsme k zátoce, kdy jsme si vybrali cestu na jih. Cestou jsme se museli probít přes několik vzdušných elementálů, abychom se k večeru utábořili, když Ashbell měla vidinu, v níž byl Terron napaden. O ničem nepochybovala a proto jsme rychlým tempem vyrazili na opačnou stranu. Netřeba podotýkat, že vidina samotná nebyla nikterak příznivá.
Dorazili jsme do situace, kdy byl Terron napaden kamennými elementály, kteří se jej pokoušeli zabít. Náš příchod však nastal příliš pozdě a byť se nám povedlo elementály udolat, Terron padnul. Posledním dechem však ještě předal naší velitelce element země. Když jsme se později setkali s Ignarisem, tak byl rozezlen, že jsme selhali, přesto jsme se od něj dozvěděli, kam pokračovat dále. Nechala jsem si pro sebe komentář, kdy přesnější cestovní instrukce by mohly pomoci, protože to je to poslední, co by se nám teď hodilo.
Směrem na sever, k svatyni větru, jsme pak potkaly dvě cestující ženy, které se snažily až příliš ukrývat svou identitu. Ukázalo se, že jednou z nich byla medúza, ale nechtěla nás ohrozit. Krátce za nimi se objevili lovci odměn, kteří nabízeli i část z podílu, když jim pomůžeme medůzu dopadnout. A byť to znělo lákavě, v tu chvíli bych z podílu měla ani ne polovinu, ale hlavně bych musela jít proti zbytku naší skupiny. A navíc jsem těm lovcům moc nevěřila, a protože to nebyla ani gildovní zakázka, takže když Ashbell vyrazila proti nim, neměla jsem sebemenší důvod váhat. Samozřejmě jsem potom musela utrousit odpovídající komentář o nemalé sumě, o níž jsme přišli, ale je potřeba si udržovat nějaký status. Nakonec jsme pak v klidu sedli k odpočinku, který nám ještě zpestřil střet s ohnivými elementály, snad aby nám u táboráku nebylo snad chladno.
Trvalo to nějaký ten další den navíc, než jsme dorazili ke vstupu do svatyně a využili klidu v okolí, abychom si odpočali. Vevnitř jsme se pak mohli setkat s Avionem, jenž se už na první pohled rozhodl projevit jako arogantní bastard. Přesto se rozhodl nám dát šanci a to duelem s Ashbell. My ostatní jsme nesměli zasahovat a byť se někteří cukali, tak Ashbell sama řekla, ať nikterak nezasahujeme.
Vývoj nakonec nebyl až tak drastický a zdálo se, že Ashbell neměla přehnané obtíže - s ohledem nicméně mohu říci, že Avion nezkoušel jenom její bojové dovednosti, ale také vůli a tak trochu i nás ostatní. Dost z jeho arogance tak mohla být i hraná fasáda, kterou chtěl lépe odhadnout charakter svých hostů. Každopádně to bylo prohlášeno jako její vítězství a získali jsme od něho element vzduchu - naše další cesta pak vedla zpět do města šamanů.
Tam za námi sama dorazila na první pohled šamanka, nicméně velmi rychle jsme zjistili, že se jednalo o Aquanos, paní vodního elementu. A byť se mohlo jevit poněkud bezstarostné v tuto chvíli tančit a bavit se, bylo potřeba si uvědomit, proč tohle podnikáme a že dobrý odpočinek posiluje ducha. Také mi to připomnělo veselice na dvoře v Mayhiru, byť tam se tancovalo ve formálnějším stylu, ale zkušenosti z divadla mi k této veselé hudbě dodaly ten správný rytmus. Aquanos s námi byla spokojená a poskytla nám poslední chybějící element - vodu.
Před pokračováním dál, jsme strávili večer u Olafa a s pitím jsme se rozhodně nedrželi zpátky, střízlivěla jsem tak ještě cestou následujícího dne. Ta nás tentokrát vedla přímo k chrámu Ithamir, do něhož jsme bez nějakých výraznějších prodlev vstoupili. Bylo nám řečeno, že nikdo netuší, co tam můžeme očekávat a co vlastně pomocí elementů máme probudit. Nicméně to mohla být jediná naděje na zvrácení toho, co se v Holých zemích dělo.
Sestupovali jsme do nitra chrámu a mohli jsme spatřit několik různých kreseb, kde byli znázorněni páni elementů a také žena, která nás již několikrát napadla, byť jsme si neuvědomili v jakém je s nimi spojení. Dostali jsme se až k nějakém oltáři, kde byly čtyři sošky a v prostoru před námi různorodé prostředí - les, jezero nebo menší skaliny plné nor. Ashbell se jako obvykle bez váhání chopila první sošky ve tvaru zvířete a přeměnila se na tučňáka. Já následovala jejího příkladu a změnila se v jestřába, aby nás následovali ještě Tor a Azarun, z nichž se stali lasička a medvěd. Společnými silami jsme pak vyřešili několik hádanek, abychom získali čtyři emeraldové sošky. Byl to úžasný pocit takhle si lítat, neuvěřitelná volnost a musím přiznat, že mě to přimělo se na přírodu podívat i trochu jinak. A střemhlavý nálet z oblohy k zemi byl taky úžasný zážitek. Nehledě na praktičnost, kdy by se mi tohle hodilo při mé práci, pohybu po nočních střechách a obcházení případných hlídek.
Vybaveni soškami jsme sestoupili níže do Chrámu, kde je Ashbell rozmístila ve správném pořadí na oltář. Díky tomu jsme probudili mohutného elementála, jenž disponoval všemi elementy - ukázalo se, že nesl jméno fúzní elementál. Ten se vypravil putovat holými zeměmi a narovnávat pořádek mezi elementály a osvobozovat je z područí temné mocí, do níž upadli. Naše práce tady však ani zdaleka nekončila.
Našim dalším cílem se stal Ostrov Lebek - cestou k němu se k nám připojil Belric, který nám zdatně kryl záda před narůstajícími útoky nepřátel, dokud jsme se nedostali až k pobřeží. Vyslal nás napřed na loďce směrem k ostrovu s tím, že nás nějak dohoní. Vzhledem k jeho moci jsme o tom neměli pochyby. Cestou nás však napadli žraloci a notně zamávali s naší lodí, nicméně ustáli jsme to a dostali se až ke břehu, kde se na ostrově tyčila jakási popelavá citadela. Z jejích bran vystoupili výrazně silnější čtyři elementálové a započala lítá bitva. Během ní se Drizzt zbaběle teleportoval kamsi pryč a nechal nás ostatní čelit náporu nepřátel. Povedlo se mi upoutat ohnivého elementála a nalákat ho do vody, abych jej oslabila. Trochu to i pomohlo a na pokraji sil jsme slavili tuhé vítězství. Nalezli jsme pak i Drizzta, jehož musel z mrtvých oživit Belric, protože se teleportoval jen mezi další nepřátele, kteří jej zabili. Před vstupem do citadely jsme se rozhodli odpočinout, jinak bychom v ní daleko s ohledem na náš stav nedošli.
Vstoupili jsme do popelavé citadely, nicméně cesta v ní rozhodně nebyla jednoduchá a trochu jsme bloudili. Cestou však někteří členové skupiny nalezli své ztracené předměty, já ukořistila velmi zajímavě vypadající botky, údajně elfské a narazili jsme na několik velmi zajímavých obrazů fungujících jako pasáže do dalších části citadely. Nicméně i přestože nám to nějakou dobu trvalo, nalezli jsme hlavní místnost, kde na nás čekala ona - zrzavá žena s emeraldem, která nás už několikrát v Holých zemích napadla s elementály, jež v té době měla pod svou kontrolou.
Nastala lítá bitva, každopádně nebylo pochyb o tom, kdo měl navrch. Díky mocné magii se nám plnily plíce popelem a velmi rychle jsme padali k zemi neschopní a kdo ví, zda-li ne mrtví. Naštěstí pro nás se zjevil Belric, který zvrátil boj a přiměl ji k ústupu, jenomže ne dříve, než sám utržil smrtelná zranění. Ještě, než mohl naposledy vydechnout, všechny nás vyléčil od popela a jistojistě nám zachránil životy na úkor toho svého. Nejhorší bylo, že jsme mu v tuhle chvíli nedoveli nijak pomoci a mohli jenom zkusit pronásledovat tu potvoru.
Ve stopách Arcadie, jak jsme později zjistili, že se jmenuje, jsme vstoupili do jiné sféry - snové říše. Párkrát jsem o ní něco zaslechla, ale stejně jsem to vždy považovala spíš jen za nějaký mýtus nebo dětskou povídačku, ne však více. Zde jsme chvíli tápali nevědouc kudy kam, nakonec jsme však dorazili k jakési věži a vypořádali se z bytostí, která zde byla. Ve věži jsme pak našli temný orb, který se nakonec Ashbell rozhodla zničit - toho jsme brzy zalitovali, protože se snová říše začala hroutit a my museli unikat, co nám síly stačily. Těsně před návratem jsem byla těžce zasažena, ale ostatním se povedlo mě dostat skrz a posléze přivézt zpět k vědomí.
S návratem se pak popelavá citadela rozpadla a i ostrov lebek byl uvolněn z jejího područí. Zamířili jsme zpět k městu šamanů a cestou nám byl vyjádřen vděk elementálů a hlavně holé země se začaly vracet do normálu, když pomalu začínal mizet všudypřítomný prach. Ve městě šamanů pak následovala volba nového vůdce, kdy proti sobě stanuli Olis a Olaf, oba schopní, nicméně svou volbou jsem podpořila Olise. Zdál se mi vhodnějším kandidátem a hlavně Olaf, plněn zaneprázdněn svou hospodou, by si to nejspíš ani tolik nepřál. Byl to právě Olis, kdo nakonec vyhrál a protože byl zvolen nový vůdce, tak musela přijít velká oslava a to i k uctění hrdinného Belrica a navrácení klidu do holých zemí.
Hlavní dění oslavy se konalo u Olafa a já jsem mu nabídla pomoc za barem, už kvůli tomu, že na to byl prakticky sám a chtěla jsem se víc zabavit prací, než volnem. Možná i proto, že Olaf je fešák a zatímco ostatní tančili a pili, já se honila na druhé straně baru. Ukázalo se, že dost zdatně, když mi potom Olaf věnoval odměnu v hodnotě tisíce zlatých jakožto drobný podíl ze zisku a také jsem obdržela řádný polibek. Až jsem na chvilku zaváhala, jestli bych tu nechtěla zůstat ještě den nebo dva. Přeci jen Olaf byl fajn člověk a je to dlouho, kdy jsem nebyla sama. Úkol nás však vedl dál a tahle myšlenka zůstala jen zajímavou fantazií.
Pokračovali jsme směrem z Holých zemí, ale Azarun krátce na to utržil vážné zranění, které jej limitovalo - neměli jsme však na vybranou a museli pokračovat dál. Na hranici holých zemí se nám naposledy zjevili pánové elementů - a to rovnou kompletní čtveřice (pánové a dám, abych byla přesnější). Rozloučili se a poděkovali nám za naše úsilí a hlavně nám představili nového pána země, v němž jsme rozpoznali Belrica, byť on sám si toho nebyl vědom. Rozhodně však bylo utěšující, že za svou oběť pro nás se mu dostalo aspoň takovéhoto uznání.
V další cestě jsme narazili na karavanu s divnou truhlou, ale Ashbell ani přes svou snahu nedovedla zjistit její obsah a již jsme se nezdržovali. V pouštní krajině nás pak napadl velký škorpión - ale hlavně, přišla jsem o běžnou dýku, protože ta potvora překypovala kyselinou. Rozhodně si u dalších budu muset dávat větší pozor. Během nocování jsme pak narazili na dalšího škorpióna, tentokráte však mrtvého se vzkazem přibodnutým dýkou. Ten byl varováním pro Azaruna a odesilatelem byly Qarainské vrány, proslulá gilda zabijáků ze Sirafu. Samozřejmě to vzbudilo podezření, co s nimi má Azarun co do činění a rozhodně se mi to nelíbilo. On sám se k tomu nijak hlouběji nevyjadřoval a tak jsem předpokládala, že si je vědom toho, co dělá.
Nakonec jsme stanuli před branami přístavu Theron, kde nás u bran čekala dost přísná kontrola. A já si neuvědomila, že potulná herečka mající u sebe na desítku dýk a nějaké další zbraně je krajně podezřelá. Nebyla jsem ale jediná a u strážných jsme si nezískali úplně nejlepší úvodní představení. Do města nás ale nakonec pustili a my se mohli ubytovat - ve velmi luxusním prostředí, takže snad konečně mohl přijít čas na odpočinek a nákupy. A nebo taky prodeje, protože za dilutanový prsten jsme vyinkasovali hned 49 dilutanů!
Při nákupech jsem ukořistila nádherné červené šaty se zlatým lemem, které jsem si zamilovala doslova na první pohled. Nemohla jsem se dočkat, až si je někam vezmu, i když v naší družině asi nedojdou takového ocenění, pokud nebudu počítat Ashbell. Také jsem se zastavila v gildě lovců odměn a získala několik nových kontraktů ve městě a nejbližším okolí, což by s ohledem na absenci zbraní mohl být trochu problém. Nicméně zjišťování dalších informací nešlo moc dobře, tak jsem alespoň vyzkoušela šaty při večeři a spolu s ostatními jsme šli spát. Dle očekávání nebyla odezva tak výrazná.
Během noci jsem však byla probuzena - protože Azarun a Ashbell byli napadeni. Sešli jsme se u lékaře, který ošetřoval Azarunovu useknutou levou ruku, zatímco Ashbell přišla o roh s bylo jí přeraženo koleno. Ale hlavně, oba byli později označeni jako podezřelí z vraždy stráží, což nám opět u místních ochránců zákona nepomohlo. Nicméně situace kde byli nalezeni s mrtvými strážnými z nich nevinné hned taky nedělala. Nehledě na to, že další překvapení nás čekalo zpátky v hotelu, kde jsme v Azarunově pokoji nalezli jeho ruku, dýku vran - stejnou jako jsem ukořistila z mrtvého škorpióna před městem a samozřejmě jsme usoudili, že je nutné se ruky zbavit jakožto důkazu proti nám. Protože doposud měli pouze nepřímé podezření, nicméně toto by nám nikterak nepomohlo.
Ujala jsem se toho osobně, zatímco ti dva mi měli krýt záda a rozhodla se to vzít vrchem po střeše a zahodit ji do moře, kde se o ni postará místní fauna. Nenápadně jsem se plížila hotelem nahoru, vyhnula se uklízečce, když jsem byla napadena zabijákem vran. Nebylo možno uniknout a s nepochopeným váháním jsem se pustila do boje. Nechápu, jak jsem mohla bojovat tak pitomě a co mě to napadlo, nedůrazné údery, chabá taktika, každopádně jsem byla poražena a čekala na svůj konec.
Přesto jsem se ráno pomlácená probrala ve svém pokoji, se zprávou na zrcadle a hlavně - setnutým druhým ocasem. Nevěděla jsem, co rozdýchat dřív, když mě přerušil klepot na dveře, abych rychle smyla zrcadlo a upravila se. Byla jsem však zatčena strážemi - protože se našla brutálně zavražděná uklízečka a zbraní byla dýka vran. A protože kapitán takovou viděl mezi mými věcmi, tak mě na to chtěl usvědčit. V mém batohu však tu dýku naštěstí pro nás nemohl nalézt. A protože neměl přímý důkaz, tak mě musel pustit. Netušila jsem, kam ta dýka zmizela, ale podstatné nyní byla moje svoboda. Nejspíš si ji vzali nazpět její oprávnění majitelé, čímž by nám spíš prokázali službu, než cokoliv jiného.
Abych nemyslela na události předcházející noci, vydali jsme se po jedné bounty - tou se ukázal být duch a aby toho nebylo málo, tak než jsme ho vyřídili, opticky mě zestaršil o deset let. Měla jsem pocit, že dnešek byla noční můra a v jejím zárodku byl Azarun. Co si ten pitomec sakra myslel, když se rozhodl pronásledovat zabijáckou gildu a hlavně nám o tom nic neříct, nebo se sakra nezeptat někoho, kdo o tom něco ví. Upřímně, po tom všem jsem měla chuť někoho zabít, nebo se opít, nebo obojí. Když už mě strážní podezírali z vraždy, tak aby měli alespoň pádný důvod - sice by to bylo jako kopání do mrzáka, ale ten si to stejně přivodil sám.
Další bounty byla v podobě vodního elementála v místní fontáně, pro níž jsem si přivolala svou dýku přímo skrz okno strážnice, abychom jej zdolali. Opět se ukázalo, že to v našem týmu poměrně skřípá, což už Ashbell nemohla ponechat být a rozhodla se pro motivační proslov. Dávalo to smysl, ale opravdu mohu věřit někomu, po kom jdou otrokáři a nic neřekne, nebo hrdinovi snažícím se postavit zabijácké gildě? Všichni dostali možnost odejít - nevím, jak ostatní, ale vnímám, že bych Ashbell měla pomoci a rozhodnu se zůstat, extra tajemství již nemám, že jsem zabiják už taky všichni ví a po událostech posledních dní upřímně ani nevím, co jiného bych dělala.
Při odchodu jsem dostala doživotní zákaz vstupu do Theronu, předpokládám, že do konce života místního kapitána, každopádně jsem se sem stejně nehodlala vracet, protože dobrých vzpomínek tu moc nebylo. Trápilo mě hlavně to, jak jsem vystupovala v boji a jak tristně jsem si vedla. Chyby hodné začínajícího rekruta u nějaké posádky a ne protřelého zabijáka. Musím si vše srovnat a víc cvičit, i kvůli tomu, abych si zvykla na novou rovnováhu, kvůli absenci ocasu. Vlastně, jestli vůbec ještě jsem zabiják, nebo jen nějaká potulná děva ozbrojená dýkami.
Ash, jak nás požádala jako své přátele, abychom ji říkali, nás nyní vedla do oáz, abychom cestou porazili ducha v mlýnu, kde jsme se posléze rozhodli i nocovat. Nebylo nám však přáno klidného spánku, protože nás napadl ohnivý drak - na boj nikdo neměl náladu a proto jsme se rozhodli pokusit o únik s využitím řeky. Nevšimla jsem si, že Ash krátce po skoku do řeky vylezla na břeh, aby drakovi čelila, dokud se Azarun, ignorujíc rozkaz, že na ni nemáme čekat, vydal za ní. V tu chvíli mi to už bylo jedno a plnou rychlostí jsem vyrazila k Ash, nechávají Azaruna daleko za sebou.
Byl to tuhý boj a byť se zdálo, že si vedu dobře, tak mě musel trefit Tor šípem do zad, jako bych toho poslední dobou nezažila dost. Draka jsme však porazili a mohli si v klidu odpočinout - připouštím, že tentokrát můj výkon byl takovou menší náplastí a možná jsem tušila, jakou cestou bych se mohla vydat.
Když jsem dorazili do první oázy, Ash tu byla oslavována jako hrdinka - prozradila nám, že tu v minulosti pobývala a držela na uzdě různou verbež ohrožující místní. Byli jsme zároveň požádáni o pomoc a odkázáni do druhé oázy, samozřejmě Ash nemohla odmítnout. Prozradila mi taky, že má zbytek mého ocasu, jenomže co s ním. Bez velmi silné magie neexistovala možnost, jak jej nechat přirůst zpátky - ponechala jsem ho v její péči s nadějí, že možná v budoucích destinacích narazíme na někoho dostatečně silného v tomto směru.
Druhá ze tří oáz, Rafik, tam vedly naše další kroky. Ani tentokrát se to neobešlo bez komplikací a pravděpodobně již nevyhnutelného střetu se škorpióny, ale už jsme se začali učit, jak na ně. Samozřejmě jsme se také v okolí ohlíželi po různých surovinách a ingrediencích, kdy Ash uzřela kaktus a v podstatě ho chtěla naporcovat na přísady. K naší smůle však byl podstatně větší pod povrchem, načež se ukázalo, že to vlastně nebyl obyčejný kaktus, ale Saguaro Sentinel - rozhodně nás potrápil před tím, než jsme dorazili do oázy.
V oáze nás čekala audience u stařešiny, jehož jsme museli v podstatě přimět využít naší pomoc. Pomohla nám k tomu další osoba s níž jsme se setkali, kapitán Matell. Byl relativně přátelský a rozhodl se vyzkoušet schopnosti Ash a Azaruna, kteří s ním nakonec svedli cvičný souboj. A zatímco se tam mezi s sebou mlátili, využila jsem chvíle pro občerstvení jednou z místních specialit, kterých tu bylo hned několik.
Klid poté narušil útok šesti škorpiónů, jimiž se kromě nás postavila i místní milice. Tedy, pokud se tak dali nazvat téměř netrénovaní dobrovolníci. A byť jsme se snažili sebevíc, místní milice utržila obrovské ztráty ke zklamání kapitána, stejně jakožto našeho vlastního. A zrovna, když jsem si myslela, že si začínám vše srovnávat a vracet ke svým schopným útokům, zde jsem spíše propadla, než jakkoliv jinak. Tedy, ani ostatní z týmu se nikterak výrazně nezaskvěli, ale stejně bych měla, ne jsem schopna, bojovat lépe. Především pak u sebe toho můžu vždy změnit nejvíce, pohyb po bojišti, výběr cíle, vhodný útok - na to vše se budu muset zaměřit.
A zatímco já si musela naordinovat další trénink, abych zahnala nepříliš sebevědomé myšlenky, Drizzt se pustil do přípravy nákresu amuletu, o nějž jsem jej požádala. Přeci jen, jakožto následovnice Neviděné bych měla být rozpoznatelná mezi lidmi, jež by mohli mít zájem o mé služby a tak si i třeba něco přivydělat. Navíc hezký šperk dovede zkrášlit dámu, která jej umí nosit.
Jako první jsme se rozhodli vyřešit pirátské nebezpečí, kdy Ash přišla s vynikajícím plánem - ona se bude vydávat za piráta a nás ostatní tam přivede jako otroky. Popravdě, moc se mi to nelíbilo, ale ostatní souhlasili a neměla jsem tak moc na vybranou, nehledě na to, že Ash si byla plánem velmi jistá. Ta jistota vydržela do doby, než nás předvedla - a zatímco Tora s Azarunem umístili dle předpokladů, tak na mě dle všeho byla vypsána taky nějaká odměna a byla jsem umístěna s Drizztem do cely pro důležitější osoby.
Jakmile to šlo, tak nás Ash vysvobodila, přesněji mě a Drizzta, získali jsme nějaké provizorní zbraně a hlavně se převlékli za piráty, abychom se mohli pohybovat méně nápadně a začali s neutralizací nebezpečí v základně. Na mě pak připadla záchrana Azaruna s Torem, kdy jsem se za nimi vyškrábala díky své hbitosti, byť za cenu zničení jedné dýky. Nicméně druhou jsem zničila při jejich vyprošťování a Ash tak nakonec musela někde nalézt klíč a stejně nám odemknout.
Postupovali jsme až k hlavnímu stanovišti pirátů, kde jsme procházeli celou budovu, než jsme narazili na Nosorožce, pravou ruku krále pirátů a v podstatě velitele tohoto ostrova, zatímco král sídlil i s poklady na tom vedlejším. S obtížemi se nám jej nakonec povedlo porazit, ale v tu chvíli byl ostrov napaden flotilou a vše venku bylo zničeno a spáleno, od pirátů po otroky. Nás ochránila naše přítomnost v budově, navíc se pak ukázalo, že viníkem byla Laddrova flotila. V troskách a okolí tábora jsme ale nalezli různé skrýše se zásobami a bylo by hloupé je tu nechat ladem.
Pokračovali jsme na hlavní pirátský ostrov, kde nás bez výraznějších potíží pustili až k pirátskému králi - očividně i mezi piráty to skřípalo a čekali, jak bychom jim mohli posloužit v osvěžení jejich řad na nejvyšších postech. Střet s králem pirátů pak byl pestrý a hlavně Tor se několikrát zaskvěl, abychom krále i jeho nohsledy zdolali a snad učinili přítrž jejich drancování oáz a nejbližšího okolí. Po tom, jak dopadl jejich král se už nikdo další neodvážil nám vzdorovat a navíc byli i důrazně varování, že kdyby snad zkusili něco znova na oázy, tak bychom se mohli vrátit.
Po eliminaci pirátské hrozby jsem se nerozpakovali nabrat si z jejich pokladu, co uneseme a vyrazili jsme nazpět do oázy. Na místě jsme zjistili, že kapitán se ještě nevrátil ze své průzkumné výpravy za škorpióny a tudíž jsme neztráceli čas a vyrazili v jeho stopách k ruinám Haldoru. Jednodenní cesty jsem využila ke sladění se s rapírem, jenž se mi povedlo získat - přeci jen není od věci rozšířit si repertoár zbraní i o jiné, než jsou dýky. S tím, co nás potkává, jedna nikdy neví, co má očekávat. Navíc zranění, které v běžném boji může dýka způsobit je přeci jen dost omezené.
Cestou jsme narazili na novou "odrůdu" škorpiónů - tihleti měli horní část lidskou, zatímco zbytek bylo škorpióní tělo. Jednou by to mohlo být jednodušší a mohli by být obráceně, ale takové štěstí my nemáme. K ruinám jsme ale dorazili prakticky bez potíží, Ashbell totiž moc dobře znala cestu, protože tohle bylo místo, kde vystoupila na povrch při příchodu dreorů. Nevím, jestli bylo lepší se vynořit uprostřed pouště, nebo se vynořit v moři - ani jedno mi nepřišlo jako nijak extra příjemné. Až by se chtělo říci, že dreoři byli od počátku předurčeni k těžkostem.
Uvnitř ruin jsme nalezli hnízdo škopiónů a o něco později i tělo kapitána Matella. Naštěstí jsme dorazili včas a ještě žil, nicméně pro nadcházející boj jsme s ním nemohli počítat. Ujistili jsme se, že je jeho stav stabilní a kolem nebezpečně hořlavých vajec pokračovali hlouběji do hnízda. V jedné z místností jsme se dostali do líté bitvy, která v jednu chvíli nevypadala vůbec dobře. Drizzt, Ashbell i Azarun byli škorpióny chyceni a odvlečeni kdo ví kam, zatímco já s Torem jsme zůstali sami. Naštěstí jsme správně přizpůsobili taktiku, využili prostředí, vzdálenosti a povedlo se nám to dotáhnout do vítězného konce. Spěchali jsme pak dále hledat ostatní, abychom nalezli místnost s velkými kokony.
V kokonech jsme nalezli naše kolegy a bez většího váhání jsme je začali vyprošťovat ven. Vypadalo to, že všichni jsou nakonec v pořádku - Azarun měl dokonce lehce zahojený pahýl ruky, tudíž se zdálo, že ty kokony dovedly nějakou formou léčit. Ale i tak to bylo podezřelé, že by si je škorpióni chtěli jen tak uchovat a vyléčit. Až se vybavovala vzpomínka na ty částečné humanoidní škorpióny, které jsme potkali prve. Každopádně hnízdo jsme pak vypálili a i s probuzeným kapitánem zamířili v poklidu zpět do oázy s tím, že škorpióni už nebudou představovat problém.
Oslava, která ve třetí oáze probíhala na naši počest na její záchranu, byla opravu velkolepá a všichni si ji náležitě užili. Po tom všem to bylo opravdu příjemné a hlavně vítané odreagování od všeho možného. Stařešinové navíc pozvali ke hře známého zpěváka a muzikanta Sivela, který je opravdu mistrem svého oboru. Svou hudbou rozhýbal skoro všechny a i stařešinové oáz vypadali mladší o pár desítek let. Ta živelnosti a náboj oslavy byl opravdu uvolňující a musím přiznat, že jsem si to hodně užila.
Po oslavě jsme se byli na něco poptat v místním Darově chrámu, ale Azarunovi nebylo umožněno tam vstoupit - jako jedinému. Bylo to notně překvapující a on sám utrousil něco stylem, že je to asi nějaká radikálnější odnož a více to již nekomentoval.
Naším cílem po opuštění oázy pak měla být skrýš čaroděje, po němž tak dychtil Ixmatran a jenž nás varoval, že při neúspěchu budeme jeho jídlem my. Povedlo se nám nalézt jeskyni v místě, kde by se měl nacházet a tak jsem vyrazila na průzkum, nicméně jsem se hloupě nechala překvapit a zaskočit, čímž jsem byla sražena k zemi. Nerada to přiznávám, ale nejspíše mě zarazila ta obludnost, co byla napůl žralok a medvěd - jak něco takového může vůbec existovat? Nicméně zbytek party stihl dorazit, než mě ta potvora mohla zabít - a právě tahle potvora zabila i toho čaroděje, jehož chtěl náš kamarádský černý drak. Naštěstí mu jeho tělo stačilo a tím jsme splnili požadovaný úkol. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem byla hluchá, nicméně, protože jsem se nedávno naučila odezírat ze rtů, tak to nikdo z party jen tak nepoznal. Vlastně to byla i docela zábava, byť trochu bizarní.
Vstoupili jsme do Arataiského lesa a poté, co jsme nalezli hlídku paladinů, se nám povedlo získat informace o další bounty. Šlo o nějaké pustuloidy, ale naštěstí se nám to povedlo vyřešit rychle. Po návratu k paladinům se k nám chovali naprosto hnusně a nebála jsem se jim to říct - ty kreténi se samozřejmě rozhodli to demonstrovat silou a srazili mě k zemi. Kdyby nevládli magií pro oživení, tak by v podstatě měli na krku nevinnou, aspoň pro tuto situaci a to by se při rozkřiknutí rozhodně nepodepsalo na jejich "dobré" reputaci. Upřímně, čím déle nějakého pitomého paladina neuvidím, tím lépe. Ash mezi ně samozřejmě nepočítám, je to chaos paladinka, ne obyčejná paladinka.
Cestou lesem jsme pak narazili na houbového pygmeje, s nimiž jsem se již dřív setkala s Torem. Naštěstí tenhle jeden se ukázal jako přátelský, hovorný a dokonce se rozhodl cestovat s námi a to především v Drizztovo společnosti. Začal ho nazývat rudookým mužem a po pravdě to zní docela roztomile. Tahle bytůstka se jmenuje Ragahhaza a nebýt toho, že jsme s jeho souhlasem a navedením vypálili celou jeho vesnici, tak by se jednalo i o značně roztomilé stvoření.
Naše další cesta měla vést ven z lesa a k valu, kam nás právě náš nový společník dovedl obratně navést. Nicméně jsem postřehla, že se mezi nás vetřel pro ostatní neviděný nepřítel - těžko se popisuje, ale jsem si naprosto jistá, že entita označovaná jako Drizzt je uskupení agresivních magických veverek jednající jako jedna ... bytost? A protože ostatní mi nevěří, je na mě, abych na to dala pozor a zajistila tak bezpečí své, Ash a dalších. Možná otrávit jídlo by pomohlo, kdyby si ty potvory netahaly s sebou zásobu oříšků.
U valu jsme vyřešili další mou bounty, abychom dál zamířili k Hradišti králů. Cestou jsme se připojili k obchodní karavaně, která putovala stejným směrem a my tak mohli i trochu polevit v pozornosti a případně si vyslechnout nějaké zajímavé zprávy nebo podobně.Během zastávky v lese se pak oddělil Drizzt s Ash, aby našli místo, které následně posílilo Ragahhazu, aby lépe snášel nástrahy světa mimo jeho les a odolával zdatněji nebezpečí, které ho může potkat. Dle všeho za to oba zaplatili nějakou daň, ale nic, co by jim v nějakém dlouhodobějším horizontu vadilo.
S karavanou jsme dorazili do hradiště, kde jsme utvořili tábor. V noci nás však napadli paraziti a zatímco my jsme to ustáli a později v dungeonu je domlátili, tak se nám nepovedlo udržet naživu nikoho z karavany, i díky některým jejich zbrklým rozhodnutím. Navíc se stejně ukázalo, že to byli spíš pašeráci, protože převáželi značné množství tenebria a černooceli, což Drizzt nakonec ocenil a zabavil pro sebe. Ve spodku hradiště jsme pak navíc nalezli značné bohatství, i když mě stálo starou sadu paklíčů, když jsem je zmrvila u jednoho zámku. Připomněla mi to slova mého mistra, že i když jsme zabijáci a ne nějací zloději, tak je důležité umět otvírat různé dveře a zámky, protože za nimi se většinou skrývá náš cíl. Možná jsem tehdy měla dávat větší pozor, každopádně si budu muset sehnat nové nářadí pro tyhle účely. Ash tu pak navíc našla něco, co vzala do úschovy a pozdějšímu předání králi nebo někomu z jeho okolí.
Z hradiště jsme pak zamířili přímo do Oreliku, kde měly co nevidět začínat slavnosti. Podle očekávání byla u vstupu silná kontrola a kapitán stráží byl udiven Roukanenem, stejně jako se bál rizika ztráty takovéhoto předmětu - také se ukázalo jako jednodušší vystupovat jakožto lovkyně odměn, což hezky vysvětluje můj široký arzenál zbraní. Ale ať tak nebo tak, konečně jsem zase stanul za branami Oreliku, města, které mi je v celé Lyrrii asi nejmilejší ze všech a možná bych mohla říct, že je i nejblíže k tomu, abych ho nazývala domovem.
Setkali jsme se s Blades of Lyrria, svéráznou skupinou dobrodruhů, kteří už toho mnoho zažili, byť tvrdili, že nejsou z tohoto světa, jen nemohou najít cestu zpět. Pravda, že i když na první pohled mohli působit nesourodě, tak bylo jasně vidět, že mezi většinou z nich panovala značná důvěra a rozhodně by bylo dobré mít je na naší straně. Zvlášť, když tam mají tak statného válečníka a toho dobráckého dračího muže, který všechny převyšoval o hlavu.
I další děj byl ve znamení různých setkání - podivný byl excentrický kovář Fabio s mně neznámým přízvukem a příliš pestrým vkusem. Pro šaty na karnevaly a podobně rozhodně dobré, nikoliv však pro nenápadné zabijáky jako já. Potkala jsem také dreorskou kuchařku - Lilianu, vyměnily jsme si nějaké znalosti a nabídla jsem ji i případnou pomoc.
K překvapení všech se pak před námi objevila Ash dvakrát - obě její verze znaly většinu detailů, přesto se nám povedlo odhalit podvodnici, kterou se ukázal být doppelganger. Ten původní Ash přepadl a pokusil se jí zabít, ale Kněz smrti ji stihl zachránit, alespoň tak se říká Amantiovi, který je mimochodem bratrem Costera. Až se chce říci, že to je pěkně povedená rodina, která navíc sídlí právě zde v Oreliku.
Když se vše konečně uklidnilo, mohli jsme se ponořit do víru oslav a soutěží, čehož Tor využil pro učást v zápolení ve šplhu a lovu prasete. Vedl si docela zdatně, ale mě spíše zajímalo házení dýkou a rozhodla jsem se nakonec zapojit i do střelby z luku. Tor mi to vrátil a vzájemné zápolení nás rozhodně vybičovalo k lepším výkonům, navíc soutěž je vícedenní a na konci mohu vyhrát nádhernou dýku. A co je ještě lepší, tak autorem té dýky je autor Fialové růže, jak mi se vší pompou předvedl, když prokázal znalost její funkčnosti.
Po setkání s Amantiem mi prozradil, že jsem trpěla formou šílenství, které on vyléčil. Zprvu jsem mu nevěřila, ale všichni ostatní, jež byli také postiženi dalšími různými přeludy a kdo ví čím, mě přesvědčili, že jsem místo Azaruna viděla skupinu veverek, které se vydávaly za něho. Přišlo mi to spíš jako dobrý vtip, než šílenství, ale radši jsem si to zapamatovala a budu si dávat pozor, abych měla ideálně vždy po ruce lektvar, který na to Ash připravila.
Na konec dne připadla velká oslava, kde vystupoval sám Sivel a jako obvykle to rozjel ve velkém stylu - doufala jsem, že další dny oslav si budu moci konečně odpočinout od útrap cestování a zabavit se oslavami. Malou kaňkou na tom bylo Torovo sdělení, že se mu dostalo vize, v níž byla zkáza. Doufala jsem, že to byla jen noční můra, nebo následek opití, nicméně bylo nad slunce jasné, že to nemůžeme brát na lehkou váhu. Rozhodně ne po tom všem, co jsme si absolvovali.
Další den oslav, znamenal i další den soutěží a tentokrát jsem byla se svým vystoupením v soutěži s dýkami mnohem více spokojená. Ale co pro mě bylo ten den mnohem výraznější, byla nabídka účastnit se jednoho představení a i když to mělo být s minimálním množstvím času na přípravu, neváhala jsem dlouho. Vždyť, jak bych mohla - a když jsem si pročetla scénář, tak jsem byla přesvědčena o tom, že ta hra má smysl a není to nějaký béčkový škvár. Jen jsem doufala, že se stihnu připravit dostatečně, vždyť moji první zkouškou bude až hra samotná.
Třetího dne jsem si byla vyzvednout zbroj u excentrického Fabia a zároveň se mi povedlo mu prodat několik trofejí, z nichž byl až nečekaně nadšený a liboval si v tom, jak to přidá na nějaké zbroje. Moje další cesta pak vedla k prodeji kuchyňského zboží, kde byl nádherný výběr a nejradši bych tam koupila vše, ale musela jsem se držet zkrátka, nicméně i tak jsem ukořistila nemalé množství receptů, včetně Duerillovy kuchařky. A doufám, že až dorazíme příště, tak bude Duerillovo koření stále k mání.
Ve smíšeném zboží jsem pak narazila i na nádherné voňavé ručníky a samozřejmě jsem vzala i Ash, s níž jsme si postupem času stále bližší. Je mnohem příjemnější si vytvářet vztah s někým, u něhož víte, že za normálních okolností jej nepřežijete kdoví o kolik staletí, ne-li více. A hlavně obě jsme zažily ztráty a úděly spojené s naší dlouhověkostí.
Hned z rána jsme vyrazili do kanálů splnit další bounty - tahle se ukázala jako zákeřná, protože ta obludnost dole nás všechny značně nějak vysála a trochu oslabila. Nepomohla ani pořádná koupel, nebo odpočinek, naštěstí jsem si tomu později přivykla, stejně jako ostatní.
Ve městě se pak pohřešovala i jistá dívka a rozhodla jsem se pomoci s jejím hledáním, než jsem narazila na místní ozbrojené složky, které obklíčily jistý dům. Nějací násilníci tam měli zajatce a dostala jsem možnost to vyřešit a zkusit zachránit zajatce - nebyl čas čekat na ostatní a hlavně jsem mohla sama naplno využít svých dovedností. Musím přiznat, že jsem se několikrát hodně zapotila a dost z unesených bylo jednodušší nechat svázané, ale povedlo se a i díky skvělým letovým schopnostem fialové růže jsem zrušila všechny únosce, aniž by se komukoliv ze zajatců něco stalo. A hlavně za to byla dost slušná odměna - možná stojí za to se ve městech ptát víc na výpomoc místním složkám, hlavně to může získat i službičky a ústupky.
Možná náhodou, možná dílem osudu jsem se pak střetla s jistou osobou, která se mi představila jako Zimel. Ukázalo se, že jde o wardena a potěšil ho můj zájem o věc. Pokud bych měla větší zájem, tak jsem měla prostudovat darovanou knihu a setkat se s ním později. Tor nám pak prozradil, že měl nějaký sen, vizi, či halucinaci o apokalypse, kde jsme se všichni objevili. Doufám, že to bude ta více smyšlená věc, než cokoliv jiného.
Večer mě pak čekalo divadelní představení - doufala jsem ve více času na přípravu a naučení se scénáře, ale tohle se nestalo úplně poprvé. Diváci byli nakonec velmi spokojeni, stejně jako režisér, ale párkrát jsem využila připravených nápověd a v několika pasážích jsem si nebyla tolik jistá. Vzhledem k okolnostem to byl slušný výkon, ale dobře vím, že s pár dny navíc a několika skupinovými zkouškami bych to dokázala vyšperkovat ještě mnohem více.
Slavnosti pokračovaly a stejně tak naše účast v soutěžích, ale nejprve jsem si musela vyzvednout medailon, který jsme si nechala zhotovit jako poctu Neviděné a hlavně znamení pro další členy podsvětí, kdyby třeba chtěli nabídnout nějakou zajímavou práci. A musím říct, že ten šperk vypadá opravdu úžasně.
Taky jsme si našli čas na vyřešení bounty s dopplerem - a upřímně, už nebudu Ash poslouchat o tom, abychom se snažili nejprve vyjednávat po dobrém. Ten parchant proběhl skrze mě a dveře - taky jsem si mohla vybrat jinou pozici, nicméně následovala honička městem, u čehož jsme se ještě snažili nezpůsobit příliš velký rozruch. Naštěstí doppler naběhl přímo do Ash, která jej rychle ukončila a rychlá přítomnost stráží zahladila stopy. Za "odměnu" jsem se pak s Ash mohla podívat na černý trh a našla jsem tam naprosto úžasný magický klíč. Na neštěstí však na něj nyní nebyly peníze, ale rozhodně si ho příště koupím a určitě si pohlídám, abychom ty finance už měli. Už jen doufat, aby mi ho nikdo nevyfoukl.
V soutěžích čekalo finále vrhání dýk, stejně jako lukostřelba - a musím říci, že pro vítězství jsem se trochu zapotila, nicméně vyhraný kus rozhodně stál za to, navíc byl přímo od autora fialové růže! I v lukostřelbě jsem se umístila dobře, ale tam jsem spíš kryla záda Torovi. Ash se mezitím hezky vyválela s čuníkem, ale povedlo se jí ho chytit a vlastně celkově jsme zde zanechali hodně dobrý dojem.
Se Zimelem jsem se potom vypravila absolvovat wardenský test, samozřejmě ne úplně oficiální, ale i tak se jednalo o důležitý první krok v tomto umění. Značnou váhu zde hrají elementy, což mi opět připomnělo Holé země. Přemýšlím, jak bych celou tu situaci tam vnímala, kdybych o wardenském umění již tehdy věděla více.
Na závěr dne mě pak málem Ash otrávila flákotou s nějakým vražedným kořením a to o tom mluvila, jak je to úžasné jídlo. Měla jsem si domyslet, že když i Coster se tvářil obezřetně a hlavně, že koření pocházelo ze Sirafu, jak ostré to doopravdy může být.
Ještě před odchodem jsme měli poslední zařizování, využila jsem toho k nákupu kuchyňského vybavení - sehnala jsem úžasnou černoocelovou pánev, kterou by přinejhorším šlo použít i jako zbraň. Zároveň jsme si pak otevřeli účet v bance, což nám dává i nějakou jistotu ulité sumy navíc s možností zúročení, což rozhodně není k zahození.
Cestou jsme vyrazili nejprve na obchodní cestu, abychom vyřešili mou bounty - kterou měl být obr. Nebylo to nic příjemného, ale skolili jsme jej a tím tenhle úkol vyřešili, navíc splněná bounty pro obchodní gildu není nikdy k zahození.
Pokračovali jsme dále až do Zimozvonu, abychom tam dorazili v noční hodině, ale nezdrželi jsme se dlouho a rychle jsme pokračovali k jižní palisádě, na kterou doléhala armáda goblinů. U velitele palisády jsme si potvrdili úkol přes gildu a stali jsme se speciální jednotkou s úkolem nalézt a zlikvidovat gobliního generála, což by mohlo vést k silnému úderu do gobliních řad. Jenže hned z kraje se ukázalo, že tiché proplížení nebude úplně fungovat - ještě štěstí, že jsme postupovali po okraji.
Nalezli jsme gobliního mága, jejich velitele a povedlo se nám jej sundat - to se ukázalo jako klíčový prvek pro zvrat bitvy, kdy se bez velení gobliní jednotky velmi rychle rozpadly a zimozvonští tak mohli bitvu obrátit. A byť nevěřili smělosti naší skupiny, dostalo se nám od vojáků značného uznání.
Byli jsme oceněni za zásluhy pro město, což nám zde získalo značné jméno a ve městě jsme pak ještě narazili na Amantia - dalšího dne jsme však již pokračovali dál na naší cestě směrem k chrámu.
K chrámu pak vedla dlouhá a těsná soutěska budící značně tísnivý pocit. Naštěstí díky dýce, s níž jsem byla sladěna, jsem si mohla cestu zpestřit pestrými kouzelnými triky, což samozřejmě, k Azarunově nelibosti, nenechalo chladného ani Drizzta a dlouhá cesta tak byla značně veselejší. Není pochyb, že pro mnoho špatností je Drizzt více než dobrý kumpán.
Před chrámem jsme však na vůbec nikoho nenarazili, což mohlo znamenat jediné - bylo pozdě. Otázkou tak bylo, zda-li je někde vevnitř ještě někdo naživu - znamenalo to tedy vstup do chrámu. Po prvním souboji se pak na Roukanenu objevila runa propůjčující mi zajímavé vlastnosti a schopnosti. Je až s podivem, jak dovede tento magický meč zesílit, pokud by to takhle pokračovat dál, mohla by to být později velmi hrozivá zbraň.
Po vstupu do chrámu jsme zjistili nepříjemnou věc, pro většinu tedy, vyjma nekrotiky zde nefungovala žádná jiná magie, což hodně omezilo Drizztovo a Azarunovo možnosti. Z místních kleriků tu pak nezůstal nikdo naživu a vyjma nás, tak jediné živé bytosti v chrámu byli kultisti a stínový elementálové. Chrám pak obsahoval množství černých krystalů a portálů temnoty.
Začínáme prvním křídlem, abychom se museli probíjet skoro skrz každou místnost. Ke konci tohoto křídla, pak k zemi padnul Azarun a Ash musela rychle vyběhnout ven, aby jej mohla oživit, protože magie by jinak v chrámu nefungovala. Nicméně posléze jsme toto křídlo již stihli dočistit.
Když jsem zavnímala hlas Neviděné, vstoupila jsem ke zděšení mých společníků do jednoho z portálů a měla možnost se s ní setkat. Darovala mi masku a propůjčila mi možnost cestovat skrze tyto portály v chrámu poskytujíc mi tak výraznou taktickou výhodu.
Kromě mrtvých a kultistů jsme tu také nalezli spoustu kuchyňských surovin, které budu moci později zužitkovat. Navíc se na Roukanenu probudila druhá runa umocňujíc tak jeho sílu.
Náš postup chrámem pokračuje a získání každé místnosti je náročné i s propůjčenou mocí od Neviděné. Naštěstí musím poznamenat, že kultisty moc nezajímaly zdejší zásoby, díky čemuž jsem si jak já, tak i Ashbell, přišly na nemalý počet ingrediencí a surovin, které jistě později využijeme.
Během jednoho z větší bojů jsem však sražena k zemi, abych naposledy viděla čepel nepřítele, jak mě doráží. Pamatuji si pak až záblesk světla venku, než mě opět objala temnota s velkou touhou po pomstě.
Když přijdu zpět k vědomí, tak ležím vedle Azarunova těla, dle všeho naživu se zprávou, že dluh byl splacen, byť mi to nebylo jasné. Nicméně Neviděná byla spokojena, já byla naživu a s ohledem na situaci, jsem to musela pustit z hlavy a pokračovat v boji. Vím však, že ven mě vynesla Ash, která měla prsty i v mém oživení.
Dle slov party jsem pak po probuzení zmizela Ash před očima v temném portálu, abych se zjevila nedaleko místa, kde jsem přišla o život a rozpoutala tam nevídané peklo. Kultisti padali jeden po druhém k zemi, dokud nezbyl jediný - nakonec jsem vytáhla Azarunovo tělo z černé koule vprostřed a bodla jej temnou dýkou, byť žádné stopy neměl. Navíc jsem při tom všem vypadala notně démonicky, avšak na nic z toho si opravdu nevybavuji - každopádně tímto jsem dorazili druhé křídlo chrámu.
Pokračovali jsme dál do třetího křídla, kde jsme se dostali do dalšího velkého boje na jeho konci - zde černou kouli chránila pod jakýmsi silovým polem atraktivní klerička, ale i tak byl souboj smrtelný. K zemi padl Azarun a posléze i Tor, zatímco Azarun oživila Ash venku před chrámem, Tor oživila klerička - Celia, jakmile jsme zabili posledního z kultistů v místnosti. Tím skončily i veškeré boje a konečně přišla krátká chvíle na oddech.
Po seskupení bylo rozhodnuto, že zničíme zároveň všechny krystaly, čímž skončíme to, oč se kultisti pokoušeli - vzhledem k mé křehkosti jsem vše jen koordinovala ze vstupního sálu. Když bylo tohle vyřízeno, tak Celia odhalila tajnou místnost chrámu, kde předala Azarunovi kovovou ruku, díky čemuž se zase mohl cítit úplný a užitečnější - a hlavně chrám byl očištěn, byť notně poškozen.
Po odpočinku jsme vyrazili k ruinám oltáře nedaleko Chrámu, abychom se nakonec dostali do snové říše a opět narazili na stříbrného rytíře. Mluvil pouze se mnou, ale navedl nás správným směrem poté, co zrušil několik kultistů. Dostali jsme se do černého tunelu plného rukou, jenž se zužoval - nakonec se povedlo magií zrušit, ale všichni jsme si odnesli černé hyzdivé otisky dlaní na našich tělech.
Na konci jsme pak narazili na stejnou věc jako prvně a i v tomto případě jsme se rozhodli ji zničit, samozřejmě pak následoval rychlý úprk před bortící se plání. Nebylo jednoduché se vyhýbat všem těm bleskům, ale nakonec se to jen tak tak povedlo a všichni jsme se dostali ven. Díky tomu jsme konečně mohli opustit premisy chrámu a vydat se zpět soutěskou.
Při opouštění soutěsky se nedaleko zjevil opeřený elektrický drak, který se chystal na Crais. Samozřejmě jsme ho museli nalákat na sebe, aniž bychom se mohli na něj lépe nachystat, chápu, že nebylo mnoho času, ale takhle se sami často stavíme do nevýhodné pozice. Naštěstí se nám jej povedlo zatlačit na ústup do nějakého portálu, byť s příslibem, že jej nevidíme naposledy. Rozhodně další povzbuzující zpráva.
Krátce poté jsme narazili na obra Grama, když jsme se chystali k noclehu, přesněji si našel on nás, čímž usnadnil jeho hledání a splnění bounty. V porovnání s drakem nebyl nakonec výraznou překážkou a padl docela rychle, pak jsme si konečně mohli v noci odpočinout, byť přes spánkem následovala dlouhá diskuze s Ash. Bavím se s ní ráda, ale toho dne jsem byla opravdu utahaná a mám dojem, že to dobře ví a využívá, aby ze mě tahala informace. Ne, že bych před ní měla potřebu něco výrazně tajit.
Po úniku před další bouří chaosu, kdy jsme využili jeskyně po obrovi, jehož jsme skolili a jehož nebohá rodinka se nestihla vrátit dovnitř, jsme pokračovali do Craisu a na rozdíl od jiných měst tu nechtěli odevzdat zbraně, je to příjemnější pocit, když má dreorka vše u sebe a nemusí vybírat jednu nebo dvě věci, které by se ji mohly hodit. Každopádně nás čekaly nějaké drobné nákupy a krátký oddech po cestě od Chrámu.
Se zhotoveným náčrtem od Drizzta jsem zamířila k místnímu klenotníkovi, který jej dokázal zhotovit a s drobným ponouknutím od Ash, jsem nakonec zvolila k užití všech vzácných materiálů - stříbra, zlata i dilutanu a vznikl z toho nádherný kousek, který mi poslouží k podpoře mých wardenských schopností. Jen Drizzt by měl ještě zapracovat na svých náčrtech, protože klenotník to označil opět za řádnou čmáranici.
V podniku, kde jsme zůstali pak vypukla rvačka - s vědomím, že to není pro mě jsem se držela stranou, ale Ash by stejně mou pomoc nepotřebovala, alespoň, co se nevražedného řešení týká. Alespoň, že se mi předtím povedlo získat nějaké informace o bounty, byť ta dáma rozhodně neříkala vše a úplnou pravdu. Až si říkám, jestli značná část kontaktů nejsou podivíni, podvodníci a kdo ví, co ještě.
Na náznak od Ash jsme se s ní mohla v noci setkat s A, pánem gildy Vran. Netušila jsem, co od toho čekat, ale zaskočil mě politováním nad situací z Theronu a dokonce mi daroval nádhernou dýku. Vlastně bych mohla říct, že po dlouhé době (od šamanských zemí?) jsem měla možnost potkat sympatického muže s galantním vystupováním a byť měl celou dobu na sobě masku, z rysů a postavy jsem si snadno odvodila, že je to fešák. Koho by napadlo, že mě okouzlí někdo, kdo mi při prvním setkání setnul jeden z mých dvou ocasů ... a mimochodem na mě s Drizztem zase stoupla odměna, skvělé.
Ash se dostala do ringu v Craisu a my jsme jí mohli dělat podporu, i když to zůstalo spíše u té morální a maximálně ošetření, když to bylo povoleno. Naštěstí vše zvládla a hlavně odkryla problémy, které se tu odehrávaly - i když by mohl někdo říct, že souboje byly zbytečně hrubé, tak někteří bojovníci předváděli docela dobré údery, kdo ví, třeba se někdy budou hodit.
Po doplnění dalších zásob jsme vyrazili směrem k hradu Craisu, nebo tomu co z něho mělo zbývat. Ale jak tomu už bylo zvykem, tak naše cesta nemohla proběhnout bez nějakých problémů.
Během táboření nás přepadli Roztříštěné čepele, jak se později ukázalo a povedlo se nám je odrazit jen s notnou dávkou štěstí. Mužská část týmu se opět neukázala v příliš lichotivém světle, byť při vpádu do stanu Tor zareagoval rychle, stejně jako já, tak později se všichni prakticky celý boj drželi ve stanu a strkali se u východu o to, kdo bude útočit nebo léčit.
Ash držela většinu nepřátel venku sama, zatímco já rychle vyběhla novým otvorem a snažila se co nejrychleji likvidovat útočníky z jejich zad, naštěstí se pak později přidal někdo další, ale nechybělo málo. Nicméně se tedy objevil první dopad zvýšené bounty, která zaujala první z větších gild lovců odměn a chce to velet k větší opatrnosti. Navíc nám ty parchanti poškodili náš skvělý velký stan, který jsme získali v šamanských zemích.
Zima ovládla celý kraj a do ruin jsme dorazili už po vydatné sněhové pokrývce, nicméně v úpatí bylo horko, když Ash přešla k jednomu ze svých proslovů, na které byla zvyklá u paladinů. Samozřejmě má v některých věcech pravdu, ale jiné vidí jen ze svého úhlu pohledu a i sama to občas porušuje, naštěstí jsem v tu chvíli byla vpředu s Torem na obhlídce pevnosti, takže většinu mám z doslechu.
Nádvoří ruin pak dominoval mohutný kokon - jeho původcem byl fomorian, který měl na starosti i nebohého vikomta, jenž se jej tady snažil udržet a dařilo se mu to jakž takž i 15let po jeho skonu. Střet s fomorianem mi připomněl, abych si lépe hlídala vzdálenosti v boji, ta potvora měla hroznej dosah.
Celé sídlo pak bylo opuštěné dobrých 40 let a dost důkladně jsme ho prolezli, Drizzt tu zničil "věčný mrazák", Vikomt tu dlouhá léta tajně odhaloval špionky a nalezli jsme snad nejlepší víno, jaké jsem kdy měla. Samozřejmě jsem si přelila hodně do lahví na později, další sud jsme si pak načali a začali vychutnávat sami. A když vezmu, kolik šatů jsme tu našli, no je toho zatraceně hodně.
Nicméně v horní věži jsme narazili na Arcadii - tedy jakmile ji Ash zmerčila, zavelela k ústupu a jen tak tak, jsme z toho vyvázli, když do vzduchu vyletěla celá věž. Hrad to výrazně poznamenalo, Arcadie zmizela s něčím a hlavně sudy s vínem byly nenávratně zničeny. A hlavně to vypadalo, jakoby se Arcadie rozhodla s někým spřáhnout a všichni se domníváme, že to nejspíš budou naši "oblíbení" kultisti.
Noc jsme pak strávili ve strážní věži, kde si mě pozvala Neviděná, aby mi předala důležitý úkol. Tedy, nejprve jsem tím trochu pomátla partu - jmenovitě Drizzta s Ash, když dveře ven vedly, jenom pro mě, právě k Neviděné. Takhle zpětně to vlastně bylo hrozně vtipné, jsem zvědava, co na to řekne Coster Ash, až mu to bude vyprávět.
Po úniku od boje s Arcadií jsme opustili ruiny Craisu a zamířili na jih, kde na nás čekala naše další bounty, o níž jsme věděli minimum a veškeré nápovědy toho mnoho neprozrazovaly. Ke konci cesty, blížíc se pobřeží, jsme spatřili draka v rámci nějaké bitvy.
Tentokrát jsme byli šťastnější a ukázal se jako spojenec a hlavně - draka vyvolal jakožto iluzi. Tento mocný čaroděj se ukázal být na naší straně, pro tentokrát, a zdecimoval jednotku Qarainů, kteří si dělali zálusk na Drizzta. Nicméně k němu se již nestihli dostat a Drizzt a my s ním, jsme si mohli oddechnout. Dal nám i několik dalších tipů, než nás opustil.
Má poslední bounty se ukázala jako podivuhodná entita, která nás plně obklopila - tak nějak se nám ji povedlo posekat, když mě a Azaruna zabila svou finální explozí. Nebýt Ash a nastřádaných diamantů, tak bychom zemřeli společně s mlhou.
Cestou do Zimozvonu na nás pak znova zaútočily čepele - tentokrát jsme byli lépe připraveni a ustáli jsme to zdatněji, nicméně přepadení ve sněhu, kdy část týmu měla vybavení připevněno na saních a chvilku jim trvalo, než se k němu dostali, taky nebylo ideální. Příště snad budou ještě připravenější, byť bych byla radši, kdyby žádné příště nebylo, nicméně než dorazím do Zpívajících zemí, si o tom můžu leda tak nechat zdát.
Zjistili jsme, že Tor byl nakažen, nejspíše od té zatracené krvavé mlhy a pomalu se mění v upíra. Povedlo se nám však bez jeho vědomí vymyslet plán, jak se s tím vypořádat a naštěstí jsme byli úspěšní. Dobrou zprávu pak jest, že nikdo další už se tím nestihl nakazit a my tak můžeme v klidu dorazit do Zimozvonu.
Po ubytování jsem se rozhodla hodit všechny starosti za hlavu a odpočinout si, poslední dobou toho bylo hodně - a všude tekoucí pivo bylo ideální kratochvílí. Navíc, když jsem pak narazila i na karamelky. K pozdnímu večeru mi to už trochu splývá, ale vím, že jsem sledovala nějaký úžasný ohňostroj se spoustou dětí, než mě Ash začala táhnout na pokoj. Nakonec odmítla karamelku, než jsem vpadla dovnitř, její chyba.
Probuzení po předchozím dnu nebylo až tak náročné, jen jsem musela sesbírat několik všudypřítomných karamelek - naštěstí většina zůstala tam, kde měla. Při pohledu na ostatní jsme pak mohla s potěšením seznat, že jsem na tom byla vlastně velmi dobře.
Poté jsme společně navštívili místního kováře a provedli menší nákupy, včetně skvělého biče, úžasné dýky s rudou čepelí a malé dobře ukrytelné příruční pistole, na kterou mě upozornila Ash. I ostatní našli u tohoto qarainského kováře spoustu vybavení - rozhodně jeden z nejlepších, co jsme zatím potkali.
Zbytek dne jsme si pak užívali slavností, různého piva a večer jsem povzbuzovala Ash v chlastací soutěži, kterou vyhrála. Rozhodly jsme se to oslavit v sauně, kterou však Azarun neustál a musely jsme ho dotáhnout s Ash do pokoje - vlastně to byla docela sranda. A bude i rozumné, když mu o tom vlastně nebudeme říkat a zdržíme u verze, že jsme ho dostaly do pokoje.
Dalšího dne jsme se rozhodla přispět do chlubílkovy soutěže, zatímco Ash s Azarunem zúčastnili soutěže ve zvedání sudu, kde tentokrát uspěl k překvapení většiny právě Azarun. Pro svou soutěž jsem zvolila silně zkreslené historky z našeho cestování, přednes se mi povedl na tolik, že jsem zvítězila. Jako odměnu jsem tedy získala Amulet milostného slibu - možná si ho nechám na vhodnou příležitost.
Poslední den soutěže jsem se přihlásila do soutěže o vaření piva a připravila jsem si během dne dvě receptury - jedno hutné temné a jedno nasládlé. Díky ochotě hostinského jsem to navíc mohla připravit u něj a také se nabídl pro ochutnávání, byť toho později kvůli efektům tmavého částečně litoval. Nakonec jsem vybrala to tmavší a byť ho jsem chtěla pojmenovat "Klerikova zhouba", upravila jsem s ohledem na účinky název na "Prohlédnutí temnoty". Druhé, svěžejší "Jemný lístek" jsem pak ponechala na cesty pro své společníky. Výsledek byl výtečný, protože se mi povedlo zvítězit i proto, že porotci doufali v něco silného a svým výtvorem jsem je o tom přesvědčila. Zbytek večera jsme tedy mohli oslavit a z rána opustit Zimozvon.
Kousek za branami Zimozvonu se nám přihodila další neobvyklá věc, vše jako by se zastavilo a i sníh zůstal "stát" ve vzduchu. Než se tedy přetočilo a my se najednou octli v jiných tělech. Byla jsem spíš jako host, nebo vnitřní hlas, než něco jiného a hlavně v těle mužském. Dotyčný byl bývalý chronomancer, nyní jakýsi samura a disponoval katanou s rysy podobnými Roukanenu.
Byli jsme dohromady pětičlenná skupina s balistou a chystali jsme se na draka - tak obrovského modrého jsem ještě neviděla a společně a qarainem vybaveným dvěma sekerami jsme zaujali pozici vpřed - souboj byl nakonec lítý a vše dořešil mocný mág, ale teprve poté, co jsme draka dostali na zem. Poté jsme se vrátili do našich těl, avšak chyběl Tor s Tyrem. Dle Drizzta byli nejspíš ztraceni v čase a my neměli žádnou možnost, jak je osvobodit - proto jsme pokračovali dále.
Během nocování se u nás zastavil A - po předchozím peprném rozhovoru (tu Ash snad přiotrávím, za tu její zvědavost a ukecanost), předal nám zprávu o navýšení odměn (12k na mě) i o tom, že zkoušel někdo dát na Ash. Taky dobře slyšel celý rozhovor, ale i tak řekl, že by rád zašel třeba na nějakou skleničku - nicméně to vypadá, že ne dřív, než v Sirafu, byť jsme mu zmínila, že brzy budeme v Oreliku.
O den později jsme se dostali do blízkosti Darova kostela a střetli se s vzdušným elementálem - Drizzt se jal ostřelování, zatímco ostatní se museli přiblížit, aby mu něco udělali. Ale povedlo se nám ho skolit a kostel byl zachráněn, stejně jako obyvatelé. Bounty tímto vyřešena a po setkání s otcem Taiem jsme se pak vydali do Everesky.
Do Everesky jsme dorazili relativně v pohodě, přičemž Drizzt nás na základě nějakých časových snů ujistil, že Tora ještě uvidíme, tudíž by měl být v pořádku. Těžko tomu věřit, ale měl by tomu rozumět a Tor se určitě hodí, bez něho jsme přeci jen poněkud oslabeni. Ještě před spánkem jsem navštívila kapitána a získala informace o další bounty - šlo o nějakého zloděje.
Začali jsme dávat s Ash a Azem plán, abych zloděje nachytala při činu v pokoji mém a Drizztovo - strhla se honička. Zloděj byl opravdu rychlý a mrštný, ale nepředvedl nic, co bych nesvedla taky a nakonec jsme se střetli v nějakém slamníku. Šla jsem po něm násadou od vidlí, protože jsem ho chtěla živého pro kapitána a nakonec se povedlo, byť štěstěna do toho něco málo řekla. Nicméně bounty byla splněna a značně pošramocena jsem tak nakonec mohla ulehnout v hotelu, kde čekal zbytek týmu.
Řešili jsme další bounty - goblini, kteří obsadili bistro Fazole, majitel byl relativně nepříjemný - nicméně Ash se rozhodla zkusit přístup vyjednáváním. Začala poměrně slibně, dokud to nepokazil Drizzt - nicméně vyhrožováním dosáhla Ash svého a goblini opravdu utekli bez boje a nemuseli jsme tak zápolit s dvaceti gobliny. Díky tomu jsem uzavřeli všechnu práci v Zimozvonu.
Vyrazili jsme do Oreliku a rozhodli se přeplavit přes jezero Karn - domluvou o výpomoci s rybařením nás převezl kapitán Zlatého Pstruha a celou cestu jsme pro něj rybařili. Cestou jsme se skryli v podpalubí, když jsme proplouvali oblastí, které vládne Kajüthuun. Vyjma Azaruna jsme si získali uznání rybáře, Drizzt asi nejvíce svými zkušenostmi, byť já jsem zažila hodinku, kdy jsem chytila vše, co se dalo.
V Oreliku jsme se ubytovali stejně jako minule a po chvilce se nám dostalo cti, abychom se podepsali na plaketu a dostali se do společnosti krále, Sivela, Arety nebo bratrů Alectových. Po návštěvě u Fabia, který mě a Drizztovi vynadal, jak můžeme nevědět, že na artefakty se nesmí posilovat oleji, jakoby to bylo napsáno snad všude. Nicméně, trocha vyhubování za to, že bude schopen to dát dohromady, je malá daň, aby Roukanen nebyl nijak výrazněji znehodnocen.
Poté jsem s Drizztem a Ash vyrazila na černý trh a trochu jsme procvičili náš finanční tok, prodali jsme spoustu věcí za obrovské hodnoty, podobně jsme si ale pustili žilou a za ten den jsme utratili přes šedesát tisíc zlatých, byť stovku jsme získali. Nicméně ještě následujícího dne ještě musíme nechat opravit zbraně a navštívit několik obchodů. Každopádně jsem konečně získala onen úžasný klíč a pár úžasných dýk a rapírů. Rozhodně to byly povedené nákupy, byť i tak jsem se trošku krotila.
Velmi časně jsme si u Fabia vyzvedli naše opravené věci - elfské botky a hlavně Roukanen. Nebylo to příjemné, ale nepochybuju o tom, že si budu pamatovat sakra dlouho, abych na artefakty nenanášela žádné další prostředky. Naštěstí jsme si s Ash oddechly během nákupů oblečení a protože kousky z ruiny Craisu nám vynesly značný obnos, mohly jsme se utrhnout z řetězu. A kromě pěkných hezkých městských šatů a kvalitní společenské obuvi, kdy jsem slíbila Ash, že ji naučím chodit na vysokých podpatcích, nám prodavačka ukázala nádherné a svůdné prádélko, které Ash snad brzy využiju a doufám, že i u mě nepřijde vniveč.
Nákupy nás pak dále zavedly k bylinkáři, kde jsem získala jmelí pro své wardenské schopnosti, poté v kuchyňských potřebách, což mi vyneslo značné množství receptů, Duerhilových kuchařek a koření a také nový hrnec. Hlavně jsme ale zastavily v divadle, kdy jsme řediteli a režisérovi Linweiovi sdělily, že Tivun vlastně není mrtvý a daří se mu nedobře. Z padělaného dokumentu jsme pak dospěli ke zjištění, že někdo v Mayhiru, specialista přes magické líčení, stojí za tím vším. Rozhodně mu pak věnujeme čas, ale podstatné bylo to, že ředitel bude opět využívat Tivunových služeb.
Zastavila jsem se i na strážnici, kde mi nabídli odměnu za úplné zmizení Radda Třipéra - vraha a pedofila, jenž dle všeho zamířil k Rudnu před několika dny. Nejenom, že odměna vypadala lákavě, ale takovéto individua nemají nárok žít a fakt, že kapitán stráží chtěl, aby zůstal jen prst jako důkaz mi vlastně i vyhovoval.
Ash se pak zastavila ještě na černém trhu, zatímco já odevzdala bounty v gildě a dočkala se dalšího povýšení - dále jsem pak navštívila obchodní gildu, kde jsem narazila na sběratele, který by rád celé kusy a odprodala také několik zubů zubaři Zahinu Schmartzovi. Nezapomněly jsme pak také nakoupit nějaké rachejtle a další zábavnou pyrotechniku, protože oslavy nového roku jsou prakticky za dveřmi. Upřímně se na to už těším, ale ještě předtím Ash zjistila, že se můžeme dostat pomocí magického teleportéru k Rudnu, jež jsme minuli díky neúplnosti mapy. Naštěstí se nám to povedlo zjistit včas a hlavně je možnost se tam tedy teleportovat.
Poté co mi Fabio ještě předal brnění, které vylepšil a já na něj málem zapomněla (stres z Roukanenu, starosti o Tivuna a nákupní horečka asi udělaly své), jsme vyrazili teleportérem k Rudnu. Dostali jsme se do věže nerudného mága a venku se nám nedařilo najít cestu dolů. Když se Ash šla poptat znovu mága, tak se nevrátila a mě samotné se o chvíli poštěstilo totéž, aniž bych stačila cokoliv říci. Díky tomu jsem byla teleportována za ní, zatímco Azarun s Drizztem museli vyrazit pěšky. Vyrazila jsem tedy pro informace do vesnice.
Ukázalo se, že jsme přišli pozdě a ten hajzl tu už byl a hlavně si odvedl dívenku jako rukojmí, bez prodlení jsem se vrátila k Ash a rozhodly jsme se počkat na zbytek, abychom kvapně vyrazili - padouch měl den náskoku. Po nějaké době se ozval mohutný řev a ten padouch se vyřítil proti nám, ale než jsme měli čas se mu věnovat, vpadl mezi nás dospělý černý drak. Naše prvotní formace tentokrát zafungovala dobře a vypadalo to, že bychom si mohli poradit i relativně dobře. Jenomže sotva jsme začali bojovat, do zad nám vpadl další, tentokráte prastarý drak a situace se velmi nemile obrátila.
Boj byl lítý a potvrdilo se, že Drizzt a Azarun nemohou stát v první řadě, naneštěstí se nám nepovedlo včas přeskupit, když jsme s Ash dorazily dospělého draka, prastarý dorážel naše dva kolegy. Naštěstí vypadali stabilně a mohly jsme s Ash všechno soustředění věnovat drakovi. Bylo to vražedné a několikrát jsem krvácela, navíc mne opět zachránily plameny, když Ash zasadila poslední ránu a i prastarý padnul. Po krátkém vzpamatování a kontrole ostatních členů týmu jsem vyrazila za Raddem, který byl nedaleko. Poslední věc kterou řekl, než jsem setnula hlavu, bylo, že holčičku použil jako návnadu. Jeho mrtvolu jsem dotáhla k drakům a vyrazila za Ash hledat holčičku. Nalezly jsme pouze spoustu krve a žádné tělo, nebylo pochyb o tom, že bylo pozdě. Při následném vykuchání draka jsem nalezla její tělo uvnitř a alespoň ji pohřbila, byť to nemůže vynahradit, že jsem to nestihla včas a nemohu, než se neptat, jestli bych to mohla stihnout, kdybychom nečekaly na zbytek týmu, kdybych o tomhle případu zjistila dřív a dorazila i do Rudna před ním, ale to už se nedozvím.
Z těla nezbylo nic, než jeden prst jako důkaz a vrátili jsme do vesnice po tom, co Ash na několikrát přenesla vykuchané části draka k prodeji na černý trh. Ve vesnici jsem na sebe vzala povinnost sdělit smrt dívky hostinskému a abych na to nemyslela, vyrazila zjistit informace o obrovi. Už mnohokrát se mi potvrdilo, že vrhnutí se do práce tyhle myšlenky potlačí, aspoň na čas. Obra jsme nakonec nalezly a trochu naslepo nakráčely přímo před něj, nicméně naštěstí jsme se s ním rychle vypořádali a splnili tak další bounty. Hlavu jsme vzali jako důkaz, stejně jako paže, což se mi povedlo později zpeněžit u sběratele, jenž prozradil své část svého jména - Satren.
Cestou k teleportu jsme se pak setkali s Livelem, guildmasterem Měsíčních zabijáků, jenž nám nabídl dohodu a jakousi formu dočasného členství s tím, že tvrdě zasáhneme proti roztříštěným čepelím. S ohledem na situaci rozhodně férová dohoda, kterou jsme přijali, zapůjčil nám rozpoznávací symbol a pozval nás do měsíčních hor poblíž Falifalu. Potom jsme se už vrátili do Oreliku, kde jsme si večer výrazně odpočali, abychom následujícího dne vyrazili dál - ale ještě předtím jsme dostali znepokojivou zprávu od Arethy Finklran, abychom ji nalezly v Mayhiru. Vydali jsme se tedy na cestu k Minduwaldu a cestou i začali oslavovat blížící se konec roku.
Dalšího dne jsme po nějaké chvíli na cestě nalezli krvavou stopu a po ní jsme dorazili až k černoocelovému dolu, kde stop bylo ještě více. Ukryli jsme saně a vyrazili do dolu, kde nebylo živé duše, pouze spousta stop krve. Drizzt sebral něco již zpracované černooceli a měl možnost si později i dost více sám natěžit, ale moc se mu do toho nechtělo. Každopádně jsme postupně propátrávali důl hlouběji a hlouběji, sem tam nalezli i něco zajímavého - včetně unikátních lektvarů. Ash nenapadlo nic lepšího, než jeden přímo vyzkoušet a nebýt Drizztova použití svitku s léčivým kouzlem, tak by se jen tak nevzpamatovala. Protože lektvar měl tendence voňavky, zkusila jsem si ho nanést jako parfém, ale projevil se spíš jako něco pro laciné děvy v zapadlé vesnici. Při chvilce pauzy později jsem měla možnost se omýt a zředěním jsme díky tomu získali velmi jemné a příjemné aroma. Hlavně jsme také zjistili, že v malé dávce propůjčuje vidění ve tmě na značně dlouhou dobu.
Těla dělníků jsme našli navršené v jedné místnosti a dle všeho byli zabiti sečnými a bodnými zbraněmi, nikoliv monstrem. Také tu byla přezdobená místnost pro Darova kněze, kde Drizzt získal nějaké zlato pro pozdější zpracování, byť se Azarun tvářil, jakoby to měla být svatokrádež. Od kněžích, kteří o to obrali naivní lidi, jasně. V jedné z nejspodnějších místností dolu jsme pak museli připravit vozíky, protože v cestě překáželo lávové pole. Díky tomu jsme tak jeli vstříc bubnům, které jsme slyšeli při sestupu sem a byly stejné, jako ty, co zaslechla Ash s Drizztem předchozí noci. Naštěstí jsme hned po přejezdu lávového úseku zastavili a já se plížila dál potichu sama, abych odhalila obrovskou místnost s 1500 jednotlivci oblečenými v oděvech podobných šamanským či kmenovým.
Hlavní kmenovec tančil nahoře okolo hole, kterou Drizzt identifikoval jako paradox a dost to s ním šilo. Nebylo pochyb, že právě tito byli zodpovědní za mrtvé v dolu a proto jsme vymysleli plán, kdy díky přítomným výbušninám odpálíme podpůrné sloupy a zabráníme čemukoliv, co dotyční plánovali takhle blízko Oreliku. Nebyl důvod na něco čekat a společně s Drizztem jsme vyřídili s přehledem všechny stráže, kdy si Drizzt počínal nadmíru zručně, a následně rozmístili výbušniny, aby následoval dost hektický útěch z dolu. Nejprve Ash na poslední chvíli naskakovala na vozík před přejezdem přes lávové pole, aby při útěku na povrch naložila mou maličko na rameno, protože celé to plížení a zabíjení okolo celé jeskyně mě dost unavilo a nedařilo se mi běžet s dostatečnou rychlostí. I když mohla to udělat něžněji a nést mě třeba jako princeznu a ne jako pytel mouky. Vyběhli jsem nakonec tak akorát, když se za námi zhroutil celý důl a na značnou dobu tak přerušil těžbu.
Úspěšnou akci jsme poté oslavili odpočinkem a notným popíjením u tábora až do noci, přeci jen byl i nový rok. Ráno jsme pokračovali k Minduwaldu, abychom se u mohutné řeky stočili dle jejího toku a namířili k blízké pevnosti Charn a případně dál, hledajíc místo k překročení. A protože cesta dál byla jasná, rozhodla jsem se ponořit do studia knihy Pojednání hbitosti. Cestou měli Azarun a Ash tísnivý pocit, aby se i mně později v hlavě ozval podivný hlas a přerušil mě u velmi zajímavého čtení. Označoval se za pána temnoty a nabízel mi oživení Iaonneho - bylo to lákavé, ale s jeho smrtí jsem se naštěstí smířila již dávno, hlavně když jsem jej tehdy viděla jako ducha. A temnota, kterou se dotyčný dál oháněl, pro mě znamená pouze Neviděnou, jíž jsem a chci být věrná, protože vnímám její podporu. Tím diskuze naštěstí utichla a dokonce jsem později zaslechla i vyjádření spokojenosti od své patronky, což mě i naplnilo hrdostí. Hlavně se pak zdálo, že lákání Anxe ustáli všichni, i když nějaký den bude rozumné být opatrná.
K večeru jsme konečně dorazili do Charnu, kde jsme si mohli ulevit od Anxova tlaku, nicméně na odpočinek nezbývalo dost času. Už proto, že vrcholily oslavy posledního dne roku a v pevnosti byly v plném proudu. Umístila jsem před náš stan Zálesákův kotel a vyhlásila, že medovina pro všechny zdarma, jen je občas potřeba stříbrňáku pro obnovu. To se uchytilo až nevídaným tempem a odvážila jsem se ponechat kotel bez dozoru, abychom si užili tance, ohňostroje a milého vypuštění lampiónů. Bylo příjemné si opět užít oslavy v přítomnosti důvěrnějších osob, než je strávit sama nebo snad v nemoci, jako tomu bylo poslední léta. Doufala jsem jen, že Hella měla možnost jej také oslavit a že si chvilku odpočinku našel A, což byli asi dva jediní, kteří mi tu mohli chybět.
Po důkladném spánku jsme se postupně ráno probouzeli, aby se v dáli mihla delegace Darových fanatických přívrženců, kteří naším směrem nekoukali zrovna nejnadšenějšími výrazy. A co hůř, vyrazili směrem, který jsme plánovali jít také. Než jsme sbalili tábor, tak získali dostatečný náskok, abychom díky dlouhému skládacímu mostu pevnosti mohli překročit řeku a zamířit k Minduwaldskému lesu.
Při kraji lesa nás čekalo zajímavé překvapení, od jeho hranice dovnitř bylo příjemné teplo, jako by tam panovalo léto. S vědomím, že vesnice vprostřed patří wardenům, jsem to vzala jakožto jejich práci a díky kompasu jsem nás nasměrovala vprostřed. Před vesnicí nás přivítaly stráže, nicméně pustily nás dovnitř, abychom ještě stihli spatřit probíhající svatební obřad mezi homunkulem a wardenem, což byla zajímavá podívaná. Hlavně v takovémto úžasném prostředí, kdy tato vesnice působila, jako přirozeně vyrostla přímo z lesa.
Zajistili jsme si ubytování a vyrazili směrem k oltáři, jež chtěl navštívit Drizzt v souvislosti s Ragahhazou a jeho dalším rozvojem. Tam jsme se dostali do střetu s místními strážci, avšak zdařilo se nám je zdolat, aby se objevil portál za oltářem, kam vyrazila Ash s Drizztem, zatímco jsem hlídala zkamenělého Azarun a rozhodla se ho trochu nazdobit všudypřítomnými květinami. Musím poznamenat, že hned byla jeho postava taková pestřejší. Po návratu těch dvou nás však čekalo překvapení - vrátil se s nimi Tor, tedy nyní známý jako Teldon Wulfgrath. A hlavně, kromě jména změnil i vizáž a obecně celkové vystupování, navíc si nás moc nepamatoval, jak sám přiznal. Prozradil, že ve snech se mu zjevují střípky z minulosti, díky kterýmž nás jakžtakž poznal. Nicméně působí zdvořileji a výřečněji, dle všeho to bylo vlivem jeho pobytu s vílami a Mielikki, jak mi bylo později prozrazeno. I vlk, jenž se s ním vrátil, nesl jiné jméno - Kai.
S posíleným Ragahhazou jsme se vesnici poptali po mých bounty a odhalili trojici nepříjemností nacházejících se na sever od vesnice. Hned tou první byl chystaný útok jakýchsi výbušných zombií a snad poprvé jsme si mohli nachystat past a bojiště my na někoho - což byla vskutku příjemná zkušenost. To-Teldon s Drizztem začali chystat past, já sehnala osvětlení a také jim pomohla s pastí, Ash připravila nějaké lektvary a Azarun zajistil, aby po nás nebyly žádné dluhy a nejspíš vykonal i nějakou modlitbu. Poté už jsme jen čekali na čas útoku. V mnoha vlnách pak začali nabíhat, ale jedna sada pastí za druhou, podorované našími útoky z dálky nakonec přinesly úspěch takového rázu, že se ani jediný k nám nedostal na víc jak necelých deset metrů. A to i přesto, že jsme díky troše mé smůly přišli o část osvětlení, aby se tam pak shlukli a o to víc byli zničeni. S tímto vyřešeným, jsme pokračovali rovnou dál do lesa, protože se pohřešuje mladá holčička. Narazili jsme nicméně tvory, jež nejspíše mohli za nákazu - mechoví psi a rovnou se s nimi vypořádali, což bylo další bounty. Avšak není času nazbyt a je potřeba pokračovat v pátrání po dívence, tentokrát to musíme stihnout.
S Teldonem v čele jsme bez váhání vyrazili dál po stopách, abychom po nějaké době dorazili ke starým stájím, kde bylo jediné funkční stavení. Zde žijicí rodina, hlavně mladá dívenka, mi prozradili o únosu dívenky jakousi ubrečenou bytostí s bodcovitými končetinami. Pokračovali jsme spěšně dál, dokud jsme nenarazili na jeskyni, kam vedly stopy. Drizzt si vybavil, že dané monstrum je velmi podobné tomu z ruin Craisu, jež nebylo příjemným protivníkem. Vše nasvědčovalo, že stále přicházíme včas, dokud jsme neopatrně provedli hluk a tvor se s výkřikem dívky zjevil před námi. Nacházeli jsme se v úzkém tunelu, ale naštěstí mi stíny přejí a mohla jsem se přemístit za tvora pomocí své schopnosti. A zatímco Ash s ostatními jej sráželi k zemi, já rychle mířila dál. K velké úlevě jsem nalezla dívku v pořádku, jen vystrašenou. Zanedlouho se pak ke mně přidal i zbytek party, který bez výraznější újmy zvítězil a mohli jsme tohle prohlásit za úspěch. A zatímco Drizzt se rozhodl nakutat zde nějaké materiály, dívku jsme bezpečně doručili do domku rodiny nedaleko.
Návrat do vesnice o mnoho hodin později přinesl potíž s nezaplaceným noclehem - samozřejmě jsme vše doplatili a pokusili se vysvětlit, ale nezdálo se, že by i zaplacení pokuty zlepšilo náladu. Zbytečně jsme se tedy nezdržovali a dále neptali - nikterak mi to však nevadilo, protože jsem tak mohla věnovat čas studiu knihy o hbitosti. V tom jsem pokračovala i následujícího dne, kdy jsme opouštěli les a mířili do Trunau, nyní již opět v chladné zimě. Během dne jsem však knihu dočetla a mohla pocítit, jak jsem se díky magickému účinku cítila hbitěji a rychleji. Také to znamenalo, že se při nadcházejícím táboření řádně vyspím a to dopadlo dokonce tak, že jsem usnula už u ohniště. Tedy, vypadalo to jako kdyby vlna spánku postihla nás všechny, možná až na Ash, ale nikdo nepřišel k úhoně, takže se snad, tentokrát, nic nestalo.
Odpočatá jsem se ráno rozhodla pokusit o první kuchařský experiment - inspirace mě tentokráte zavedla k alkoholickým nápojům a něco mi říká, že Beraní stout by mohl oslovit především Ash. Docela se těším, až ho připravím a také, co mě napadne příště. Pokračovali jsme tedy dál sněžnou planinou, abychom potkali povoz s královským výběrčím daním. Ash neváhala přiznat přibližný objem příjmů, ale značná arogance a pocit nadřazenosti mě vedl k opatrnosti. Při zdvořilé žádosti o úředním prokázání se pak začal rozčilovat, dokud do toho nevstoupila osoba z kočáru. Nakonec to byli opravdu výběrčí daní, ale ten první byl zelený až za ušima a zkušenější, jenž byl dobře informován o naší službě králi a tedy s tím související daňové úlevě, prozradil že dotyčný chtěl daně vybírat i od dvojčat, nebo samotného Duranta. Málem jsem se neovládla a vyprskla smíchy, ale naštěstí hodiny divadlní praxe mi opět jednou pomohly udržet si tvář. Když bylo vše vyjasněno, naše cesty se opět rozešly a mi mohli pokračovat do Trunau.
Do města jsme dorazili krátce nato a přes jednu plnou hospodu se nám povedlo nalézt i velmi příjemné a pohodlné ubytování. A zatímco ostatní většinou mířili do svých pokojů, já se ještě pokusila získat nějaké informace o jedné bounty a chtěla jsem si zpestřit večer jedním nápojem. Na konec cesty se ukázal poněkud delší cestou a když si to tak zpětně uvědomuji, tak bych měla později poděkovat Teldonovi, že mě dostal na pokoj. Probralo mě až nějaká další specialita ráno, díky čemuž jsem mohla začít normálně fungovat a jít se podívat po nějakých nákupech a získávat informace o bounty. Měla jsme společnoust cestu s Drizztem, tak jsme většinu absolvovali ve dvou, zatímco Ash se chystala na večerní zápasy. Zkoušela jsem si i obezřetně ptát na možné exotické recepty, v naději na nalezení něco o pokrmech víl, protože jak mi Ash prozradila, Teldon může aktuálně přežívat jen na nich, což rozhodně není příjemné. Naneštěstí byla knihovna zaměřená jen na více vědecky zaměřenou literaturu, nicméně i tak jsme ukořistili zajímavá díla týkající se jiných plání. Kdo ví, třeba tam ohledně Dvorů přírody bude něco zmíněno i o místním stravováí. Na ně jsme vyrazili společně i s Blades of Lyrria, které jsme potkali dřívějšího večera a jež si v tomto městě zajistili základnu.
Jako obvykle panovala bouřlivá atmosféra, sázky létaly všude okolo a Teldon s nimi a v ringu probíhaly líté souboje. Byť by to mohlo působit značně brutálně a násilně, tak třeba souboj Ash s Laavrivem měl i svou čestnou složku a jistou eleganci. Nicméně duel se šampiónem ke konci férovost postrádal a očividně to nikoho z pořadatelů netrápilo. Ten brunátní qarain totiž Ash zlomil ruku až do otevřené zlomeniny, i když by tohle dle pravidel mělo být zákazané. Měla jsem už značné cukání zásahnout, a to na qaraina, nebo tu sketu co to organizovala, ale i kvůli slibu Ash se mi povedlo udržet. Ta i přes tento handicap dokázala dotáhnout souboj do vítězství, ale upřímně nevím jestli se budu schopna i nadále dívat, pokud by se tam měly dít podobné nekalosti. Asi si o tom s Ash budu muset ještě promluvit.
Zbytek večera jsme strávili oslavou v hospodě, kdy jsem měla i možnost si chvilku promluvit s Ash a podělila jsem se s ní o mou starost ohledně rizika zápasů. Vzala na vědomí, že kdyby se to mělo opakovat, tak bych spíše do dalších arén nešla, ale ujistila mě, že ostatní by měly být férové souboje. Neuklidnilo mě to tolik, ale večer jsme si tím nekazili a pořádně se posilnili. Přeci jen nás dalšího dne měl čekat nebezpečný střet s těmi divnými kentaury.
Po snídani jsme vyrazili za brány města a odtamtud pak Teldon stopoval ony kentaury v čele s morothexem až do daleké jeskyně. S ohledem na možné množství jsme se rozhodli zkusit opatrný přístup a to i proto, že jsem o tom rozhodla, když Ash navrhla, že po dobu plnění odměn bych tým mohla vést. Dost mě tím překvapila a na chvilku jsem neměla slov. Jako ano, kdysi jsem vedla skupinku zabijáků, ale to jsem jen označila cíle a každý to plnil po svém. Hlavně mě však překvapilo, že nikdo nic nenamítl, i když jsem měla spíš pocit jakéhosi nezájmu. No, budu si na to muset nejspíš zvyknout, každopádně společně s Teldonem jsme se proplížili až k ústí jeskyně, abychom získali přesnou představu, proti čemu stojíme. Nicméně, ať můžete být tišší sebevíc, vždy se může najít něco, nebo v tomto případě někdo, kdo vše zkazí. Jeden z lidských vězňů totiž spustil povyk a veškeré utajení bylo kdesi u Anxe. Nestihla jsem ani pořádně zareagovat, když ta čtyřnohá obluda přiskočila ke mně a srazila mě do bezvědomí. Probrala jsem se nesená Teldonem, v pronásledování asi osmi těch potvor, zatímco zbytek party byl dobrý kilometr od nás. Rozhodně jsme museli ustupovat - hodila jsem dýku na jednoho ze zadních, rychle si lokla lektvaru a zamířila pryč, stále ještě trochu rozhozená. I to však nestačilo, abych za chvilku ztratila vědomí znovu - i tentokrát mě Teldon dostal na nohy, nicméně obklíčení bylo již úplné. Nezbylo než použít vzácný plně léčivý lektvar a zároveň jsem se pokusila pomocí wardenské magie nepřátele odhodit a získat nám trochu prostoru k dýchání a vzpamatování. Morothex v tu chvíli vystřelil naproti Ash s Drizztem, kteří dovedli zkrátit vzdálenost k nám pomocí magie, avšak Azaruna již vzít nedokázali. Po chvilce padl k zemi Teldon a já litovala, že nemám připravený rapír růží, naštěstí se Ragahhazovi povedlo dorazit Morothexe a ostatní kentauři, či co byli zač, se rozpadli. Rychle jsem stabilizovala Teldona a dozvěděla jsem se, že k zemi se dostala i Ash. Ani nemohu popsat, jak se mi ulevilo, že jsme to zvládli.
V rámci možností jsme se dali do kupy a vyrazili do opuštěné štoly splnit i druhou odměnu. Kus od vchodu štoly jsme zaslechli onen zpěv a při jejím průzkumu jsme ji nalezli zavalenou. Až po chvilce jsem si uvědomila, že zával měl být mnohem vzdálenější, ale to už na nás vyskočila dvojice duchů, která se nás pokusila posednout. Tedy mě a Ash, naštěstí já odolala a mohla jsem na tu potvoru před sebou zaútočit. Ale také jsme museli Ash neutralizovat, naštěstí se mi povedlo seslat kouzlo, které ji neutralizovalo smíchem. S Teldonovo magickou sekerou a společnými silami jsme poté dva duchy porazili a znaveni mohli vyrazit zpět do města, odpočinout si po zatraceně náročném dni. Cestou jsem ještě informovala kapitána o vyřízení Morothexe a pak jsme mohli už zaslouženě večer zapít.
Dalším cílem cesty byly ruiny hradu Fordwon. Už při přiblížení jsme tam zahlédli světlo, nicméně nejprve jsme vyrazili do nedalekého sídla, abychom tam zjistili více informací o odměně. Cílem se pak měl stát jistý artefakt v podobě zlaté sošky nacházející se nejspíše někde v kapli hradu. K hradu jsme se přiblížili, abychom tam narazili na skupinu jakýchsi spellbreakerů, jak jsme později zjistili. V prostorách hradu se jich nacházelo několik desítek a společně s Teldonem se nám povedlo zmapovat většinu jejich pozic. Nechala jsem zbytek party zaútočit na bránu, kdy jsem měla v plánu s Teldonem obejít zeď a dostat se nepříteli do zad - naneštěstí se to nepovedlo úplně dokonale a nepřítel se nenechal jen tak překvapit. Boj byl dlouhý, ale Drizztovo drtivá kouzla, naše pohyblivost a hlavně některé úzké prostory ruin nám pomohly k vítězství. Každopádně oni si začali jako první, takže si o to v podstatě koledovali.
Dali jsme se tak nějak dohromady po střetu a povedlo se nám nalézt dvě kamenné kartuše, díky nímž jsme nalezli vchod do skryté místnosti v ruinách. Tam Ash našla umírajícího generála spellbreakerů, který na ni přenesl svou vůli, abych tam já nalezla artefakt v rámci odměny a Drizzt v jedné knize i skrytou figurku. S tím jsme prohledali i těla mrtvých nepřátel a vydali se odevzdat odměnu. Pan Montgomery se ukázal jako nadměrně pohostinný, čehož jsme využili k odpočinku do nadcházejícího rána.
Z jeho sídla jsme vyrazili k horskému masivu, kde dle mapy měla být skrytý pevnost spellbreakerů, na niž chtěla Ash zaútočit, abychom učinili přítrž pomaleným fanatikům, kteří se z kdysi tak uznávaného řádu stali. Během své hlídky jsem zahlédla podezřelé vrány a protože jsme neměli žádné bližší vodítko, tak i tímto směrem jsme vyrazili - naštěstí Ash u hrany štítu dovedla narušit maskovací iluzi s pomocí vybavení, jež jí odkázal umírající a zrazený generál spellbreakerů a my se mohli dostat na dohled pevnosti. Po krátké poradě jsme se rozhodli připlížit pod rouškou noci a vstoupit dovnitř oknem a dále postupovat krok za krokem.
I přes několik Azarunových škobrtnutí, jsme se dostali až ke stěně pevnosti, nicméně zde na sebe upozornil hlídku. Poprvé se mi to povedlo ještě zachránit, ale podruhé pro nás přišla stráž a já se s Azarunem neskryla. Naštěstí nás považovali za nějaké otravné vesničany a nás dva začali odvádět. Věřím, že kdybych se skryla nebo bychom vzdorovali, akce by byla ještě více v ohrožení. A zatímco nás dva odváděli přes údolí pryč, zbytek se nějak infiltroval dovnitř pevnosti.
Na kraji údolí nás hlídka nechala být a nemusela sem sáhnout k žádnému z nouzových plánů, tudíž jsem zapůjčila Azarunovi své elfské botky a vyrazili jsme nazpět výpomoci zbytku skupiny. Šli jsme sotva nějakých pět minut, když jsem se slovy "Auxilium Est Difficile Hora" přenesla přímo do bitevní vřavy. Zaskočena náhlou změnou situace jsem se zapojila trochu zpožděně do bitevní vřavy, kdy za mými zády stál Drizzt a přede mnou za dveřmi několik desítek útočících spellbreakerů. A protože nebylo možno rychle zavřít dveře, tak mi nezbylo, než je zablokovat doufajíc v jakoukoliv Drizztovu podporu. Během chvíle jsme pochytila, že tohle byla jednou z dvou přístupových chodeb do nějaké velké haly v té druhé byla Ash s Teldonem, zatímco Azarun k nám s Drizztem přeběhl. Rozhodně se mi nelíbila pozice, v níž jsem se octla, ale s ohledem na jiné okolnosti nebylo zbytí. A byť dlouhou dobu se dařilo držet pevně pozice, zdatní protivníci dokázali po chvíli vytvořit skulinu využívajíc mé nízké síly. Přišlo je to draho, ale i u nás se situace značně zvrtla - povedlo se mi upustit Roukanen, byla jsem těžce zraněna do levé ruky a Drizzt omráčen do bezvědomí. Situace byla tak kritická, že jsem musela sáhnout k rizikovému kombinování lektvarů, protože i přes Azarunovu vydatnou léčitelskou podporu těch přicházejících útoků bylo prostě moc. Nejhorší však bylo, že se mi ztratil Roukanen z dohledu a ti Darovo čubky s ním někam utíkali.
Zvážila jsem několik možností, ale následky by byly katastrofické - přes takový dav bych se nemohla dostat a Drizzt s Azarunem by to velmi pravděpodobně nedokázali přežít. Navíc, jak mnou zmítaly emoce, tak ani má přesnost nebyla nejlepší a nedařilo se mi oblast zajišťovat tak, jak bych chtěla. Sakra, vždyť já nejsem voják první linie! Neměla jsem však na vybranou s kombinací lektvarů, využitím ocasu, prostě většiny dostupných prostředků, jsem se snažila krok po kroku držet, či vylepšovat pozici. Ani nevím, kdy jsem přestala vnímat hluk bitvy. V tu chvíli mi to bylo jedno - naštěstí jsem vydržela, zezadu nás dorazil posílit Teldon, udolala jsem dva nebo tři zkušenější, kteří dost vydrželi a do jejich zad dostala z druhé strany Ash. Ani nevím, jak ráda jsem ji viděla, s jakou úlevou jsem se pak opřela zničená o stěnu a s jakou radostí jsem od ní přejímala vracený Roukanen. A i když jsem neslyšela, co pak říkala, už mi došlo, že tohle ani zdaleka není konec všemu, co nás může čekat v téhle pevnosti.
Dopřáli jsme si chvilku oddechu a Teldon předvedl pokrok ve svém studiu medicíny, kdy se mu povedlo nás dát dohromady, jak jen to bylo možné. Díky tomu jsme mohli pokračovat v postupu hradbami pevnosti, nyní lépe připraveni a s jasnější představou, co nás může čekat. Systematicky se nám takhle povedlo zajistit místnosti v čelní hradbě včetně ovládání brány a zásobárny střelného prachu, kde jsme narazil na posledního normálního spellbreakera. Po krátké vypjaté situaci rozpoznal, že Ash byla ustanovena nástupníkem generála Syndrika a předal nám něco málo informací, co měl. Včetně toho, že velitelem téhle fanatické frakce je Adrian. Při odchodu mě pak požádal o předání speciálního vzkazu Adrianovi - drobná pozornost s názvem wyverní jed.
Další překážkou pak bylo obsáhlé nádvoří plné nepřátel - pokud jsme je chtěli porazit, tak přímý střet rozhodně nepřipadal v úvahu. Zapůjčila jsem Teldonovi elfí botky a vyrazila napřed, zatímco on mě s odstupem kryl. Pokračovala jsem krok za krokem a mimo dohled ostatních se snažila postupně ukrajovat z počtu nepřátel. Objevilo se množství vypjatých situací a jednou se dokonce cíl postavil přímo přede mne - ale šíp do hlavy od Teldona kryjícího mi záda, zabránil mému odhalení. Mohla jsem tak dále pokračovat snažíc se využívat všech dostupných prostředků. Tu křoví, které nabylo na objemu, tu opření, aby si dotyčný odpočinul - navždy, sem tam i někoho do jámy či po straně klece, kde umučili k smrti nejedno zvíře.
Počty nepřátel se povážlivě ztenčily, než přišla ta proklatá kovárna a její zpropadené okno. Nejprve jsem se o něj přerazila a tím se prozradila. Pokusila jsem se před návalem nepřátel skrze něj utéct, ale opět se nezdařilo a ztratila jsem při prolézání drahocený čas. Díky tomu se rychlejším nepřátelům povedlo mě uvěznit v kovárně. Rozhodla jsem se je zkusit trochu víc nalákat a pak znovu úteci skrz okno, než mi to celé spadlo na hlavu. S nadějí jsem nahmatala prsten zakoupený na černém trhu a zadoufala, že by teleportace mohla pomoci, ale ten t'rac sibbur mě podrazil a zmizel si sám. A protože v závalu nebylo k hnutí, tak jsem mohla lokat lektvary a čekat.
Čekání ukončil silný výbuch, v němž jsem rozpoznala Teldonovu ruku a jeho výbušné šípy. Jak jsem se vynořila z trosek, zahlédla jsem silně obklíčenou Ashbell a rozhodla se jí trochu odlehčit, protože nepřátelé byli prostě všude. Dařilo se mi jim způsobovat značné poškození, když jsem měla zvolit jiný přístup. Jednomu z těch grázlů s obrovskou halapartnou se povedlo mě trefit tak, že jsem padla k zemi a opět se dostala na prách smrti. Byla to snad moje vůle, touha to tomu parchantovi vrátit a samozřejmě Ashino odhodlání mě nenechat odejít provždy, že mě přivedli zpátky a Teldonovi se povedlo mě dostat mimo akutní nebezpečí. Nepřátel však bylo stále hodně, sáhla jsem tedy po lektvaru života, abych se mohla rychle vrátit a pomoci ostatním, protože Ash byla kompletně obklíčena a nepřátele již proudili i do věže, kde zůstali Azarun s Drizztem. Povedlo se nám je dokončit předtím, než by i Azarun mohl zvažovat odchod ke světlu, ale pořád to ještě nebyl konec a čekala nás pevnost samotná.
Dopřáli jsme si krátký odpočinek před tím, než jsme vstoupili do pevnosti - tedy, jedné velké místnosti s mečem zaraženým v prostředku. Ale jakmile se za námi zavřely dveře, objevil se Adrian a už na první pohled bylo jasné, že tenhle nepřítel nebude nic lehkého. Boj byl tvrdý, nepřítel nelítostný a Ash musela tentokrát oživovat Azaruna, k zemi se však alespoň jednou poroučela většina z nás. Když už se zdálo, že od nás dostal hodně tvrdou ránu, tak se vypařil k díře po meči a vypadal znovu v pořádku. Byl to Drizzt, kdo se pokusil to zopakovat, aby následně na nějakou chvíli zmizel. V tu chvíli se Adrian přestal obnovovat, ale i tak jsme se sotva drželi, či leželi. Po chvíli se Drizzt vrátil - tedy jeho nějaká démonická verze. Okamžitě upoutal Adrianovu pozornost - my ostatní jsme se mohli dát tak nějak dohromady a nakonec vyhrát. Nakonec se ukázalo, že ten parchant dočerpával sílu ze Stínopádu, trochu ironické na to, jak fanaticky se stavěli proti magii.
Po tom všem bylo skoro až nezbytné si odpočinout a po vyspání jsem měla náladu i na nějaké to opláchnutí - naštěstí Ash nechala venku džbán i s obsahem a nemusela jsem ji budit. Nadcházející den jsme věnovali regeneraci, úklidu pevnosti od těl a i drobnému průzkumu. Ke konci dne došlo na průzkum zajištěných velkých dveří, které Drizzt doslova vykopal z rámu. Odhalil tak zaminovanou chodbu s kdovíjakými dalšími pastmi, jak se dalo očekávat, volba padla na mě. Naštěstí ještě předtím jsem Ash poděkovala za připravený džbán a dozvěděla se, že místo vody tam byl alchymistický roztok. Nejspíš ten džbán budeme muset něčím ovazovat, aby se vědělo, co tam je zrovna připraveného. No, pomohla mi to ze sebe vydrhnout, ale dostavil se nečekaný efekt - použitím kokosového mýdla má kůže získala hnědý odstín. Efekt rozhodně nebyl žádaný, ale chodba s minami čekala. Likvidace provázků a vyhýbání se minám nebyl problém, což se ale nedalo říci o skrytém mechanismu v podlaze. Myslím, že takhle daleko jsem z místa ještě neskočila, naštěstí to bylo hned z kraje a díky kotoulu a následnému slehnutí k zemi jsem měla jen drobné popáleniny. Nejhůř to schytal opodál stojící Azarun, který byl také stále od roztoku a poněkud od toho vzňal. Rychle jsme ho stabilizovali, aby Ash s Drizztem zamířili prohledat druhou stranu chodby, nyní s obrovskou dírou vprostřed. Nalezené věci pak položí dobrý základ pro renovaci pevnosti.
V pevnosti zůstal pouze osamocený kovář, zatímco my jsme ji brzy z rána opustili a vyrazili směrem do Ebenových zahrad. Teldon neomylně udal směr a za svižného pochodu jsme zamířili na jednu ze stezek skrz horský štít. Po překonání hor jsme posléze pokračovali po cestě podél Černého bojiště - brzy se objevily vize minulosti z probíhajícího boje. Rychle jsme zjistili, že se zdají být neškodné a procházejí skrze nás, tudíž jsme s nějakým stupněm obezřetnosti pokračovali vpřed.
Následujícího dne jsme pak vkročili do malého města Ebenové zahrady, vyjma trojice větších budov nalevo od vstupu, něčeho jako popraviště uprostřed náměstí a přehnaně velkého kostela jsme zamířili k hospodě. To vše za nevraživého pohledu stříbrných rytířů s Darovým symbolem - byla to stejná skupina fanatiků, jako jsme potkali tehdy v Charnu. Až jsem chvílemi měla pocit, že město spíš okupují, než by jej měli chránit. To se více potvrdilo, když jsme dorazili do hospody, kde hostinský projevil značnou úlevu při zjištění, že jsme cestovatelé. Ubytování nám zajistil separátně u rodin pod různými záminkami. Já a Ash jsme se pak stali sestřenicemi Gerdy, kdy jsme přejali jména jejích sestřenic Aliny a Seliny, přičemž já byla první řečená. Ukázala se jako velmi milá žena a už proto jsme ji nechtěli dělat nějaké význačné potíže. Vtipné situace měl i zbytek skupiny, Drizzt byl vydáván za pašeráka s kořením, Teldon za manžela jedné z místních paniček a Azarun zase bydlel u někoho, kdo býval kovářem a nyní předstíral skoro kněze.
Společně s Drizztem jsem tedy vyrazila směrem do míst, kde se měla mimo jiné skrývat gilda lovců odměn. U vstupu jsem já neměla problém, ale Drizzt se musel prokázat nějakou listinou, protože chtěl navštívit drakomágy. Když strážný četl, že si snad dělá srandu, tak mě nejprve napadlo, kde náš zdatný lingvista asi udělal chybu. Poté jsem si pohrávala s myšlenkou, že ho zkusím omráčit a budu předstírat, že ho vedu jako odměnu do gildy a on celou dobu nic netušil. Naštěstí si strážný dělal jenom srandu a my se dostali dovnitř. Tam jsme se na chvilku rozdělili - já odevzdala několik odměn, získala informace o dvou nových, včetně zmizení malé holčičky. A protože se Drizzt ještě nestihl vrátit, podívala jsem se do dvou obchodů - hlavně v knihách, byť qarainský prodejce vypadal trochu děsivě, jsem narazila na zajímavé skvosty včetně podivného spisu s názvem Neviděnný. Neváhala jsem a společně s několika pokračováními a kuchařkami dílo zakoupila, obdobně i úlovek v kuchyňském vybavení byl slušný a doplnila jsem si svou černoocelovouo sbírku nádobí, navíc jsem pořídila i nějaké hrnky pro Teldona, přeci jen vybavení na cesty ještě nemá tolik a s ohledem na to jak dobře zapadl, bych chtěla, aby se cítil mezi námi i víc vítaný.
Po opětovném setkání s Drizztem jsme se pak domluvili, že minimálně bounty se ztraceným dítkem bychom měli začít řešit hned. Proto jsme posbírali celou partu a domluvili se, že nenápadně opustíme město - obehnané jen metrovou zídkou, a vyrazíme hledat dívenku. Ash předtím vtipně doplnila jméno dívky, které mi z nějakého důvodu při vyptávání vypadlo, ale kompletní popis jsem zase měla. Asi si budu muset sestavit nějaký soupis hlavních bodů u některých odměn, nač se ptát. Teldon dokázal nalézt stopu v polích za městem, aby ta potom v nějakém bodě zničehonic zmizela. Patrání nic neukazovalo, dokud Ash nezkusila zvolat Emilino jméno. S ohledem na absenci stop jsem nečekala žádnou odpověď, ale opravdu přišla v podobě stvoření, které Teldon označil za zrcadelníka, když si kvapně sundaval svou mithrylovou zbroj se slovy, že se zbavoval lesklého brnění. I díky tomu, že Ash a Azarun následovali jeho příkladu, neměl zrcadelník výraznější výhodu a kvapně jsme jej skolili. Teldon však prozradil, že pro dívku už bylo pozdě, jak ji jednou náš protivník pohltil. S notně ponurou náladou jsme se tak vrátili do města, kdy jsem si potřebovala od částečného neúspěchu trochu pročistit hlavu. Takhle zpětně se divím, že se mě cestou nepokusil napadnout žádných z těch rytířů - nebo se snad báli opilé nafialovělé dreorky? Ať tak či tak, do postele jsem se dostala v pořádku.
S mírným bolehlavem jsem ráno nejprve byla předat nemilou zprávu matce ztracené, abychom poté s partou společně vyrazili vystopovat na pole slídily. Byla to relativně nepříjemná monstra, ale společně jsme je udolali, stejně jako jsme se postarali o likvidaci zárodku jejich hnízda. Už to vypadalo, že proti včerejšku by snad mohl být dnešek relativně klidnější, ale to přešlo, jen co jsme vkročili do města. Po projití davem lidí u popraviště, tam visel muž, jeho dcera a novorozeně - trest za krádež chleba v tomto zbídačeném městě trpícím nedostatkem úrody kvůli slídilům a nenažraným fanatikům. Jakmile místní potvrdili, že za tím stali ti stříbrní vypatlanci, Ash vyrazila přímo k jejich kostelu. Sprintovala jsem za ní, aniž bych o tom víc přemýšlela - sama bych je likvidovala jedno po druhém během hlídek, ale s Ash po boku jsem nepochybovala. Ash dveře rozmlátila takovým způsobem, že všichni vevnitř byli natolik překvapení, i když k zemi padl první z nich mrtvý. Rozpoutali jsme tam masakr pomsty a nakonec nenechali naživu jediného z těch sathriib charrz. Bez dalšího zdržování jsme zkontrolovali, že oběti byly sundány, já je zkusila položit do nějaké důstojnější polohy a v tichém přání požádala svou paní, aby stíny ochránily duše těchto nebohých, které světlo takhle zavrhlo.
Rychle rázující Ash mířící z města jsem po chvilce dostihla a mlčky se k ní a zbytku party připojila. Teldon nás vedl k řece ustící do zálivu Pharadron, myslím, že dle mapy se jednalo o Mlžnou, odkud budeme dále hledat místo jedné mé odměny. Azarun nás dohnal až po rozestavění tábora, kdy jsme po najezení většinou uléhali s vidinou, že spánek nebude příliš kvalitní.
Nadcházejícího rána jsme tak nějak vstali a Teldon nás pohostili opečenými brambory a kouskem masa, což rozhodně pomohlo zvednout náladu. Naše další cesta pak měla vést přes širokou řeku a dále do míst, kde se v hospodě u zálivu měla nacházet další z mých bounty. K překročení opět napomohl Teldon, jen kdyby nevyvolal žraloky. Prostě, proč to museli být žraloci? Ani jsem se nesnažila skrýt svou nejistotu, zatímco Ash s Drizztem si to užili až s nečekanou mírou. Naštěstí mě jistil Teldon při cestě tam, což mi přidalo na klidu.
Pokračovali jsme cestou dále, aby střelka kompasu ukazovala na dvě místa - první jsem navrhla cestu po cestě, přeci jen tam by mohla být funkční hospoda, což se však naneštěstí neukázalo jako pravdivé. Byla to skoro celodenní zacházka, abychom se stejně vrátili na původní místo a pokračovali směrem k druhé možnosti. Tentokrát tam již stál fungující podnik a my s úlevou mohli vejít dovnitř a toho večera si odpočinout tam. Naneštěstí se však zdálo, že jsme přišli pozdě a problém vyřešila jiná skupina, údaje Blades of Lyrria - alespoň že jídlo a pití byly dobré. Nicméně během noclehu se před námi zformovalo něco - z nějaké hmoty. Pro jednou jsem prvně zkusila mluvit, než abych útočila, ale tentokrát to bylo k ničemu. Já už opravdu nevím, kdy má smysl vyjednávat a kdy je lepší rovnou bodat. Asi o tomhle budu muset s Ash promluvit a vzít na vědomí její názor, v tomhle směru je zkušenější. Každopádně přes tohle vše jsme se všichni setkali na chodbě a pak dle stop té hmoty jsme došli až k původci, kterého jsme rychle vyřídili. Tahle odměna byla spíše pastí, než čímkoliv jiným. Pobrali jsme tedy zbytek surovin, posbírali co tu zbylo a já se rozhodla využít kuchyně k tomu, abychom měli následujícího dne dobrou snídani.
Ta se hodila, protože sotva jsme opustili hospodu, tak nás napadli tři draci - kompletně potetovaní runami, zatím nejvíc, co jsme mohli vidět. Červený, modrý a bílý nás hezky obklíčili a čekal nás tuhý boj. Mým prvním cílem se stal modrý, protože červený byl na opačný straně a minimálně mě a Ash mohl svým ohnivým zraněním škodit nejméně. A protože byli stejně velcí, tak další byli jasnějšími cíly. Souboj byl hodně náročný a musela jsem si hlídat i použití lektvarů, ale na druhou stranu jsem musela ocenit moc, jakou disponoval probuzený Roukanen. Draci z ní rozhodně nebyli nadšení a dost výrazně nám to pomohlo dojít až k vítězství. Rozhodli jsme se z nich dostat co nejvíce částí kvůli jejich cennosti a po odpočinku pak vyrazit nazpět, opět přes řeku, opět na žralocích a směrem na Mondrol. Sakra, když už Drizzt vyrobil sáně, tak nemohl by vytvořit nějakou skládací loď nebo vor?
Cestou k Mondrolu jsme pak museli překročit močál Fordwonu, což rozhodně nevypadalo na nic voňavého. Ash se ujala přední pozice a razila nám tak neohroženě cestu, zatímco Teldon nechal Kaie před bažinami, což pro něj bylo i přirozenějš. V půlce cesty jsme pak spatřili tělo, ale než jsme se k němu mohli přiblížit, tak jsme byli napadeni. Rozzuřené mrtvoly nebyly nic hezkého, ale naštěstí jsme si s nimi dovedli poradit poměrně rychle a navíc jsme se maximálně více zašpinili. Drizzt se rozhodl proslídit místo okolo a nalezl jakýsi prsten - až v tu chvíli jsem si uvědomila, že by se to mohlo týkat jedné z odměn a opravdu tomu tak bylo. Bez dalšího meškání jsme tak vyrazili znovu dál vpřed, aby se před námi brzy objevil Mondrol. Jenže ještě před tím jsme narazili na našeho starého známého "mimika", kterému Ash kdysi slíbila zákusky. Povedlo se jí ho uchlácholit a slíbila mu opatření zákusků v Mondrolu. Tak mě napadá, že bych možná mohla něco připravit i já, když jsme na to sehnala tu zajímavou knihu.
Strážní nás nasměrovali do hospody u pěti čepelí a zároveň prozradili, že se tu nachází i podnik u potapěče. Každopádně jako první přišlo na řadu ubytování a následná očista, po níž jsem zkusila ještě na tržnici dostihnout jeden z kontaktů na odměnu, ale bylo to o chlup později, tudíž jsem to musela odložit na následující den. Nastal čas na spánek - z něhož mě však v polovině noci vyrušil hluk. Drizzt se odněkud vrátil s Ash oslepenou na jedno oko, neměla jsem možnost se moct zorientovat, ale dle všeho za to mohli Ladrovo lidi, kteří ji unesli a chtěli ji vyměnit za Drizzta. A zatímco Teldon s Azarunem zkoušeli ošetřit zranění, ujala jsem se hlídky, kdyby se někdo ještě pokoušel Drizzta následovat nazpět. Ash se povedlo stabilizovat a Teldona kvapně napadlo, že by se mohl zkusit teleportovat do Trunau pro skleněnou náhradu, protože oko se nepovedlo zachránit. Jeho medické schopnosti a pohotovost jsou obdivuhodné, ale v tuto chvíli to byla jen drobná náplast na tuto situaci. Útočníci se dle všeho rozhodli stáhnout, navíc Drizzt při úniku za sebou spaloval zemi, takže jsme si mohli zkusit odpočinout. Nechala jsem Ash spát s tím, že ráno, snad s klidnějšími hlavami si o tom promluvíme a domluvíme se co a jak. Každopádně tohle těm parchantům nenecháme projít, i kdybych je měla jednoho po druhém stopovat a pozabíjet.
Nevím jak ostatní, ale já jsem příliš spánku neměla - nechala jsem si otevřené dveře připravená vyskočit, při jakémkoliv podezřelém zvuku. Ten se i ozval, v hluboké noci mi zaklepalo na okno hejno vran, celých dvacet, ale protože nereagovaly na nic dalšího, nechala jsem to být. Až výrazně později jsem si vzpomněla na pírko ukazující směr, kterým bude zapotřebí se také vydat. Další vyrušení už pak nepřišlo a po dosažení ranních hodin se všichni začali probouzet. Jako první se za mnou Ash zastavila, aby mě ujistila, že se již cítí o něco lépe. Ne natolik aby nám pomáhala při bounty, ale zvažovala účast na soubojích v místní aréně, k čemuž jsem vyjádřila své pochyby. I když se cítila lépe, tak její zranění prostě bylo dost závažné a bude jí nějakou dobu trvat, než si navykne jiné koordinaci. Nechtěla pak poléhávat v posteli a vyrazila do měst, což jsme po nějaké snídani učinili i my ostatní. Bylo potřeba zjistit informace o nějakých odměnách, mrknout se po nákupech a třeba narazit i na nějaké zajímavosti. A také jsme měli u hostinského zprávu, že se nám tohoto večera chce někdo sejít a označen byl královskou pečetí.
Společnost mi při nákupech dělal Drizzt, jemuž se povedlo získat novou čerstvou hlínu pro Ragahhazu a ukořistil i nějakou rybu. Já mezitím odevzdala předmět z jedné odměny a obdržela jakousi pochybnou mapku a získala informace k další odměně. Společně jsme pak pokračovali po hlavní ulici, kde jsme po chvíli narazili na Azaruna a procházeli různé obchody vztahující se k naším profesím.
Cesta nás dovedla až k druhému, velmi smrdutému přístavu a já měla co dělat, abych stihla odběhnout trochu stranou, kde se poroučela moje snídaně. Rozdýchala jsem to v rámci možnosti a doprovázena Azarunem vyrazila do hospody u potapěče, ptát se po dalších informací. Tam zrovna probíhala nějaká rvačka, ale využívajíc své hbitosti a menší postavy jsem se bez potíží dostala až k baru, kde mě barman zavedl kamsi dozadu za klientem. Ten prozradil něco o nějakém podivném žraločím kultu a verbování v okolí této hospody, čímž jsem získala další úžasnou odměnu. Po opuštění hospody jsme pak vyrazili k místní důlní společnosti, kde jsme si všichni nakoupili různé potřebné materiály, jež se nám mohou do budoucna hodit.
Při zpáteční cestě jsme mířili ke kováři, když jsme potkali Ash. Ta prozradila existenci pekárny, kde si lze pronajmout pec, což jsem přivítala s nadšením. Místním kovářem se pak ukázal Fabiův bratranec - Luigi. A i když nemohl zapřít jistou podobnost, jednalo se mi s ním o poznání lépe a všichni jsme si tak nakonec přišli na nějaké zajímavé předměty - v mém případě nějaké atypické zbraně. Navíc bude možná schopen vyrobit munici do mé příruční pistole, ale to mi bude schopen říci až následujícího dne. Zbýval návrat do hospody, ale ten jsem vzala přes onu pekárnu - "Peč a běž", kde jsem celou hodinu pracovala s svými kuchařskými dovednostmi. Jsem moc zvědává, jak mi Ash ohodnotí mé počínání, až ji dám ochutnat.
Jakmile jsem dorazila do hospody, tak jsem zjistila, že se vrátil Teldon a přinesl Ash skleněnou výplň oka, která vypadala dost dobře. Tedy pokud se Ash zrovna nedívala na druhou stranu, to by mohlo být trochu děsivé. Trochu jsem přemýšlela, jak by se ta náhrada dala upravit, nebo, co by se do ní dalo schovat, ale teď určitě nebyl dobrý nápad o tom mluvit a i když moment překvapení by mohl být zajímavý, nerada bych to chtěla zjišťovat na vlastní oči. Ash se také stihla zastavit v Oreliku na černém trhu a přinesla mi dárek v podobě sady těch sedmi prstenů, co se mi tak líbily! Později se na ně budeme muset společně podívat, jestli něco neumí a kdo ví, třeba je všichni využijeme. Na oplátku jsem ji předala zakoupeného boxera, sice ve výrazně nižší hodnotě, ale určitě ocení při nějaké pěstní rvačce. Před schůzkou s neznámým jsem ještě byla Teldonovi předat medvědí pasti, protože sháněl Ash oko a neměl čas se po města sám podívat, abychom se pak všichni setkali u jídla s Durantovým špionem. Ten nás informoval o přítomnosti portálu v nedalekém lese, což znamenalo, že se tam budeme muset vypravit stůj co stůj, už kvůli tomu, že jsem k tomu byla povinována Neviděnou a hlavně jsem přislíbila svou pomoc. Po večeři mi pak všichni, vyjma odpočívající Ash, potvrdili pomoc při plnění jedné odměny a tak jsme připraveni vyrazili k sousední tržnici.
Než jsme vyrazili, tak se Drizzt na poslední chvíli rozmyslel a poznamenal, že chce ještě dohlédnou na Ash a na "čističe" jsem tak šla jen s Teldonem a Azarunem. Obhlédla jsem místo a nechala je pokrýt dva hlavní východy od tržiště, zatímco jsem se rozhodla skrýt v prostředku. Teldon si kreativně rozhodl vzít vyvýšenou pozici a získal tak velice užitečný nadhled. Nicméně ta neznámá věc přišla z úplně opačné strany. Kdo měl pro samotný Baaltor čekat, že přijde ze střechy hospody. A než jsem se mohla vzpamatovat, tak mě značně bolestivě zasáhl. Naštěstí spolupráce malého týmu zafungovala dobře a Azarun se postaral o moje zranění, zatímco Teldon poskytoval podporu šípy. Společně jsme tak potvoru udolali a po chvilce rozmýšlení se mi ji i povedlo celou opatrně vložit do batohu. Mise byla relativně úspěšně splněna - jen Azarun svým útokem bleskem zničil jeden stánek a druhý den se byl poctivě omlouvat a přiznat ke způsobeným škodám, což nás stálo slušný obnos zlata. Ale to už k němu patří a lepší, než by se dotyčnou snažil přesvědčovat, že to byla vůle Dara, protože se málo modlila a měla by to napravit nějakým odpustkem.
Při návratu Drizzt dohlížel na Ash v podobně společného opíjení se, nicméně mě zajímala jen koupal, abych ze sebe smyla vše z té potvory a pak mohla jít spát. Dopoledne jsme se pak všichni domluvili, že vyrazíme za druhou, tentokrát se přidal i Drizzt a kolem jedné jsme chtěli odcházet. Šla jsem se ještě doptat Teldona, jak se cítí, abych v jeho pokoji zaslechla šramot a našla tam nového Ashina nenažraného mazlíčka, jak cupuje Teldonovo vílí zásoby. Udělal v nich pořádnou paseku a než toho nechal, tak stihl spořádat ještě obsah Azarunova batohu. Zastavil ho až nabídnutý zákusek, který jsem stejně pro něj chystala jako výpomoc pro Ash a ta potvora se rozhodla cestovat s námi jakou součást mojí boty. Zastavili jsme se pak krátce u Luigiho, kde si ještě Drizzt s Teldenem něco dokoupili a Drizzt si neodpustil nějaké poznámky, naštěstí bez hlubšího problému a zanedlouho jsme byli za městem a kus od pláže. V tu chvíli se ozval ten huronský hlas, aby se najednou s nějakou omluvou Teldon s Azarunem otočili a zdrhli zpět do města. V tu chvíli jsem měla pocit, jakože si ze mě všichni dělají srandu a naštvaně jsem pokračovala kupředu s Drizztem v zádech.
Na pláži pak stál onen kněz, jenž nechal nakráčet pětici obětí přímo do tlamy velkého ledovcového žraloka, aby se stali jeho krmí. Nebyl důvod čekat na něco dalšího a naběhli jsme na něj. Tedy, Drizzt si držel vzdálenost a já se běžela rychle vypořádat s tím parchantem. Ten padl rychle a problémem, podle očekávání, se ukázal být onen žralok, jenž si zvedl i hladinu o dobrý metr a něco, aby se ke mně mohl dostat. Poslední výstřel si pak připsal Ragahhaza a tím byl tento úkol splněn. Dobrou čtvrt hodinu jsem se pak pokoušela tu obludu zpopelnit, ale nechtěla hořet - proto jsem nakonec rychlým krokem vyrazila nazpět a cestou jsem Azarunovi s Teldonem, kteří se vraceli věnovala dost nevybíravý pohled. Takhle jsem se dostala až k hospodě U Potapěče v níž jsem pod barovou stoličkou našla ležet Ash. Dala jsem si to samé, co ona a dopadla jsem úplně stejně.
I tak jsem se nakonec probudila ve své posteli na hotelu, kam mě dopravil Teldon a ten na mě i dohlížel, zatímco Ash bojovala v aréně. Nakonec se mi i omlouval za svůj útěk a vědoma toho, že se nechal nejspíš ovlivnit kouzlem, jsme mu to odpustila - včerejšek byl prostě divnej den. I když vyhrála, tak Ash neměla vyloženou radost a chvílemi vypadala, jakoby ten kámen šampióna nejradši zahodila - dle všeho měla i dost štěstí. Na snídani se navíc Drizzt podíval na pár prstenů z té sady a dva jej velice zaujali. S ohledem na popsání účinků jsme mu je ponechala, protože stejně bych nemohla nosit sedm prstenů najednou už kvůli praktičnosti a se zbytkem se budu muset obrátit na Ash. Každopádně jsme po snídani vyrazili směrem k lesu za městem a nechali jsme jít ostatní napřed, abychom se s Ash zastavily v Oreliku u sběratele, zubaře, v gildě a bance. S ohledem na výsledný zisk bylo dobrou volbou si nechat banku až jako poslední místo k návštěvě. Ostatní jsme dohnaly kousek za městem a společně pak vyrazili do Prostého lesa.
V něm jsme nalezli zčernalý oltář, kde na nás po chvíli slétlo něco jako podivná lesní variace na draka. Jen útoky téhle věci značně bolely a to natolik, že mě a Azaruna srazily k zemi. Probrala jsem se výrazně pomlácená, ale jeden lektvar udělal svoje - před námi se pak objevil portál. Po krátké rekonvalescenci jsme vstoupili dovnitř. Skoro okamžitě jsem dostala signál od stříbrného rytíře, aby mě přenesl do Stínopádu, kde jsme měli čelit Rahuovi. Naštěstí jsme ho nemuseli hledat a vyšel nám vstříc - společně s rytířem jsme se na něj bez váhání vrhli, ale vypadalo to jakoby si s námi hrál, i když jsne ho zraňovali tím nejsilnějším, co jsme měli k dispozici. Povedlo se mu potom mě chytnout a rozdrásnout mi hrdlo, aby následně uchopil stříbrného rytíře a doslova ho roztrhl vejpůl, než vítězně odkráčel. Vnímala jsem, jak ze mě vyprchával život, když ke mně promluvila Neviděnná, zklamaná naším vystoupením. Přesto se rozhodla mi pomoci, nabídla mi můj život, nebo aspoň jeho část nazpět zároveň s výpomocí. S tím, až můj život skončí, tak po jejím boku zaujmu místo stříbrného rytíře ve Stínopádu. Neváhala jsem, už protože jsem ještě nechtěla zemřít, protože jsem chtěla Neviděné dokázat, že její důvěra ve mě nebyla slepá, protože Ash ještě potřebuje mou pomoc, protože chci ještě zažít další lásku a protože chci zabít toho grázla, co tohle udělal. Navíc jsme nyní měla i jakousi vidinu toho, co může v budoucnu přijít, což přináší jakýsi podivný klid. Neviděná proto do mě vložila zbytek esence stříbrného rytíře, darovala mi magický plášť a vrátila mě zpět do Lyrrie, kde jsem se objevila u svých přátel.
Z lesa jsme se pak vrátili do Mondrolu, kde jsme se zakrátko setkali s Randallem. Ten přišel s darem pro Drizzta, jenž ho div samou radostí za to nepolíbil. Přišel i s radou pro Ash ohledně jejích zápasů v aréně. Prozradil jí, že by mohli být nápomocní mnichové specializující se na boj, kteří se nacházejí někde v Měsíčních horách. Jejich chrámy by tam údajně měly být hned tři, každý s různou specializací a protože jsme v tom prostoru stejně už takhle měli aspoň dvě další záležitosti, přidali jsme je do našeho cestovního plánu. Nicméně nyní nás čekal průchod portálem do Trunau.
V Trunau jsme se před dalšího cestou do pevnosti spellbreakerů zastavili v naší populární hospodě, kde na nás čekalo zajímavé překvapení. Neslo jméno Avantur a jednalo se o agon-dreyského dračího rytíře, jak nám sám prozradil. Vysvětlil nám, že jej jeho dračí pán vyslal, aby nám pomohl v naší cestě a boji, který nás ještě měl čekat. Byla jsem vůči tomu dost podezíravá, ale než jsem se mohla začít ptát, tak se do něj pustili Drizzt s Azarunem. Až by mi nějaké další otázky ode mě přišly až ostudné, tudíž jsem se nějakého většího vyzvídání zdržela - hlavně sám nám prozradil dost a ochotně odpovídal. Budu k němu přistupovat z počátku opatrně a uvidím časem, navíc si ho určitě vyzpovídá i Ash, takže v tomhle směru jsem se na ni mohla spolehout. Hlavně už tak nám přiznal, že měl a vlastně i má značné dluhy, kdy se chtěl obrátit až ke krádeži, při níž byl chycen. Povedlo se mu uniknout, takže v tomhle směru by někdy mohly být komplikace - každopádně to víme dopředu a s tím, že už jsou na nás vypsané značné odměny, to nebylo nic neobvyklého.
V novém složení jsme tedy vyrazili již prověřenou cestu do pevnosti spellbreakerů, kde kromě kováře byl již i náborář a s Ash dohodli první renovace, výraznou opravu a renovaci kovárny a na Ashinu žádost i zbudování magického kruhu. K tomu se využila kvalitní příprava od exploze ve zdi, kde vyroste nová věž s tímto zařízením. Pro nocleh jsem si vybrala místo, kde jsme se střetli s Adrianem, kdy jsem tak nějak doufala, že bych mohla naleznout nějaké spojení se Stínopádem. Ztráta Roukanenu mě velice trápila, ale víc mě děsila myšlenka, že by se snad dostal do rukou Rahua, nebo nějakého kultisty. Ale nic jsem neobjevila - nicméně v noci si mě a Azaruna povolala Neviděná do Stínopádu. Zde osvětlila mou roli v odebrání jeho krve a že to byla i jedna z příčin díky nimž jsem nyní naživu po střetu s Rahuem. Darovala Azarunovi Čepel Měsíčního svitu a mě velmi štědře vrátila Roukanen, než nás poslala nazpět. Ráno musel Azarun samozřejmě všechno vytroubit ostatním a mně se tím jen potvrdilo, že není nejvhodnější typ pro držení tajemství. Každopádně s tím jsme pevnost opustili a vyrazili směrem k Fordovu Brodu.
Cestou jsme obcházeli les Serridan z jihu a doprovázelo nás neustále vytí vlků. Konfrontaci jsme se prozatím vyhnuli a dorazili až do města, kde jsme si zajistili ubytování a já posbírala informace o bountynách. V hospodě u jídla se pak rozhořela diskuze, jestli vyrazit už nyní, nebo přenocovat tady a jít až časně ráno. Ash hádku rozetla brzkým ulehnutím a já příkladu následovala. Chvilku jsem přemýšlela, že bych Teldonovi upravila další zásoby jako předcházejícího večera při táboření, ale tady v hotelu by to bylo výrazně nebezpečnější. S jejich tenčícím se počtem a vědomím, že další informace již asi nenaleznu, tohle mohl být asi ten nejdostupnější risk, který jsme mohli podstoupit. A za to, jak nám pomáhá, si určitě zasloužil klid v tom, že by nemusel být závislý pouze na jednom jídle - hlavně v tom budu muset být opatrná.
Nějakou dobu po vkročení do lesa nás přepadla, jak už tomu v lesích bývá, hromada pygmejů. Vzhledem k jejich počtu bylo nejrozumější začít utíkat a kupodivu nikdo se s tím moc neostýchal. Nicméně se nám je nedařilo setřást a některé z nás solidně zraňovali. Až společnou iluzí v podobě ohnivé stěny jsme docíli nějakého účinku a ty malé otravné potvory odvrátily od sledování. Nalezli jsme také pozůstatek karaviny, již jsme tu měli vystopovat a zajistit, aby další nedopadly jako ona. Další stopy však byly nezřetelné a proto Drizzt navrhl najít místo pro posílení Ragahhazy. Tam jsme narazili na zraněného velkého vlka a okolní smečku, když se slova ujal Teldon a zkusil vyjednávat. Ukázalo se, že zranění způsobili houboví pygmejové a Teldon po chvíli přesvědčil vlky, že se pokusí jejich vůdce vyléčit. Bolestivé vytí vlka nepomáhalo, ale nakonec jej ošetřil bez vážnějšího incidentu a tuto bounty jsme tak vyřešili smírně. Na blízkém oltáři pak mohl Drizzt posílit Ragahhazu a k jeho překvapení se to tentokrát obešlo bez boje, ale pouze se dostalo požehnání - díky čemuž malý houbový mužík získal nebezpečně vypadající jedovou formu. Přemýšlela jsem, jestlipak by mohl občas ukápnout něco málo i pro jedy na dýky a jiné zbraně. Zároveň jsme se pak všichni shodli, s Ragahhazou v čele, že s těmi agresivními pygmejy bude zapotřebí něco provést.
Abychom nastolili zpět rovnováhu v lese, byli naším cílem Ragahhazovo nezbední bratranci z tohoto lesa. Vydali jsme se tedy po stopách k místu, kde se nám povedlo je prve setřást, abychom odsud opatrně postupovali vpřed k jejich vesnici. Naše těžká divize si moudře sundala brnění, aby nebyli hluční a my si udrželi výhodu překvapení. Aspoň takový byl plán, než jsem postřehla, že nás někdo sleduje z korun stromů. Nepovedlo se mi zahlédnout nic konkrétního, ale informovala jsem Teldona s Ash, s tím že plán byl pokračovat a být připraveni. Dotyční opravdu zaútočili - ale naštěstí se nejednalo o houbové pygmeje, nýbrž humanoidní postavy. Všechny nás povalili na zem a kryli nám ústa, což bylo krajně podezřelé a zdržela jsem se útoku. Fakt, že nepoužili zbraně tomu napomáhal a pomocí jednoduchého triku jsem se s tím svým domluvila - zdálo se tedy, že máme stejný cíl. Naznačili nám, že mají vše pod kontrolou, aby poté spustili plán, kdy okolo vesnice vztyčili ochranné bariéry vůči lesu a zničili celou vesnici v nich. V podstatě zůstal jenom kráter. Když bylo po všem, představili se jako hraničáři Smaragdové enklávy a zase odešli. My jsme se tak mohli vrátit do města - cestou jsme ještě posbírali pozůstatky po karavaně s tím, že je vrátíme jako důkaz vyřešení problému. Během nocování pak byla na hlídce spatřena postava, která nás pozorovala - zmizela stejně rychle jako se objevila, nicméně, když jsem prozkoumala stopy, tak z nich byla patrná temnota. Vyslovená domněnka, že by mohly patřit tomu bídnému Rahuovi tak vůbec nemusela být mylná.
Ve městě jsme byli odměněni za vyřešení štědrou hostinou a také zaslouženým odpočinkem. Následujícího dne jsme však hned pokračovali přes most do jeskyně, kde nás čekala jednoduchá práce v propašování jednoho předmětu. Ale jak je tomu zvykem, ve skutečnosti šlo o past na naši partu, kdy zadavatel odměny chtěl shrábnout odměnu v hodnotě 35 tisíc zlatých, přičemž Ash a Azaruna chtěli naživu. Za svou drzost zaplatil životem a zabavili jsme tu všechno, co tu ponechal. Očividně už nemůžu pomalu věřit ani žádné bounty, kterou budu plnit. No, po tomhle přepadení jsme se vrátili ještě přenocovat do Fordova Brodu, abychom následujícího dne vyrazili přes řeku, směrem ke Cralu.
Zhruba v půli cesty jsme se pak utábořili, aby se nadcházejícího rána okolo nás a hlavně v horách před námi objevila v podstatě střední armáda. Dalo se odhadovat až 20 tisíc členů, nicméně k nám se blížila asi jen 20 členná skupina. S tím by se dalo ještě pracovat pro případný únik, ale znamení Nezlomní nebylo příliš povzbudivé. Rozhodli se prvně nejdříve vyjednávat, kdy chtěli získat odměnu, kterou jim někdo uložil za Ashbell. Sumu čítající rovných 181 tisíc zlatých. Nicméně Ash je přesvědčila, že proti družině pracující pro krále a hlavně při uvědomění si, že jde o její osobu, se rozhodli od toho nakonec upustit. Fakt, že se po tomhle dobrovolně velmi rychle opila, mě vlastně ani moc nepřekvapoval. Každopádně to také znamenalo, že tady zůstaneme další den - takže jsem se mohla jít podívat do okolí po nějakých bylinkách.
Můžu říci, že veškeré štěstí toho dne jsme si vybrali při setkání s Nezlomnými. Že do něčeho občas někdy někdo šlápne není nic neobvyklého - že se tím ukáže být poměrně velká králičí díra vedoucí do hodně hluboké podzemní průrvy, to jsem opravdu nečekala. Než jsem se stihla zorientovat, tak jsem tvrdě narazila do stěny a bojujíc s vědomím se až o notnou chvíli později zastavila zaražením mezi dvěma stěnami. Po chvilce oddechu a zvážení situace to vypadalo, že jsem spadla do hloubky něco přes kilometr. Nepomohlo mi ani, že jsem u sebe měla jen Roukanen a dýku, které se mi navíc stejně nedařilo zarazit do stěny, tudíž postupné šplhání jsem mohla vyloučit. Měla jsem sice připravené kouzlo Levitace a svůj stínový krok, ale pokud bych výš nenalezla nějakou oporu, moc by mi to nepomohlo. Zvažovala jsem další možnosti, když jsem zaslechla známý hlas shora - Teldon se nejspíš vydal stopovat zvěř pro lov, takže jsem s ním mohla mluvit. Slíbil zařízení pomoci a o něco později opravdu přišel s připraveným lanem nastaveným pevnou šlahounovou rostlinou. Povedlo se mě vytáhnout nahoru, za což jsem byla vděčná, byť jsem stále nechápala, jak se mi tohle mohlo stát. A protože Ash byla v táboře ještě mimo a dnes nehrozila další cesta, rozhodla jsem se nepříjemnou vzpomínku prostě přepít.
Když jsem se následujícího rána s řádnou kocovinou probrala, tak následovalo očekávané - přihlouplé vtípky, byť si většina neuvědomila, že se mi tohle při hledání surovin, kdy pro ně já vařím. Stranou nezůstal ani Teldon, který vtipně k noře přidělal ceduli a noru nazval mým jménem. Až jsem trochu zalitovala, že jsem mu jeho vílí jídlo neřízla něčím ostřejším místo neutrálního koření. Každopádně se nám povedlo bez dalších obtíží dorazit až do Cralu. A co za své cesty můžu říct, tak tahle vesnice se řadí mezi ty největší díry, jaké jsme kdy viděla - možná dost v kontrastu s pevností tyčící se nad tímto sídlem.
Netušíc, proč byla tato vesnice natolik zbídačená, zamířili jsme díky mému kompasu k nejbližší hospodě, na níž se taky podepisovalo jisté zanedbání znatelné ve zbytku vesnice. Nabídka byla prostší a pro začátek jsem se rozhodla k tomu přistoupit obezřetněji, což se naštěstí ukázalo jako zbytečné. Protože byť podnik mohl vypadat sebezanedbaněji, pití i jídla byly připraveny s péčí velmi schopného kuchaře.
Místní hostinský nám pak bez potíží i sdělil různé informace, avšak většina nebyla příliš pozitivního charakteru. Kontaktní osoba mojí odměny, kapitánka stráží, byla totiž odvelena do hradu Cralis, stejně jako veškerá místní ozbrojená osádka. Tedy do toho jasně zářivého a třpytivého sídla tyčícího se nad zpustošenou vesnicí. Zjistili jsem také, že vesnice byla prakticky opuštěna baronem, jehož postihla ztráta dolu na jantara, z něhož tu vyžívaly všechny okolní města a vesnice. Ten obsadila skupina žoldáků, které najal lord z Androlu a jež se rozhodli si důl přivlastnit ve svůj prospěch. Jako možná náhrada se mohla jevit nalezená zlatá žíla, která však byla přímo pod vesnicí, v níž jsme se právě nacházeli. Ash tohle celé dost dopálilo a chtěla se hned po jídle vydat do sídla zjistit, co si vlastně sám baron myslí. Ale než jsme mohli vyrazit, ozval se poplach a každý, kdo se do té doby nacházel venku zalezl do nejbližší budovy nebo hospody.
Ukázalo se, že vesnicí pochodoval průvod s někým pojmenovaným Rudý plamen. A zatímco Ash s ostatními vyrazila ven, já se ještě pokusila s Azarunem zjistit nějaké další informace - nicméně vesničané mlčeli a báli se cokoliv říct, tudíž jsem taky musela vyrazit ven a připravit se velmi pravděpodobně na boj. A ten se rozhořel - dreorského muže totiž doprovázelo jakýchsi čtyřicet nemrtvých, což rozhodně nebylo dobré znamení. Rozhořela se velmi lítá bitva, kdy jsme si velmi rychle mohli uvědomit, že nepřítel je opravdu tuhý a značné části z nás se povedlo dostat do vyvýšených pozic. Drizzt velmi rychle poznal, že většina magických kouzel s viditelným vyvoláváním je zrušena a musel přejít k jinému způsobu boje, zatímco Ash držela prostředek cesty. S ohledem na vývoj jsem očekávala rozkaz ke stažení, ale protože nepřišel, zauvažovala jsem nad pokusem o přiblížení a napadení velitele. Ještě předtím, jsem se pokusila zasáhnout jednoho z nepřátel u Ash, jenomže ten parchant zachytil mou Fialovou Růži a doslova ji obrátil v prach. Mou krásnou dýku, která mi již tolikrát pomohla! Skryla jsem se na protější střeše, abych se trochu uklidnila, neztratila nervy a čekala, jestli se uvolní ještě několik strážných u velitele, abych jej mohla překvapit a snad srazit a přinést alespoň chaos mezi útočníky. Předtím se z boční ulice vyřítil Kai, jenž cestou rozžvýkal jednoho nepřátel a zahodil kost. Už jsem si říkala, že třeba jednoho upoutá a umožní mi provést přímý útok, jenomže jeho skok na dreora, který ho zachytil a bez námahy mu zlomil vaz mě přimrazil na místě. Při ohlédnutí jsem spatřila Teldona jak pomalu ustupuje směrem k pevnosti s hlavně jsem spatřila další výraznou komplikaci - Ash s Azarunem byli odříznutí, kompletně obklíčení a dostávali velké množství zásahů.
Přemístila jsem se tedy vedle Avantura, kteří si držel vyvýšenou pozici a snažil se udržet volný prostor u sebe a pomáhat Ash, kde jsem poprvé přivolala zbroj havraní valkýry. Již jsem měla možnost zjistit, co některé části umožňují a tak jsem dobře věděla, že mám možnost, jak dostat Ash s Azarunem z jejich pozice. Naštěstí byl blízko prostor a přemístění se stínovou siluetou se povedlo blíže k baráku, čímž jsme omezili počet nepřátel okolo a hlavně se mohli i lépe soustředit na jediný cíl. Tím se nám povedlo i trochu uvolnit prou bitvy, kdy jsem se držela Ash po boku a s pomocí Azarunovo léčení a lektvarů se udržovala v dostatečné formě, abychom pomaliku dostávali průběh bitvy pod kontrolu. Po chvíli Ash získala prostor, aby se mohla přiblížit až k veliteli a dostala se k němu. Po zásahu se prakticky rozplynul, s ním i zbývající muži a naštěstí pro nás tak bylo po boji. Nyní nastal zkontrolovat naše zranění a zkusit zjistit, co byli tihle tuzí parchanti zač.
Shrnutí situace po bitvě - no, Kai mrtvý a jeho tělo zmizelo, Teldon taky zmizel neznámo kam a nikdo netušil, v jakém byl stavu. Mně se povedlo udržet v relativně slušném stavu, Ash se po pokrytí několika stran dostatečně zmátořila a nyní vypadala v pohodě, Drizzt s několika šrámy, ale přesto svůj "pelirro gadorrhû" dokázal ubránit, než z něho spadl jak jablko ze stromu, Avantur ustál taky relativně v pohodě a Azarun, no Azarun je teď ona. A všichni pak vyčerpáni a znaveni, nehledě na to, že ten dreorský "přízrak" se ještě Ash zeptal, proč vlastně pomáháme baronovi. Zkoušela jsem najít nějaké stopy po Teldonovi s Kaiem, ale prostě jakoby zmizeli. Navíc se ukázalo, že naši soupeři měli adamantiové brnění, načež si Ash vzpomněla, že to nosili jenom významní generálové paladinů a chaos paladinů. Což nám na náladě rozhodně nepřidalo a pak samozřejmě to, že Fialová růže už ... nebyla. Nezbylo po ní nic, než jen smutné vzpomínky.
Po chvilce vzpamatování se nám v hospodě povedlo zjistit, že Plamen byl mstitel, bytost, která se vrátila po své smrti, aby se pomstila za na něm vykonanou nespravedlnost a vše opět ukazovalo směrem k baronovi. Znamenalo to cestu rovnou nahoru k hradu, abychom minimálně zjistili, co se stalo s těmi zbylými nemrtvými, kteří nás obešli. Dobrou zprávou bylo, když jsme jejich brnění nalezli cestou, horší, když jsme dorazili k hradu a tam okolo čtyřicítky padlých stráží. Mrtvé obcházel kněz a někdo vypadající jako kapitánka stráží. Od ní jsme se dozvěděli, že zde ležela většina sil, které zbývaly a na ní bylo je aspoň nějak důstojně pohřbít. Ash se rozhodla jí nabídnout pomoc, ale to zarazil nějaký nabubřelý muž, z něhož se nakonec vyklubal baron. Už dlouho jsem neviděla takového arogantního pitomce, až jsem se musela ptát, proč jsme se vlastně stavěli do cesty Plameni. Konverzace k ničemu nevedla a s rozezlenou Ash jsme vyrazili nazpět, nebylo pochyb, že dospěla ke stejnému názoru.
V hospodě jsme získali ubytování a mohli si po náročném večeru odpočinout, abychom Ash navrhla, že dalšího večera zkusí s Plamenem promluvit a to beze zbraní. Rozhodnutí o to víc podpořilo, že baron se neobtěžoval pohřbem svých mužů a jen tak ledabyle je shodil ze skály. Abychom přišli na jiné myšlenky, vypravila jsem se s Ash a Avanturem prozkoumat místo jedné bounty, zatímco Drizzt se věnoval svému řemeslu a Azaruna poznávala své nové já. Místy mi připadala jako mladá holka, která zjistila, že má najednou prsa - bylo to dost k popukání. Místo spáleného kostela jsme nalezli snadno, ale stop bylo poskrovnu a vše nasvědčovalo relativně malé, ale o to nejspíše nebezpečnější příšeře. Nicméně žádné výrazné stopy k vidění nebyly, tudíž jsem se rozhodla prozkoumat okolí pobořených domů, když to na mě, jak jsem předtím prorokovala Avanturovi, vyskočilo a nepříjemně seklo. Protiútok však byl vražedný a příšeru jsme jasně zlikvidovali, při její likvidaci jsme pak našli její noru, do níž se Ash rozhodla odvážně vypravit a to i proto, že se mě stále jímalo drobné trauma z nor. To budu must brzy překonat, jinak bych takhle mohla mít brzy trauma z poloviny věcí.
Cestou nazpět, po opláchnutí zašpiněné Ash, nás cesta zavedla na místní trh. Zatímco se nedal srovnávat s nabídkou tržnic ve městěch, co se kreativity a místních výtvorů týkalo, to vše vynahrazovalo - s Ash jsme se rozhodně nerozpakovaly a získaly si tak i pozornost pro specíální nabídku. Upřímně, rozhodně se těším, až to vyzkouším, ale i tak to nejspíš nějakou dobu potrvá, protože můj objekt zájmu má poněkud nepravidelný rozvrh. Ve zbytku dne jsme se už jen připravili na večerní setkání, do něhož vyrazila Ash sama beze zbroje, zatímco já sledovala situaci u okna tak, abych dovedla odezírat ze rtů Plameni. Jak jsem viděla polovinu diskuze, tak to místy bylo matoucí až komické, ale závěr byl jasný - dohodli se, jen jsme všichni museli vyjít beze zbraní. Nebyla jsem z toho moc nadšená, ale vědomí tetování na rukou a něco málo magie mi dopřálo trochu klidu a uposlechla jsem. A tak se stalo, že jsme mířili k hoře, s plánem vylákat barona ven a já jsem zatím měla dělat společnost našemu dreorskému kolegovi. Choval se relativně mile, pouze diskuze poněkud vázla, což se možná dalo přikládat nervozitě, zatímco já přemýšlela, jak se rozhodne barona zabít. Ve vylákání dotyčného pak pomohla kapitánka, jíž byl Plamen před smrtí milencem a baron byl pak vyřešen rychle a dost brutálně. Plamen i kapitánka nám nakonec vyjádřili díky a já za odměnu, protože jsem byla hodné rukojmí a příjemná společnice, obdržela šavli Plamene, jenž zmínil, že ji nebude již déle potřebovat. Díky bylo na místě, protože se jednalo o pěkný kousek zbraně, načež jsme dvojici nechali o samotě a sešli do vesnice, abychom je spravili o vývoji, dobře pojedli a popili a obecně si odpočali.
Zanechávajíc Cral za sebou, nás Avantur, student to umění kartografického, navedl směrem k pevnosti Nové Kardu. Cesta nám zabrala celý den, ale za brzké noci jsme dorazili k branám pevnosti. Zde se ukázalo sídlili bývalí obyvatelé staré pevnosti Kardu, včetně stráží, jenž od svých osvoboditelů přejala takzvaný qarainský poplatek za vstup. Ash jej nakonec podala, znavena, stejně jako ostatní po dlouhé cestě, abychom ještě stihli nalézt hospod u a tam se ubytovali. A samozřejmě i zde fungoval tento speciální poplatek za to, že se vám vůbec budou věnovat.
Ubytování se ukázalo jako ucházející, nicméně kvalita pokrmů své ceně rozhodně neodpovídala, jak jsme se mohli přesvědčit následujícího rána. Při pohledu na jídla časnějších kolegů jsem byla víc než kdy jindy vděčná za své kulinářské dovednosti a předvařené zásoby. Za jistou úplatu a strpění blbých komentářů hostinského se mi povedlo zjistit dvě důležité informace, kvůli nimž jsme do téhle pevnosti vlastně šli. Dreorská vesnice je na západ odsud a kontaktní osoba pro další bounty se dá nalézt pracující v příkopu okolo pevnosti. Po zaplacení za nocleh v hodnotě, za níž by se dreor i v Terronu mohl dočkat výrazně lepší obsluhy a kvality jídla jsme chtěli vyrazit pryč, ale stráže si očividně spletli profesi s výběrčími daní. Jestli takhle pokutují každého, tak by mě zajímalo jaký obchodník by sem dobrovolně jezdil. Ash neměla náladu se dohadovat a každému hodila rovnou dilutan a všichni jsme bez nějaké lítosti tu pevnost opustili.
Na druhé straně pevnosti jsme nalezli profesorku Ramiri, která zde zkoumala, zda-li se tu nenachází nějaké historické předměty a která nám velmi mile sdělila vše, co věděla navíc o bounty poblíž staré pevnosti. Rozhovor s ní byl jako balzám na duši po krátkém setrvání v pevnosti za námi a nešlo jen o nutnost úplaty, ale taky styl, jakým se tvářili a jednali, když dosáhli svého. S lepší náladou jsme tedy vyrazili na západ směrem k dreorské vesnici, nebo tomu, co jí mělo být. Po celém dni cestování jsme k večeru rozbili tábor, aby Ash zjistila, že vesnice, přesněji její ruiny, je už jen půl hodiny od nás. Rozhodli jsme se strávit noc zde, abychom se vyhnuli případnému střetu v noci a ráno vyrazili k sutinám, které tam zbyly. Noc byla naštěstá klidná, i když ostatní tak nevypadaly. Navíc se s ohledem na blízkost Trnů Morgy ozval Anx a opět se mě snažil přesvědčit. Tvrdil mi, že A je jeho pravou rukou, a že další dva z naší skupiny přijali. Snažil se mě zvyklat i tím, že Ash se líbí jeho nabídka - a že se snažil, když nabídl oživení její první lásky. Mě nabídl taky legii zabijáků, ale při zmínce o pozdějším návratu poté, co dostojím svému závazku podpoře Ash, otočil a nechtěl čekat. S podezíravým pohledem k některým dalším členům jsme vyrazili prozkoumávat díry do podzemí, kterých jsme tam našli hned pět. Každá o velikosti dva a půl metru a nikde ani stopa - vyrazila jsem tedy vpřed s cílem tu hadovitou věc vylákat, jen abych se zarazila nad tím, že díra vedla kolmo dolů. Tohle překvapení bylo nakonec to, co mě zaskočilo, když se vynořila velká hlava, ktrá mě uchopila a okamžitě začala stahovat dolů.
Dole mi bylo vše hned jasné - vzpomínka na báchorky a různé mýty, které zmiňovaly hydru. Jen už se nezmiňovali o tom, že má osmnáct hlav. Než jsem se nadála, tak se dolů dostala i Ash, když mě náhle hlava upustila a dostala jsem se na zem. S tím spadla shora i další hlava a objevily se čtyři nové. Ash ani nemusela křičet nahlas, aby mi bylo jasné co se stalo a že naší hlavní zbraní musí být oheň. Zbytek party následoval, ale pouze já jsem byla volná - jakmile však Ash vykřikla, že je v pohodě, nebylo nad čím váhat. Přímo na její hlavu jsem vyslala ohnivou kouli, abych ji vyprostila, jistá si tím, že případné ohnivé poškození jí tolik neublíží. To se povedlo a mohla jsem se chystat k boji s dalšími hlavami, které dotíraly a Drizztovo přičiněním vyrostla jedna nebo dvě další. Upřímně nebyl čas je počítat, sledovat zbytek party a ještě se vyhýbat útokům. A tak když na mě spadla setnutá hlava shora a velmi nepříjemně mě přišpendlila zemi potom, co ji Drizzt nějakým způsobem srazil. Následující momenty byly snahou dostat se z tohoto útlaku, které se však jevily bezvýsledně, zatímco těsně vedle mě Drizzt shazoval další hlavy. Ten blázen to pálil všude okolo hlava nehlava, když se mi povedlo konečně vyprostit. Sotva jsem se však mohla otočit a taky se přidat k útoku, tak mi náš shadow elfský chronomág daroval další hlavu, pod níž jsem uvázla. Přísahám Neviděné, že mi to snad dělal schválně! Další momenty mi pak splynuly, protože mě zavalilo ještě něco dalšího a mnohem většího. Velmi rychle jsem se začala dusit, ztratila vědomí a nakonec i zemřela. Když jsem se navrátila k životu, stála nade mnou znavená Ash ve zbytcích rozetnutého hydřího těla a upřímně jsem v tu chvíli nevěděla, co si myslet. Beznaděj ze zavalení a jakékoliv nemožnosti, únava posledních dní a ten otravný hlas Anxe mému rozhodování o návratu nepomáhaly, ale přesto jsem se ještě chtěla vrátit. Jak jsem si přehrávala vývoj souboje, tak jsem v jednu chvíli nevěděla, jestli vlastně bojuju s hydrou, nebo proti své partě. Chvilku mě i napadlo, jestli náhodou nepřijal Anxovo nabídku, když se jedním z těch dvou ukázal Avantur, který si neuvědomil o koho šlo a spíš se jednalo v jeho případě o omyl.
Ten si na tuhle bitvu taky nebude pamatovat s nadšením, nicméně jeho nohy mu zahojili, než ho probrali k vědomí, takže se mohl nakonec cítit jen trochu otupěle. Všichni na nohou jsme pak vyrazili chodbou vedoucí dál, abychom zjistili odkud se sem případně hydra dostala. Na konci jsme narazili na obrovské podzemní jezero - jeho velikost jsme si uvědomili v následujících dnech, které jsem povětšinou strávili v nalezené loďce obeplouvajíc ho. Postupně jsme zjistili, že ten tunel měl sloužit k rozšíření pod vesnici, kam měla být přivedena pitná voda. Severní stěnu podzemí lemovaly trny Morgy a na západní byl rozestavěný výtaz. Také jsme tam nalezli nádhernou hospodu, kde jsme si mohli konečně odpočinout, trochu popít a já toho využila k navaření jídla, protože to vypadalo, že některým dochází zásoby. I když bylo jasné, že jsem toho navařila hodně, tak si nikdo o žádné extra porce s sebou neřekl a musela jsem si jen povzdechnout nad duchapřítomností této družiny. Před odchodem jsem si odlila pár litrů vína a vzala lahve tvrdšího alkoholu vědoma si toho, jakou spotřebu máme. A upřímně, těšila jsem se, až si taky něčeho napiju. Cestou k severní stěně, kde někde měl být východ, jsme spatřili obrysy ostrova - ten se však ukázalo jako jedno velké pohřebiště. Tohle totiž bylo město Dreoro, skryté město dreorů, kteří zde déle než rok žili a chystali se expandovat do vesnice na povrchu. Ale severní cesta byla zablokována trny krystalizujícími živé bytosti na dotek a všichni zde vyhladověli, když nebylo žádné další cesty odsud. Jakoby tohle samotné nebyla dostatečná hrůznost, tak jsem při obhlídce města nalezla školku. Učitelku, která zemřela dříve obětujíc zásoby pro děti, jejichž těla ... stěží jsem dopátrala dál s ostatními ke starostově domu. Naděje dreorů na budoucnost, na vlastní místo a takhle zničeny, ztraceny, takovým způsobem.
Vidět tohle před smrtí hydry, asi bych se nevrátila, nechtěla bych se vrátit. Ani jsem nechtěla domyslet, jestli tady někde nebyla i Hella. Pokračovala jsem pak spíše ze setrvačnosti, dopadala na mě stále větší únava a průlez ven, kdy Ash s pomocí Drizztova vybavení vysekala cestu ven, jsem zaregistrovala jen díky tomu, že po mně chtěla klíč ke dveřím, který jsem předtím našla. Venku jsme velmi rychle zamířili od pohoří v němž se skrýval Anxův chrám a pokračovali, dokud jsem nepadla únavou. Jen automaticky jsem něco snědla, postavila malý stan a usnula.
Nemohli jsme se ani pořádně odpočinout, když nás probudilo hrozivé hřmění - blížila se bouře chaosu. Velmi rychle jsme vyrazili - bylo jen logické, že jsem vyrazil vpřed před partou a rozhlížela se zároveň po možných úkrytech. Bouře se blížila, záblesky nás značně oslabovaly a já stále sprintovala v plném tempu, než se stalo něco nečekaného. V místě, kde byl nejspíš Anxův chrám se spustil mohutný sloupec temné energie, aby hned poté bouře ustala a v podstatě zmizela. Zůstala jen noční obloha a já neuvěřitelně vepředu před mou skupinou.
Nevěřila bych, jak jednoduché vlastně může být jim takhle se vzdálit. Když si to vezmu, tak jsem se v té chvíli soustředila na dvě jediné věci - rychle vpřed a rozhlížet se po čemkoliv, co by nám mohlo posloužit jako úkryt před bouří. To že takhle skončila bylo ulevující - ale až nyní jsem si uvědomila, jak dlouho jsem vlastně takhle běžela. Zanedlouho přišla zpráva od Azaruna, že jsem se jim trochu ztratila z dohledu - a protože byla ještě noc, tak jsem prostě a jednoduše vystřelila na nebe ohnivou střelu. A pak mi tedy nezbývalo než čekat, kdy dorazí zbytek. Po nějaké té hodiny přišla nová zpráva - nalezli stavení, k němuž jsme také měli vyrazit - takže jsem se i přes veškerou únavu musela zvednout a nyní naopak následovat signály od Ash. A vzhledem k únavě, která přišla to rozhodně nebyla přehnaná rychlost.
Díky lektvarům od Ash se povedlo zahnat většinu únavy, ale i tak jsme se rozhodli utábořit, i s ohledem na tmu a do stavení nedaleko dorazit až nadcházející den, abychom místní obyvatele nevystrašili. Ale ani této noci nám nebylo dopřáno klidu, když nás probudila výhružná slova. Sotva jsme stačili popadnout zbraně, když se mezi námi zhmotnil plamenný jezdec. Velmi rychle se mu povedlo vystrašit Drizzta s Avanturem, kteří od něho začali utíkat, takže jsem se do něj pustila především já s Ash. A zatímco Azarun zkoušel zastavit prchající, jakmile procitl z překvapení, jezdec zacílil právě na zdrhající jakožto snadné cíle. Mému stínovému kroku však stejně nemohl utéci a společně s Ash jsme jej srazili k zemi, než se mohlo stát něco vážnějšího. Nadcházejícího rána jsme zkusili zastihnout obyvatele chatrče, která však byla prázdná, byť osídlená, ale neúspěšně a tak jsme k polednímu vyrazili směrem ke staré pevnosti Cardu. A opět se nám změnilo složení skupiny - tedy, jak se to vezme. Z Azaruny se opět stal muž, když se Ash s Drizztem rozhodli ho zbavit "prokletí" kouzlem. Cesta byla už o poznání klidnější a já se pokusila přijít na jiné myšlenky studiem o peklu. Ano, může to vyznít trochu ironicky, ale minimálně v tu chvíli uvažujete úplně nad něčím jiným. Další cesta pak byla o poznání klidnější, jen se zjevila kometa ovlivňující magickou sílu - a poprvé po tolika letech, kdy se pravidelně vrací každý rok, jsem mohla vnímat její vliv a cítit se silněji.
Při příchodu do zříceniny pevnosti nás přivítala sama Petrona s její skupinou archeologů. Přivítání bylo vřelé a dohodli jsme se vyrazit hned z rána - mí kolegové se rozhodli večera využít ke karbanu, ale na nějaké veselí jsem neměla pomyšlení. Tolik mrtvých dreorů a hlavně i dětí nevyjímaje a takovým způsobem, má nedávná další smrt - prostě tohle všechno na mě dopadlo a zábava je to poslední, co by mi přišlo na mysl. Po chvíli se ke mně připojila Petrona, tak jsem se podělila o víno a vedly jsme hovor o historii. Mí kolegové zatím dokázali projet nemalé množství zlatých, ale na druhou stranu získali nějaké zajímavé předměty. Většinu sbalil Drizzt a moc se tím nechlubil a stejně mi to bylo jedno, chtěla jsem si prostě odpočinout a ráno pokračovat.
Do tunelu jsme vstoupili obezřetněji, ale i tak se pod námi po chvíli propadla podlaha a my spadli dolů. Zatímco mí kolegové dopadli až na zem, já se zachytila do pavučiny s nejspíše jejich královnou. Než jsem mohla cokoliv udělat, tak Drizzt, inteligentní to čaroděj shadow elfského původu, vyvolal časovou bombu a otřásl celou jeskyní. Ten pitomec se mě snad opravdu snaží zabít! A chycená v pavučině jsem samozřejmě neměla moc možnost se vyhnout padajícímu stropu a mohla jsem jen děkovat štěstěně, že ze všech těch kamenů mě žádný netrefil do hlavy. Nebo žehrat na smůlu, že mě to nezbavilo bolesti poslední dní. Každopádně mi to řeklo jediné - že se z toho musím dostat sama a nespoléhat se na to, s čím skvělým zase přijdou. Sáhla jsem do svých wardenských znalostí a ignorujíc fakt, že pravděpodobně spadnu, s pomocí rukou nechala sežehnout pavučinu. Osvobodila jsem se, mírně potlučení jsem přes šrámy od balvanů ze stropu ani necítila a taky se mi takhle povedlo zabít tu pavoučí potvoru. O ty zbylé potvory se postarali ostatní, takže jsem se zvedáním nemusela spěchat a mohla se trochu ošetřit hojivou mastí. Než jsme mohli vyrazit dál kupředu, tak se Ash propadla o dva metry níže do chodby shadow elfského původu, nejspíš z doby zničení pevnosti nedaleko a tudy až do místnosti, kde Drizzt poskakoval nadšeně jak zajíček na mrkvovém poli. Dle všeho tohle totiž byla aspoň dočasně pracovna Andarila - toliko ke karmě za pokusy o mé zabití. Následná taškařice při "cestě ven" pak už snad ani nestojí za zmínku a nemůžu se dočkat, až si radši lehnu a my zítra vyrazíme dál.
Bylo zapotřebí významného pohledu Ash po návratu do tábora, aby se Drizzt vůbec rozhodl podělit o informace a věci, které nalezl na mnoha místa Andurilovo pracovny. Ukázalo se, že se tam nacházely dva speciální hořáky, které mě a Ash výrazně pomohou při vykonávání řemesel za méně výhodných podmínek. Přijala jsem, abych po prozkoumání zjistila, že jako palivo využívá olej, jehož zásobu máme díky Ashině džbánu více než dostatečnou. Navíc to vypadá, že specifická konstrukce umožňuje rychlejší přípravu pokrmů. A zatímco jsem se zabavila řemeslem, Ash s Drizztem se vrátily, aby vyzkoušely něco, čeho si Ash ještě stihla povšimnout, zatímco Drizzt ve své mánii v lovu po věcech chodil okolo a ignoroval to. Prý se to týkalo těch figurkách co sbírá, ale radši jsem se nezajímala o víc. Hlavní bylo, že práce byla dokonána a Petronela s archeology mohli v klidu pokračovat ve své práci bez obav z těch pavoučích věcí. Co bylo pro mě zajímavější byla dýka, kterou Ash našla ve skryté schránce během jejich hraní s šachovými figurkami.
Dalšího dne nás čekala cesta do Falifallu, která proběhl poměrně v poklidu a na konci nás čekala poklidně vypadající vesnička u úpatí hor. A i když hostinský mohl zprvu působit nepříjemným dojmem, tak zmínka o tom, že jsme zváni Měsíčními zabijáky úplně změnila jeho postoj. Dobře jsme si odpočali a následující dne se jali řešení odměn, které se tu nacházely. K mému štěstí zadavatelky obou seděly pospolu a přebrala jsem od nich možné informace - podělila jsem je a započali jsme tou bližší, která se nacházela přímo ve městě. Dostala jsem velení, rozestavěla všechny okolo vchodu a otevřela jej. Nepřítel - nebo prostě ty podivné houby nám naskákaly do rány a byl to celkem rychlý proces, tedy jsem mohla být s vykonáním spokojená a Drizztův výraz, když jsem mu jasně vysvětlovala, co může a co nemůže použít (aby nezničil ten barák a cokoliv okolo), mi byl v tu chvíli ukradený.
U druhé odměny jsme doprovázeli Tenenu k místu jakési pokladnice, kde byl naším cílem její strážce. Do tunelu jsme vstoupili v řadě, aby nás v polovině přepadl. Ash zavelela k ústupu, kdy kryla cestu, ale někteří opět poslouchali tak napůl. Naštěstí potvora padla relativně brzo a nemohlo se stát nic vážného, ale za jiné situace by to nebylo dobré. Dál jsme se už bezpečně dostali k trezoru a ten společněn s Tenenou otevřeli - a opravdu tu na nás čekalo dost služné množství pokladu o něž se Tenena podělila. Rozhodně jsme si nemohli na nic stěžovat a vydali se nazpět s tím, že druhá dnešní práce a opět splněna. Cestou nazpět jsme však na jedné odbočce úmyslně zabočili jinam doufajíc, že zamíříme směrem k sídlu měsíčních zabijáků, které tady někde je.
Zanedlouho jsme našli stěnu s hvězdami a po chvilce tápání i rozluštili, jak ji otevřít. Nebudu zde zmiňovat, jak jsme se dostali dovnitř, už z respektu k této gildě a kdyby toto náhodou někdy četl někdo nepovolaný - i tak však byl vchod hlídán. Za ní nás už přivítali měsíční zabijáci a požádali nás o odložení zbraní a zbroje. Protože jsme byli pozváni za smírných podmínek, nebyl sebemenší důvod se nepodvolit, jen je trochu zaskočilo množství mé výzbroje a museli přinést ještě jeden stůl, aby se tam vše vešlo. Nemohla jsem si odpustit drobný úsměv, i když mě přešel poté, co si Azarun zapomněl odepnout příruční štít. Livel to dal jasně najevo, ale naštěstí to nebral jako urážku od nás všech a byl i nadále ochotný se s námi bavit o nadcházející akci. Trochu se bojím, jak to vlastně v Androlu bude vypadat, když si vezmu, že Azarun má tamní zvyky. Nicméně Livel přednesl plán, když jeho gilda ponese hlavní tíhu útoku, zatímco my tím získáme prostor k tomu, abychom se dostali k pánovi gildy Roztříštěných čepelí a vypořádali se s ním. Poté nám byla vrácena část výzbroje a výstroje a přichystali jsme se na tuhý boj.
Byli jsme přeneseni do kanalizací pod sídlem Roztříštěných čepelí, kde jsme ve formaci vyrazili vpřed. Obezřetně jsme pokračovali, než jsme v jedné slepé uličce narazili na stěnu pokrytou mechem, jíž jsem se jala prozkoumat. Ukázalo se, že jsem byla přenesena do jakési místnosti, kde se přede mnou vynořil zemní elementál. Rychle jsem jej dvakrát zasáhla a chtěla jsem se stěnou vrátit nazpět, ale portál nefungoval. A protože jiná cesta ven nebyla vidět, nezbylo mi, než bojovat - naštěstí se mi jej povedlo srazit rychleji, než mě mohl vážněji zranit. V jeho zbytcích se pak rozzářil zelený kámen, možná drahokam - před očima se mi ale vyjevila scéna z podvodního jezera, i tak jsem byla v pokušení se dotknout. Rozum však vyhrál a zkusila jsem se vrátit nazpět, přeci jen Drizzt má k tomu speciální vybavení a rukavice. A opravdu, nazpět se mi povedlo dostat, nicméně portál se ukázal už zavřený a ani když Drizzt vykopal značně hluboký tunel, nemohli jsme se dostat do té místnosti. Nebylo pochyb, že mohla být kdoví kde a já v tu chvíli doufala, že to není nějaký klíč pro cestu dál do základny čepelí. Každopádně jsme se zde nemohli déle zdržovat a pokračovali jsme dále na druhou stranu.
Zanedlouho jsme narazili na konec chodby s průrvou nahoře, odkud spadl zabiják čepelí, ukázkově vyřešený. Brzy na to se k nám svezl provaz a kontakt mezi čepelimi nás tak vpustil dovnitř - než jsme se dostali nahoru, zmizel. To ale nebylo podstatné, protože jsme měli jasně stanovený cíl, tudíž jsme vyrazili kupředu. Nenápadně jsme se dostali až ke dveřím a rozhodli se vpadnou dovnitř - číhající zabijáci nás notně překvapili a v mém případě natolik, že jsem si skoro neuvědomila nebezpečnost, kterou disponují. S trochou štěstí se nám nakonec povedlo stáhnout, i díky dobře použitému kouzlu od Drizzta. Boj byl lítý a i přes jakési jedové bomby, se nám je povedlo skolit k zemi. Když jsem srazila posledního, měla jsem pocit, že se už neudržím na nohou, ale Avantur s Azarunem přistoupili s léčivými prostředky, tedy jakmile jsme s Ash odpálily jedový mrak. Samozřejmě to znamenalo notné narušení utajení, ale s těmi řečmi, které přišly od našich "kamarádů", co zůstali na druhé straně, se ani Ash a její touze po rychlém řešení nedivím. V samotném vzteku si neuvědomila, jak to může postihnout Ragahhazu. Naštěstí se jej povedlo vzkřísit, ale ten malý houbový mužík z toho určitě neměl příjemnou zkušenost.
Pokračovali jsme dále, než jsme narazili na něco jako cely a tam byli - jeden z největších a nejstatnějších qarainů, jakého jsem kdy viděla a že jich rozhodně nebylo málo, a potom, no přišla mi jako agon-dreyka, jen měla mnohem víc dračích rysů. Možná víc napůl drak napůl humanoid, každopádně jsme se rozhodli oba osvobodit už jen kvůli tomu, že by nám přinejmenším mohli pomoci nebo vytvořit nějaké odvrácení pozornosti. Agnar a Aveera, tak zněla jejich jména, jak nám prozradili, když se o nějakou chvíli později vyzbrojovali ve zbrojnici, kde byla akorát jedna mrtvola nepřítele. Už ta absence většího množství stráží byla podezřelá a další místnost ještě o to více. Dvoje dveře naproti sobě, široká místnost a po straně balkóny - Ash navrhla opatrnější přístup a nemohla jsem nesouhlasit. Jako cíl jsem si vybrala balkón a rozhodla se využít kouzla levitace, abych se dostala na něj. V tu chvíli se zabouchli dveře a z každého balkónu vykoukla čtveřice s kušemi. První šipku se mi povedlo ještě přetnout, ale poté jsem dostávala jeden zásah za druhým, než jsem upadla do bezvědomí.
Nevím, co se dělo poté, ale probrala jsem se až ošetřená a zajatá v hlavní místnosti, kde byl Nedruk Sik, pán téhle gildy zabijáků a spousta jeho nohsledů. Nahoře nad ním pak balkón s dalšími - další jasná past, pokud se moje parta dostane skrz tamtu. Jeden pohled na ženu po jeho boku a zpětný pohled jejích očí mi jasně řekl, že teď opravdu nemá cenu se o nic pokoušet. Nakonec jsem nečekala příliš dlouho, než se rozevřely dveře a tam kolegové z mojí družiny. Na Ash bylo vidět, jak si částečně oddechla, že mě vidí, ne tolik už z počtu strážných. Nedruk neváhal a používal svou dýku na mém krku jako záruku "slušné konverzace", protože jinak by se na něj Ash asi vrhla hlava nehlava. Zklidnila jsem svůj tep a snažila se vnímat své nejbližší okolí, doufajíc, že by se snad mohla naskytnout nějaká šance, dýka, s níž bych se mohla osvobodit. Šance přišla nečekaně - ta žena, Nari jak jsme se dozvěděli později, probodla Nedruka do zad, stejně jako mnoho střelců z ochozů zasáhlo stráže dole. Nečekala jsem na nic a využila mrtvoly, abych se přes dýku zbavila pout, ale nebylo třeba spěchat. Ukázalo se, že měsíční zabijáci infiltrovali čepele a čekali na vhodnou příležitost. Déle jsme se však nezdržovali a byli jsme posláni nazpět, aniž bych měla šanci se porozhlédnout po svých věcech, které mi byly zabaveny při zajetí. A protože nás přenesli do úpatí u vesnice, vyrazili jsme tam, abychom si odpočali a posečkali na další kontakt měsíčních zabijáků. Už jen kvůli tomu, že jsme u nich nechali spoustu věcí a také jsem doufala, že získají i vybavení, které mi bylo odebráno při zajetí. Každopádně tuhle akci bych rozhodně nepovažovala za příliš vydařenou, i když co poslední dobou vydařené bylo.
Po odpočinku jsme s Ash, Aveerou a Drizztem vyrazili do města, abychom nakoupili nějaké běžné oblečení, což zrovna Drizzt neocenil. Ostatně, co taky mohl čekal od čistě dívčí společnosti. Zároveň jsem také odevzdala nemalé množství odměn v gildě a získala informaci o hledaném klášteru mnichů, k němuž cestu najdou pouze pokorní. Nejistá si významem této zprávy, jsem se o ní podělila s Ash a cestou nazpět do hospody mi bylo prozrazeno, že Aveera se dokáže dočasně proměnit na draka. Zdá se, že jsme do našeho týmu přibrali další dva zajímavé společníky. Po krátkém obědě jsme vyrazili do hor hledat klášter a hlavně cestu k němu. Nicméně kromě cesty ke gildě měsíčních zabijáků a trezoru tu už žádná další nebyla. Kousek od trezoru se tedy Ash pokusila o pokorné gesto, nicméně bez odezvy. Když se připojil další člen týmu, tak jsem následovala jejich vzoru, odložila všechny své věci a požádala o přijetí. Přede mnou se opravdu otevřela cesta a teprve až po vstupu jsem si uvědomila, že jsem byla jediná. Naštěstí netrvalo dlouho a i Ash se ke mně připojila a postupně i zbytek party, vyjma Drizzta protestujícího, že se odmítá vzdát svých věcí a Azaruna, jenž zatvrzele tvrdil, že mu cestu otevře Dar. Ash se je pokusila ještě přesvědčit, ale když nedošla úspěchu, pokračovali jsme bez nich. Že by mě to výrazně trápilo jsem říci nemohla, protože právě u těchto dvou je těžko říct, na čí straně vlastně jsou. Cestou jsme ještě museli překonat větrnou stěnu a neúmyslně jsem málem vykastrovala Agnara, když jsem pod ním chtěla podklouznout, aby se mohl zapřít do Ash a vytvořit společně s ní větrnou stěnu. Řekněme, že na moje rohy bude ještě dlouho nemile vzpomínat a doufám, že uvěřil upřímnosti mé omluvy.
Klášter ležel na stěně kamenné soutěsky a před vstupem do vnitřních prostor jsme museli odložit všechny své zbraně, než jsme mohli vstoupit. Nebylo to tak složité, když jsem u sebe žádné neměla a brzy nás přivítal mnich, jenž nás krátce uvedl. Nabídl nám ubytování, provedl nás velmi těsným výcvikem a zavedl nás ke staršímu mnichovi. Ten nám nabídl možnost absolvovat zkoušky pro položení otázky představenému kláštera, jenž byl znám oplývající moudrostí, stejně jako možnost zúčastnit se meditace. Původně jsem počítala s druhou variantou, nicméně Ash přišla s žádostí, abychom já s Agnarem absolvovali zkoušku také a mohli se zeptat na místo našich dvou sobců, kteří nedovedli sami projít s námi. Kdyby se zeptal kdokoliv jiný, odmítla bych, ale dobře jsem věděla, že i Ash toho měla v poslední době plné zuby. Nakonec jsem tedy souhlasila a po večerní ledové sprše brzy ulehla.
Intuice mě nezklamala, protože mniši vstávali velmi brzy. K mému překvapení jsem pak v davu zahlédla Drizzta a nebyl to nakonec jen přelud. K jeho nesmírné klice se jej Randall rozhodl dostat dovnitř i bez prokázání vlastní pokory, načež jsem se cítila trochu podvedena. Rozhodla jsem se to radši ignorovat a vyrazila s ostatními absolvovat zkoušku, jíž se nakonec zúčastnili všichni. Společně jsme pak vstoupili do první místnosti - ze stěn se postupně odlepovaly dřevěné desky a začaly na nás útočit. Po chvilce vyhýbaní jsme se pustili do jejich destrukce, což bylo nakonec podstatou první zkoušky. Druhou se pak ukázala být zákeřná hádanka, kdy špatná odpověď znamenala bolest a nutnost začít znovu. Uspěli jsme na druhý pokus, byť jsme to přičetla spíš štěstí než čemukoliv dalšímu. V následující místnosti se pak skvěly mnohé poklady, zlato a kdoví co. V protřed byl podstavec, kam jsme byli nuceni odevzdat všechny naše věci - vědoma si toho, že se jednalo o další test, jsem tak učinila. Jen abych se po pár krocích vrátila a sundala ještě náramek s přísadami nutnými pro wardenskou magii. Následně jsem mohla projít a získala svě věci nazpět podobně, jako při cestě sem. Takto nakonec prošli všichni, abychom se octli před poslední zkouškou. Páka, úzká chodba a dle všeho bezpečný výklenek na konci. I zde jsme dostali drobnou nápovědu, načež jsem neotálela a zatáhla za páku, jen aby se začaly stahovat stěny k sobě. Rychle jsem si ověřila, že proti nim nic nezmůžu a sledovala, jak se Drizzt pokoušel do výklenku dostat Ragahhazu, aby ho zachránil. V tu chvíli jsem si to uvědomila - Drizzt však byl svým malým přítelem odmítnout a Ash prosila mě, abych tam vkročila a nalezla Costera, abych mu vyřídila, jak jí na něm záleželo. Samozřejmě bych ho požádala, zda-li by jí dokázal zachránit, ale odmítla jsem a požádala ji o důvěru, abychom pak jen čekali, než nás stěny notně přískříply. Dál však nepokročily, na bezpečné místo spadl balvan a my byli uvolněni - splnili jsme i poslední test.
Neuvažovala jsem nad tím, kdybych náhodou souhlasila s Ash a jen pokračovala dál k představenému, jenž postupně odpovídal na naše dotazy. Ash bylo umožněno zahájit mnišský výcvik, Avantur k překvapení představeného nežádal nic, Drizzt se ptal na to kde hledat Ragahhazovu milou, aby mu odpovědí byla nějaká říše světla, Agnar na své démony a posléze obdržel i šachovou figurku pro Drizzta a Aveera se ptala, kde by mohla najít svého pána, jakéhosi Duurhana. Představený mi nejprve nechtěl věřit, že se chci zeptat pro splnění žádosti mé přítelkyně, poněvadž věděl, že otázka je za Azaruna. Nicméně mi poskytl přístup do jejich archivu. Tam se se mnou vydal Drizzt a důrazně jsem ho varovala, aby se choval slušně, načež jsme ho pročesávali, zatímco ostatní se věnovali jiným činnostem. Po půl dne hledání jsem našla něco jako starý seznam onoho mnišského řádu a přepsala si informace, abych zbytek dne využila k výcviku s nunchaku a večerní ledové koupeli. Musela jsem přiznat, mnichové jsou zdatní bojovníci a že nunchaku by se mohlo velmi hodit pro situace, kdy nechci cíl přímo zabít. Následujícího dne jsme ještě stihli absolvovat ranní modlitbu, aby se k nám připojila Ash s ukončeným základním výcvikem. A protože další zlepšení přináší hlavně zkušenosti, mohli jsme opustit toto pragmatické a příjemně poklidné místo, vyrazili jsme tedy do Falifallu. U vchodu jsme si vyzvedli Azaruna a skrze město pokračovali dál zhruba směrem na sever, abychom se utábořili v malém hájku.
Ranní probuzení mi přineslo mírnou bolest hlavy, nicméně uživatelé magie to měli výrazně horší - spolu s Ash jsme se tedy vydaly poohlédnout po okolí, ideálně najít nějakou vodu, ale nedošly jsme daleko. Přede mnou se do země zabořil Roukanen a krátce po něm i A, Livel a jak se později představila, Nari, nová paní gildy Roztříštěných čepelí. Prozradili nám, že po vzájemné dohodě dospěli k pochopení obtížnosti našeho úkolu a pokud s nimi nebudeme aktivně vyhledávat problémy, nebudeme na jejich seznamu cílů. S ohledem na situaci nedávno to byl velký úspěch a nebyl sebemenší důvod odmítnout, navíc nám samozřejmě Livel vrátil všechny věci, jak bylo slíbeno. Po rozloučení mě pak A požádal, zda bych jej doprovodila a věnovala mu chvilku. Jsem si naprosto jistá, že se mi nepovedlo zamaskovat mé příjmené překvapení a to ani poté, když jsme dorazili na místo s nádherným výhledem, kde pronesl, že by velmi rád ochutnal něco z mé kuchyně. Za milého hovoru jsme připravila jedno z nejlepších jídel, po němž by nemusel být zbytečně přesycený (královské prase je opravdu lepší k večerní tabuli) a využila i koření, které mi před nějakou dobou sám přinesl. Musím přiznat, že jsem byla mnohem nervóznější z toho, jak se zatváří po prvním soustu, než z jeho z tváře. Detaily si samozřejmě nechám pro sebe, slíbila jsem mu to a rozhodně to hodlám respektovat. Nicméně následná pochvala a závěrečný polibek mi byly tou nejsladší možnou odměnou. Následné rozloučení a konec této krátké, ale krásné schůzky na hraně útesu s výhledem na Orelik mi pak jasně naznačily, že zbytek dne mi už nemůže nic zkazit. Samozřejmě bych si přála s ním strávit více času, ale s ohledem na naší situaci bylo i tohle hodně - možná příště zkusím připravit dezert, nějaké skvělé pití a A vyslyší mou nabídku na schůzku na nočních střechách. Po návratu si mě Ash hned vzala bokem, aby vyzvídala a i když chápala okolnosti, jen těžko potlačovala svou zvědavost. Poskytla jsem jí jakýsi souhrn v míře, kdy by snad nemělo být prozrazeno něco zbytečně navíc, i když připouštím, že s ohledem na to, co mi mohla na oplátku říct o ní a Costerovi to bylo i tak dost málo. Nicméně po návratu jsem na její žádost připravila ještě nějaké jídlo pro všechny a také i pro ní do zásoby.
Vyrazili jsme směrem k Opuštěnému přístavišti, tentokrát s poklidnější cestou, abychom brzy stanuli na kraji dávno opuštěné vesnice. Kromě vůně moře a rybiny, se tu rozmáhala i plíseň a hniloba ze zbytku starých budov. S ohledem na blízkou noc jsme si k táboření vybrali nakonec místo u sochy, přesněji podstavce zmizelé sochy, nedaleko nábřeží. Drizzt s Aveerou se vydali na průzkum okolí, zatímco my jsme obhlédli podstavec a nejbližší okolí. Když se vrátili, tak říkal zrovna něco barelech s olejem, když se vznítil obrovský kruh okolo více než tří metrovým plamenem a dovnitř proskočila skupina Quarainů. Nebylo pochyb, co tady dělali, překvapující bylo, že mezi žádané zajatce řadili i Agnara. Započal tak lítý boj, kdy jsme byli silně limitováni kometou snižující účinky magie a magických předmětů. Přeměna Aveery v draka, kdy byť vědoma toho, že to umí, jsem se musela přemáhat, abych necivěla a nevystavila se zbytečným útokům, byla i tak působivá. Hlavně pak takticky přemístila Drizzta na podstavec, odkud mohl v klidu odstřelovat cíle bez nutnosti obávat se o své bezprostřední zdraví. I tak byl souboj náročný a bolestivý, Avantur musel nejednou použít své dovednosti medika, ale vše se zdálo být už na dobré cestě, když jsem se dostala se střetu s dle všeho qarainským velitelem.
Opravdu jsem se neupisovala s vědomím, že ze mě bude chtít někdo udělat dlažbu, kvůli mé přítomnosti v týmu s uprchlým otrokem shadow elfem, jenž je náladovější, než lidské paničky na dvoře, když mají svůj den jednou za měsíc. Kdyby to byl aspoň trochu gentleman, tak mě jenom "někam zahodí", ale ne, prostě jsem se mu asi líbila jako dekorace náměstní dlažby. Naštěstí Agnar se k nám dostal dost včas na to, aby to zarazil, než by mi lebka pukla jako skořápka vajíčka. Dotyčného jsme pak už dorazili a měli klid - zjistili jsme také, že odměna na Drizzta stoupla už na celých sto tisíc zlatých. Ještě než jsme mohli jít spát, tak padla půlnoc a Drizzt se jako nejdrsnější z shadow elfů rozhodl Agnarovi demonstrovat, co je to magie. Říkala jsem si, že bych mu demonstrovala, co je toho zač 20 dýk v zádech a možná nám ostatním trochu přilepšila finančně, ale další spor v týmu by Ash rozhodně nepotěšil. Nakonec se i přes bolesti hlavy povedlo usnout, jen aby krátce poté mě probudil pocit, když nám na účtě přistála nemalá suma mírně převyšující Drizztovu odměnu. Prvně jsem si myslela, že Ash se rozhodla to s ním vzdát, ale nakonec se to ukázalo jako příspěvek do společné pokladny od Agnara, nikoliv odměna za Drizzta. Agnar se taky podělil o svůj životní příběh a odhalil nám dost ze své minulosti bez nějakého většího váhání. Když se zeptá, tak nebudu mít problém mu na dost věcí odpovědět - rozhodně je zdát, že čest qarainů je zasloužená. Takovej, drobnější příspěvek, kterým alespoň mě ujistil, že nám chce věřit, až bych se málem styděla za to, jak se k němu před chvílí zachoval Drizzt. Ráno byla mezi prvními probudivšími se - a s vědomím toho, že moře je blízko, tak jsem chtěla trochu klidu u rybaření a třeba i čerstvých ryb k jídlu. Jenomže, než jsem mohla stihnout nahodit, na konto nám přistála další směšně vysoká suma financí, já ztratila stabilitu a samozřejmě zahučela přímo do vody. Jakékoliv další pokusy jsem vzdala, dorazila zpět k ostatním, prut vrátila Ash s tím, že musím dohledat ten svůj někde a rozhodla se posnídat ze zásob. Ukázalo se, že i Aveera následovala Agnarova příkladu a taky se s námi podělila o své bohatství. Jen si říkám, jestli toho oba nebudou litovat, že nepočkali až potom, co skončíme v Mayhiru, i když věřím, že i oni si budou chtít dopřád trochu luxusu a nebudou nic namítat proti nějakým místům, kde bychom mohli mít základnu a mohla by nám pravidelně přispívat zdroji.
Po téhle pestré noci nás čekala cesta do Rybalky přes Opuštěnou vesnici. Cestou už jsme od dalších odměny chtivých qarainů měli pokoj a po nějaké době dorazili do cíle. Místo bylo stejně zpustošené jako přístaviště, ne-li více a déle a nikde ani živáčka. Tedy to jsme si alespoň z počátku mysleli. Zanedlouho se totiž kolem nás rozlehla mlhla a něco se začalo hodně rychle míhat okolo nás. Netrvalo dlouho a po několika pokusech se nám povedlo zjistit, co to bylo - a to, že upíři byli úplně všude okolo nás, rozhodně nepatřilo mezi nejpříjemnější zjištění. Zazněl jasný rozkaz k úniku a na nic víc jsem už nečekala. Drizzt přemístil Ash, já plným sprintem a několika portály byla téměř za nimi, Aveera se přeměnila a odlétla s Avanturem, zatímco Agnar s Azarunem to museli nakonec doběhnout po svých. Hlavní bylo, že jsme se všichni dostali pryč bez nějaké výraznější úhony a mohli tak pokračovat dál do Rybalky. Nicméně bylo vidět, jak se tahle situace Ash nelíbila a už přemýšlela co s tím - nicméně dle mé vědomosti se to rozhodně netýkalo žádné odměny. Jakmile jsme dorazili do Rybalky a ubytovali se, povedlo se nám ohledně toho zjistit něco víc. Podstatné bylo, že se tam nebudeme muset vracet, protože to místo bylo upírům "darováno" pro jejich pobyt a oni se z něho nevzdalují, vlastně vetřelci jsme tam byli my. S tímto jsme se tedy mohli soustředit na odpočinek a odměny, které nás tu čekají.
V Rybalce nás kromě drobného odpočinku čekalo řešení odměn a za ním jsme vyrazili k místním kontaktům. Už ten první se ukázal být zapeklitý v izolaci od světa a na první pohled to vypadalo, že není doma. Ash úspěšně zkusila přesvědčit obyvatele, což byla rozhodně lepší varianta, než návrhy na odemčení dveří nebo jejich násilné otevření. Takto jsme se nakonec dostali dovnitř, prokázali se a mohli si promluvit s panem Lagazim. Ten popsal útrapy, kdy ve městě vybíral daně jistý shadow elfský obchodník, stejně jako kudy prochází. Naštěstí to bylo i kolem místa další odměny a bylo jasné, kam povedou naše další kroky. Se zbytkem party a v plné výbavě jsme se tak dostali až k farmě, kde nás pohostil Torog skvšlým jablečným koláčem a prozradil nám něco málo o shadow elfech, kteří obsadili svatý důl. Tedy alespoň na chvilku, než si jej pro sebe zabrali jantaroví rytíři. S takovou byla otázka, kdo ho stihne obsadit do doby, než se k němu dostaneme my, abychom to rozřešili.
Kousek před farmou jsme pak narazili na onoho obchodníka s "mazlíčkem", velkou potvorou, kterou Drizzt identifikoval jako Šedého Řezáka. Samozvaný starosta nijak neustopil a došlo k boji - ten se nám povedlo vyhrát s několika škrábanci, aby se pak na shadow elfa vrhli obyvatelé města a v podstatě ho umlátili na místě. Potom, co jim prováděl, to rozhodně bylo zasloužené a ani nevím, co jiného mohl čekat. Ještě jsme zkontrolovali jeho sídlo, jestli se tam nenacházela nějaká další podobná potvora, odolali jsme, skoro všichni, lákání místních pokladů. Nicméně diamant, který Drizzt vzal, později předal Ash a došlo mi, že tak zamýšlel pro případ ne obohacení, ale převážně nějakému oživení z mrtvých, k nimiž dochází u nás ve skupině častěji, než bychom chtěli. S tímto jsme se vrátili do města a po večeři i na své pokoje, protože nás následujícího dne měla čekat další cesta. Ash se u mě ještě zastavila s informacemi o tom, že Azarun si vzpomněl, nebo spíše mu bylo řečeno duší svázanou s jeho srpem, že musí skolit něco se jménem lich. S ohledem na průšvihy, které od jeho požadavků zatím vzešly, se mi to moc nelíbilo, ale nakonec jsem potvrdila Ash, že pokud jinak nedá, budu ji doprovázet. Nechci riskovat, že by to něco mohlo být nad její síly, každopádně to budeme muset zkusit prozkoumat. Zmínila se pak i o jakési zlaté a černé knize a ukázala mi je. Záplava dobra ze zlaté a záplava zla z černé byli přílišné a rozhodně to nebylo nic příjemného. Vždyť jedno bez druhého by stejně nemohlo být - tak mě napadlo otevřít obě knihy současně. Nechápu, proč jsem takovou blbost udělala - měla jsem pocit, jako by mě srazila qarainská válečná loď a ze země mi musela pomáhat Ash. Naštěstí to po chvilce přešlo, ale s těmihle knihami nechci mít nic společného.
S mými bounty v této části oblasti vyřešenými přišla cesta do Modrého hvozdu, kde měl Drizzt v úmyslu nalézt další oltář, které pomáhají Ragahhazově růstu. Cestou se Drizzt přivázal k Agnarovi lanem a nechal se táhnout, zatímco levitoval čtejíc si knihu. Chvilku jsem přemýšlela, kdo z nich je vlastně na vodítku, ale radši jsem se soustředila na hledání surovin. Les se ukázal jako opravdu mohutný a hustý, kde bylo sotva dost světla ve dne, natožpak v noci. Nicméně přes noc Ragahhaza provedl průzkum a nalezl místo, kde se nacházel oltář a mohl nás tam tak následujícího dne dovést. Označení mýtina pro prostor s oltářem byl poněkud zkreslený, protože oproti klasickým místům, tohle nebylo shora otevřené. Stromy z kraje se nakláněly do středu a propletením korun utvářely jakousi pomyslnou střechu. Byl to úchvatný útvar, ale nebyl čas kochat se přírodou. Drizzt umístil Ragahhazu na oltář uprostřed, aby se před oltářem objevilo poupě - Ash se ho odvážně dotkla a před námi stanul zelený drak. Jeho úmysly byly velmi rychle jasné a rozhořela se tuhá bitva. Když už se zdálo, že draka skolíme, tak se změnil ke zděšení nás všech v červeného. Tohle se stalo ještě jednou a nakonec jsme čelili drakovi modrému - a nechtě musím přiznat, že nemalým dílem to byla Drizztova práce, který se buď výtečně vyspal nebo ho vůle posíli Ragahhazu motivovala k jeho životnímu výkonu. Drak však padl, tedy spíše se rozplynul a Ragahhaza získal novou formu - ledovou, úkol zde byl splněn a my jsme mohli pokračovat dál směrem k moři. V noci, při mé hlídce jsem pak zaslechla povědomý hlas, jenž mi sliboval, že příště už neuniknu. Domyslela jsem si, že to byl Rahu a upřímně doufala, že jen přenechal zprávu. Rozhodně se teď necítím dost silná mu čelit, otázkou je, jestli někdy budu. Nicméně nic dalšího se naštěstí nestalo a nám se dostalo odpočinku.
Dorazili jsme k nejužšímu místu mezi mořem a lesem a jali se připravovat vor, na němž se musíme dostat k Rybímu ostrovu, kde Drizzt potřebuje další figurku. Drizzt pokračoval ve skvělém výkonu a vytvořil s pomocí vína drakorozeného ledovou skluzavku, po níž se klády jednoduše dostaly až k pobřeží a tam jsme mohli dát dohromady vor. Naši nejsilnější členové se chopili pádel a vyrazili jsme podél pobřeží a poté k ostrovu. Sotva jsme se vylodili, tak jsme nestihli ujít ani několik kroků, když se objevily bubliny plné vody a přitáhly k sobě všechny naše zbraně bez možnosti získat je zpět. Vůbec se mi to nelíbilo, ale neměli jsme jinou možnost, než pokračovat dál. Nehledě na to, že přitažení zbraně nazpět jen znamenalo, že si ji ta bublina s větší silou přitáhla opět k sobě. Ještě, že si tohle nemohli kupovat moje cíle, když jsem měla aktivní kariéru zabijáka - bych se snad musela učit, jak někoho zabít uškrcením holýma rukama. A aby toho málo, tak se kolem nás zjevilo velké množství breonsů mířících na nás kopími. Jestli ty figurky nepovedou k nějakému úžasnému pokladu, ať si mě Drizzt nepřeje. Nicméně Drizzt s nimi trochu bublavě promluvil a brzy se objevil další člověk, jenž nám vysvětlil situaci. Předložil pak breonsům požadavek ohledně figurky a nám sdělil, že jsou ochotni ji vydat, když je porazíme v jakýchsi soutěžích. V těchto se mohou zúčastnit pouze magicky zdatní jedinci a k mému překvapení jsem byla určena jako jedna z nich. V podstatě jediný, kdo se nezůčastní jsou Agnar a Avantur.
Po krátké přípravě měla započít naše soutěž a byli jsme zavedeni do arény. Tam se naproti nám postavil velmi silný breonský mág - Kal'ic'os, proti němuž jsme měli v různých oblastech soutěžit a co nejvíce se přiblížit jeho výkonům. Ale než jsme k tomu mohli přistoupit, bylo nutné projít základním testem. Tím bylo rozponání tvora, který byl před nás předveden. Naštěstí jsme většinu testů měli absolvovat jako tým, tudíž zde prokázali své znalosti Aveera s Drizztem a rozponali zmutovaného breonse - merrowa, což bylo následkem absencí schopnosti užívání magie. Tím jsme přesvědčili dotyčného ke vstupu do testu. První zkouška pak byla mířená spíše na Drizzta - breonský mág zvedl Ash s Azarunem do výšky nějakých šedesáti metrů a pustil je k zemi čekajíc, jak zareaguje. Chystala jsem si levitaci s vědomím, že bych snad Ash mohla zachytit, ale Drizzt se zachoval bez pochyby a oba snesl dolů bez úhony. Prokázal tak, že není až tak bezcitný a hlavně svou tužbu po další figurce.
Následovalo prostřelení magického štítu správným elementem, což bylo opět něco mimo mou současnou sféru magických znalostí a dovedností. V rámci určování pak mí kolegové rozpoznali, že jde nejspíše o nekrotiku a zde jsem neměla čím přispět. Tento tip se ukázal jako správný, nicméně breons byl mou neaktivitu a zeptal se mně na můj vztah k nekrotice. Až během této diskuze jsem si uvědomila, že nekrotikou dokážu vládnout, pokud se "převléknu" do daru od Neviděné, stejně jako to, že je přípustné tuto schopnost použít.
Příležitost k tomu přišla hned v následujícím úkolu, jímž bylo sestřelením 13 terčů v terénu připomínajícím část zříceného města a to co nejrychleji. Velká pýcha Kal'ic'a nám ukázala, jak dokázal on vyřešit rychle tuto situaci, když vytvořil nějakou formu své kopie, kdy každý zacílila jeden cíl. Tím mě nechtěně z jeho pohledu navedl na řešení, které by v tomhle terénu mohlo fungovat lépe než pár stínových kroků, vržených dýk a i o něco rychleji. Doufala jsem, že Neviděné nebude vadit využítí jejího daru tímto způsobem a přihlásila se jako jeden z adeptů na absolvování tohoto testu. Mohlo nás ho absolvovat víc, ale každý zvlášť a stačilo, aby jeden z nás splnil. Ash mě samozřejmě chtěla nahnat jako první, sotva jsem si stihla připomenout všechny možnosti, které mi propůjčí zbroj valkýry. Vykročila jsem vpřed a počkala na signál, abych současně s ním aktivovala tetování na mé ruce, jež si se zájmem breons prve prohlížel. Bez dalšího čekání jsem vyvolala šest mephitů, aby vyrazili každý ke svému cíli. Poté jsem proměnila své rukavice na havrana, který také dostal svůj cíl. A jako poslední jsem se změnila sama ve Velkého havrana, abych získala schopnost rychlého letu a taky vyrazila. Všechny své stínové společníky jsem se snažila navést tak, aby se rozprostřeli co nejrovnoměrněji a sama si vybrala ty nejvzdálenější a nejtěžší cíle, včetně toho za jednou z "budov". Když jsem se svou malou armádou skončila, dalo by se nastálé ticho kolem krájet a údiv jsem mohla zpozorovat i ve tváři Kal'ic'a, který toto asi nečekal.
Nehledě na to, jak povýšeně, nebo spíše velmi sebevědomě si počínal před tím, zaskočil mě oceněním mého výkonu, i když způsobem typickým pro breonského mága. Připustil také, že za jeho rekordem jsem zaostala pouze o malý kousek a měla jsem pocit, že jsem si v jeho očích získala nemalý respekt. To vše podtrhla jeho odměna - dotkl se mého tetování a já seznala, že navýšil mou schopnost přivolat si na pomoc mephity o jednoho navíc, čímž mi dal možnost někdy snad i vyrovnat jeho výkon. Ale v tu chvíli jsem mu jen vyjádřila vděčnost a připouštím, že i jako osobnost u mně získal větší respekt. Každopádně další členové týmu nepotřebovali další možnost a mohli jsme přejít k poslední zkoušce.
Ta mířila hlavně na Azaruna a jeho schopnost udržet svou mocí ostatní naživu, když jsme se my nesměli pohnout a čelit tak dešti koulí pekelného plamene. Ukázal, že dokáže léčit opravdu silně a první dvě vlny doléčil všechny ostatní naplno. Mě se naštěstí dařilo uhýbat všemu, co na nás padalo, takže měl míň cílů k léčení. Rozhodujícím byl poté meteorit mířící na nás všechny. S trochou štěstí se mi i tentokrát povedlo uhnout a kromě mě zůstali na nohou i Ash a Aveera, byť notně pošramocení. I tak byl breons spokojen a přiznal, že jsme hodni získání další figurky. Tu nám pak předal nejvyšší představený breonsů a velmi rychle nám naznačili, abychom ostrov opustili. Rozhodně jsem nad tím neváhali a zamířili zpět k voru a pevnině naproti.
Naše cesta poté pokračovala směrem podél pobřeží k Androlu a vypadalo to, že by mohla proběhnout klidně, nebýt zmizení Agnara jednoho rána, kdy měl mít hlídku. Nalezli jsme stopy dalších qarainů, ale nebylo jasné, zda šel dobrovolně nebo byl odvlečen. I když nic nenasvědčovalo většímu boji - každopádně jeho věci tu zůstaly a bez dalších stop jsme neměli na vybranou, než vyrazit dál. Stopy totiž mizely v moři a po něm by bylo prakticky nemožné běžným způsobem je následovat. Nehledě na to, že další noci Ash při koupeli v moři velmi rychle ustoupila před obrovským žralokem, což mě jasně přesvědčilo, že pro umytí využiji pouze vody z džbánu.
Po probuzení při nocování v blízkosti Androlského pásu, mě vyděsilo tělo v černoocelové zbroji ležící vedle mě, které jsem zprvu mylně označilo, že někoho z nás. Po uklidnění a prozkoumání situace jsme zjistili, že nebylo jediné a nalezli jsme další v různých stádiích smrti. Ash se povedlo vysledovat to až k jednomu, u něhož našla deník. Jednalo se o neúspěšnou paladinskou výpravu zkoumající bouře chaosu a velmi jasně tam bylo popsáno, že magie je to poslední, co používat k úniku, před tímto úkazem. Po jejich pohřbu jsme se vydali dál, pokořili pas a dostali se na dohled Androlu. Už na první pohled pak vypadal méně významně, než ho jak celou dobu vykresloval Azarun, byť mě to nemělo tolik překvapovat. U brány hlídala dvojice rytířů s rudým zabarvením a insigniemi draka. Jak jsme se dozvěděli později, šlo o řád Draka.
A zatímco se Azarun vypravil do sídla svého lorda, my jsme zamířili do hospody. Cestou jsme míjeli nemalé množství uprchlíků z okolních vesnic, další rytíře a jen málo skutečných místních stráží. I z počátku se nabídka stravy v hospodě zdála prostá, než mě a Ash oslovil jeden z čtveřice rytířů sedících u jednoho ze stolů. Po krátké diskuzi nám předložil nabídku - dají nám insignie členů řádu, za drobný poplatek a ochranu Androlu po dobu platnosti kontraktu, jenž se zavazoval vyřešením situace v jantarovém dolu. Ono sami odsud chtěli zmizet do Mayhiru a nakonec jsme tedy přijali a stali se z nás rytíři. Kdo by si pomyslel, že bývalá kurtizána, herečka, nynější zabiják a lovec odměn dosáhne rytířského stavu. Nerozpakovala jsem se toho využít u hostinského, jemuž jsem velmi jasně prozradila, že jsme vlastně posily a okamžitě změnil postoj, stejně jako nabídnul ty lepší zásoby. Stav rytířský má vskutku své výhody.
Po ubytování a dobré hostině jsem začala se zjišťováním informací o tamních odměnách. Nakonec z toho vzešla okamžitá akce, kdy jsme se vydali zachránit unesenou dívku čaroděje z místní věže a to bez ohledu na noc. Cílem byl ostrov se starou pevností a těsně u břehu jsme narazili na dalšího zadavatele odměny, jenž vypadal neuvěřitelně natěšeně ohledně lovu, na nějž vypsal svou odměnu. Povedlo se nám jej přesvědčit, že nejprve zachráníme dívku a když nám půjčí loďku, tak vyrazíme na lov dřív. Jeho povzbuzování ze břehu nakonec Ash nabudilo ke slušnému veslařskému výkonu, stejně jako několik neznámých nárazů do dna lodi. K břehu jsme se dostali v pořádku, jen aby se na nás vyřítila šestice krabích stvoření. V jednu chvíli sice obklíčili Drizzta, ale nakonec jsme je s přehledem dokázali porazit a s Ash jsme rychle pokračovaly do lesa hledat Lucy. Byla poslední z přeživších a netrvalo by dlouho, aby byla obětována Merrowům, ale tomu jsme tentokrát dokázali zabránit včas. Tito zmutovaní breonsové však nebyli nadšeni a při cestě nazpět dotírali na naši loď, ponechala jsem Avantura krýt záď, zatímco jsem hlídala příď a Ash se nás snažila co nejrychleji dostat nazpět. V jednom momentě přišel silný náraz, který jsem však dovedla předpovědět díky nedalekému šplouchnutí. Ash poté zabrala stylem, kdy by jeden měl pocit, že u každého vesla sedí mohutný qarainský námořník, což zaskočilo jednoho z Merrowů, který tak naskočil přímo na mou šavli a skončil na dva. Tento společný zásah považuji za vynikající ukázku naší dreorské spolupráce.
Po návratu na břeh jsme si nestihli ani moc odpočinout a už jsme s Morgrubem vyráželi na lov ptáka, kterého popsal do velikosti, kdy svým rozpětím by zastínil celou pevnost lorda. Ne, že by byla až tak velká, ale i tak nás čekala rozhodně velká zkouška. K ní jsme samozřejmě museli nejprve vylézt po stěně, což se mně, Ash a Morgrubovi povedlo zdárně, Drizzt si samozřejmě nahoru vylevitoval. A než mohli dorazit Aveera s Avanturem, obří opeřenec se už zjevil nad námi, tak jsme opětovala drobným výstřelem z bambitky. Morgrub pak předevedl svou připravenost a s pomocí šípu a lana ptáka dostal k zemi, čehož následně využila Ash s Drizztem. Kekota, jak se to stvoření jmenovalo, nedostal příliš přiležitostí se odtamtud dosta a i přesto, že se mě pokusil Morgrub trefit, což jsem vyřešila přetnutím šípu, jsme i tentokrát uspěli docela s přehledem. A to i bez asistence Avantura s Aveerou, kteří se dostali nahoru v samotném závěru boje. Až se nabízí otázka, co spolu na té stěně tak dlouho dělali, že navíc dorazili stejně? Ne, že by mi to nějak výrazně vadilo, ale na některé věci jsou vhodnější časy a místa, nehledě na to, že mezi oběma nějaké náznaky opravdu již proběhly, i když to nahradila zase následná rozepře.
Další práci jsme se vydali řešit až po vyspání a to na popud místního, který nosil na klobouku péro pomalu vyšší než on sám. Zadání bylo takové prapodivné, proto jsme vyrazili s cílem situaci prozkoumat. Ukázalo se, že cílem měl být Lesní chodec, což je především strážce lesa, než nějaký nespoutaný agresor. S pomocí Ragahhazy se nám ho povedlo najít nebo kontaktovat a promluvit s ním. Vysvětlili jsme mu naše záměry a zeptali se ho na situaci, abychom ho ujistili, že jemu pomůžeme, nikoliv tomu prolhanému peromilovi z Androlu. Chodec nám uvěřil a vycítil naše úmysly, aby následně napomohl Ragahhazovi drobným vylepšením a mně předal něco, co jsem myslela že už neuvidím. Zelený zářící kámen, jenž jsem tehdy z přílišných obav, nechtěla vzít bez hlubšího prozkoumání. Poděkovala jsem mu a také pocítila, že mé rozhodnutí jít wardenskou cestou rozhodně patřilo mezi ty správné. Po návratu jsme na naléhání Azaruna zvolili metodu přesvědčením a ujala se toho především Ash, byť Azarun za tímto řešením stál nejvíc, ale sám se prakticky neangažoval. Má přítelkyně prokázala své unikátní kouzlo osobnosti a v podstatě dotyčného přesvědčila, aby se z hamižného parchanta, stal největším přítelem zvířátek v celém Androlu. Po splnění i této odměny přišel čas na to, abychom si trochu odpočali a vyrazili na návštěvu do Oreliku.
A kde jinde ji začít, než návštvou u Tivuna, který s námi opět udělal divy. Ale i my jsme mu vyrazili dech, když jsme před něj položili potřebné finance ke znovuotevření zbylých částí jeho podniku, jenž už nyní dobře fungoval a vypadalo to, že je na vzestup. Nakonec přijal, ale podmínil si to tím, že budeme investory - příjemný bonus, ale já byla ráda, že se mu opět začíná dobře dařit. Jeho salon má pro mě významnou úlohu v mých vzpomínkách a vědomí, že bude opět fungovat v plné síle, i mojí zásluhou, mě naplňovalo příjemným zadostiučiněním. Následovala samozřejmě návštěva u Fabia, který si samozřejmě vyžádal kontrolu stavu Roukanenu, ale vědoma si péče a obezřetnosti, kterou mu věnuji, jsem se v tomto směru ničeho neobávala. I tak si neodpustil pár poznámek, ale doplnil, že je bere v žertu a trochu vnímám, že náš vztah je už alespoň na rozumné úrovni. Co jsme samozřejmě nemohli minout byl černý trh, kde se naše zdroje roztočily takovou mírou, že naši kolegové v Androlu z toho museli mít zdravotní potíže. Ve výsledku jsme však i něco vydělali a to přes notné zdráhání Ash, která by tam spoustu hezkých věcí klidně nechala. Ale naštěstí podlehla a já se mohu kochat novými hezkými zbraněmi, otázkou je však, kterými je zase nahradím. Před návratem do Androlu jsem odevzdala i několik trofejí sběrateli, jehož potěšilo i několik celých kousků a ještě přilepšila našemu účtu dalšími zlatými.
Před odpočinkem a opuštěním Oreliku jsem ještě odevzdala několik odměn v místní pobočce gildy a měla možnost si zde promluvit s breonským lovcem odměn, který mě zaujal užíváním dvou mečů, stejně jako meči samotnými. Brala jsem to jako zajímavou zkušenost, ale byl značně nedůvěřivý vůči mým úmyslům. Proč musím všem vysvětlovat, že nejsem zlodějka, ale jen nadšená sběratelka zbraní? Nakonec však mou žádost na cvičný souboj přijal s tím, že si ho musím najít v Mayhiru a kdybych ho náhodou porazila, tak mi dá své zbraně. A to jsem se opravdu jenom chtěla střetnout s někým používajícím dvě zbraně - ale co, když se mi to povede, může to být velmi hezká prémie. Jen přemýšlím, jak tohle řeknu Ash a jestli nebude vyšilovat, že opravdu nemyslím na nic jiného, než budování soukromé zbrojnice. Nicméně v rámci jedné z odměn byl součástí i pozov s tažným koněm a tak jsme ráno mohli odjíždět v plné parádě. Tedy - kdyby se ten "sivurr makerre cadarru linurre thuzz" neurazil po drobném navýšení tempa na povel Ash poté, co jsme vozu využili pro odložení našich batohů s věcmi, aby se nám cestovalo pohodlněji. Místo toho se otočil a vykročil nazpět k Androlu, nejspíše fňukat k tomu svému lordovi, jakoby nestačilo, že u něho byl první část pobytu v Androlu, zatímco my ostatní jsme pomáhali řešit potíže občanů jeho "drahého" města.
Naštěstí pro Azaruna mu jeho trucování dlouho nevydrželo a nakonec se vydal za námi. Avantur pak projevil zájem o práci s koněm a pod Drizztovým vedením začal přejímat prvotní kroky k tomu, aby toho dosáhl. Takto jsme pokračovali podél androlského pásu. Hned první večer se pustila Ash do přípravy různých lektvarů, ať už na doplnění nebo na vyzkoušení nových a mimojiné si vyhradila trochu času i na přípravu pár specialitek pro mě. A nutno dodatek, že některé z těchto jsou opravdu luxusní a zábavné prostředky, která je však nutno užít opatrně. Vše proběhlo samozřejmě stranou ostatní, kteří nemusí tušit, čím vším to vlastně disponuji ve svém arzenálu.
Ponechávají hory za námi, mířili jsme blíže k dolu, než se před námi vylouplo velké sídlo, které patřilo Miresanovým. Zde nás přijala místní paní, již na první pohled překypující jak bohatstvím, tak arogancí. Vzdala jsem jí čest dle konvencí, zatímco hlavní jednání obstarala Ash. Nakonec nás zavedli před místnost, kde se jim povedlo uvěznit nepřítele a velmi rychle jsme se na něj vrhli, tedy s výjimkou Aveery s Avanturem, kteří se opět nechali vystrašit. S tím budeme nejspíš muset něco udělat, protože nás to poslední dobou trochu omezuje. Naštěstí se nám to s Ash povedlo rychle vyřídit a splnili jsme tak další bounty. Až při pozdějším rozhovoru s Ash jsem byla uvědoměna, že jsem mohla být rychlejší při projevu úcty a rozhodně jsem tomu nemohla nic namítat. Ale pořád jsem úctu projevila, což však nebyl případ ostatních členů skupiny. Úplně jsem na ně zapomněla a i oni sami si to pak oprávněně slízli. Přeci jen, ať arogantní či nikolik, pořád se jednalo o příslušnici šlechtického stavu a mohlo by se nám to vymstít.
V cestě k dolu nám potom už nic dalšího nebránilo a s Avanturem stále lépe zvládajícím povoz, jsme i v dobrém čase dorazili na dohled dolu. Naneštěstí však k němu vedla dlouhá planina a před ním bylo na stráži zhruba patnáct strážných včetně lučištníků. To tedy znamenalo, že přímý přístup nebyl reálný a bylo nutné vymyslet nějaký plán. Samozřejmě jsem hodlala navrhnout postup v akci, protože nic jiného by nám za dané situace nemohlo poskytnout odpovídající krytí, než se dostaneme dostatečně blízko.
Jakmile padla noc, vyrazili jsme k dolu, ale jako naschvál jsem nějak zapomněla v myšlenkách a hlavně na veškerou opatrnost. Takže, než jsme se někam stihli dostat, už o nás veděli a čekali. Naštěstí byli daleko pro jejich střelce, naneštěstí pro nás to bylo ještě dál. Nebyla jiná možnost než vyrazit kupředu a samozřejmě plným tempem, což rozhodně nebylo nic příjemného. Zbývala nám víc jak polovina cesty, když k nám přilétly první šípy. A nejen, že jsem nás brzo prozradila, ale ještě mi prostřelili ruku. Nebýt rychlé reakce Ash, mohlo mě to výrazně omezit v dalším boji. Uběhli jsme další metry, ale díky Roukanenu všechny další šípy skončily na dví, než si Drizzt vzpomněl, že má něco k použití. Připouštím, že to byla ukázková rána, když sundala všechny tam, nicméně taky mohla přijít mnohem dříve. Až skoro mívám pocit, že Drizzt nějak pravidelně střídá lepší a horší dny a opravdu netuším, jak k tomuhle přistupovat. Nicméně cesta dovnitř byla volná a my se chystali na tuhé boje vevnitř.
Po chvíli plížení, kdy jsem si tentokrát dala setsakra pozor, můj postup zastavily mohutné dveře. Ty jsme nakonec museli obkopat a dál pokračovali společně. K našemu překvapení jsme však nalezli místo urputného odporu pouze krvavá jatka jantarových rytířů, prostě badûl baator. Nehledě na to, že někteří z nich byli doslova zohaveni. Chystali jsme se na vše možné a pokračovali v průzkumu dolu, kde jsme vyjma popraveného správce, nalezli i místnost s celou. A jak jsem se později dozvěděla, v ní byl zbytek z těch shadow elfů, co tu škodili. Ash s nimi vyjednala, že odsud zmizí a tím vyřeší náš kontrakt, aby zároveň zjistila, že je k tomu dohnala situace s diamantovým dolem ve zpívajících zemích. Chápu jejich situaci, ale nebylo by lepší vyřešit problém u nich, než zkusit ovládnout důl někde jinde, kde hrozí odvetná akce, vše by se muselo složitě vyvážet a podobně? Jako, kdo ví, co je sakra s jejich dolem, ale stejně mi tohle nepřišlo jako z těch lepších nápadů. Čekala nás dle všeho poslední větší místnost, když se tam mezi mrtvými hrdě tyčil můj breonský známý lovec odměn - a to vše byla jen názorná ukázka toho, co dovede se zbraněmi, jež mi dal možnost získat. Ash neváhala, když jsem pronesla, ať ho necháme jít, i protože je to můj kolega. Nehledě na to, že nám usnadnil práci, i když značně tvrdým a krvavým způsobem.
A Drizzt prokázal, že má opět špatný den, když jsem vylezli zpět ven. Vzpomněl si, že v jedné hoře, kterou jsme míjeli, se měl pokusit najít další z figurek, které sbírá. Rozjely se plány, jak se co nejrychleji vypravit zpět, ale když vše znamenalo další zdržení a Ash opět vypadala velmi rozezleně, navrhla jsem, že tam s ním doletím. Má přítelkyně už tak trpěla dost a díky daru od Neviděné jsem se mohla změnit ve velkého havrana. Plán byl přijat, tak jsem se proměnila, v rámci možností opatrně uchopila Drizzta a vyrazila plnou rychlostí vpřed nazpět. Naštěstí se letělo dobře a vítr byl příjemný. Vlastně si říkám, proč se občas jen tak neproměním a neproletím se, když je to tak úžasný pocit. Nicméně let byl poměrně dlouhý a docela vysilující, ale nakonec Drizzt u úpatí hory našel místo vchodu a my tak mohli přistát. Po menším protažení jsme pak mohla sledovat, jak Drizzt narazil do stěny vedle vchodu a opravdu jsem se podivovala, cože to s ním dneska je. Vevnitř jsem nakonec převzala vedení a prosekala nám cestu skrze pavučiny, abychom se dostali k místnosti s panelem a zprávou a poté podlahou s písmeny. Ihned jsem si vybavila nejsložitější možnosti, jaké mohly být řešením, hlavně jsem pak hledala jednoslovné řešení zadání hádanky. Ale nedařilo se mi na nic přijít, nicméně Drizzt vypadal i po nějaké chvíli ještě bezradněji, než jsem si to celé přečetla znovu. Zahlédla jsem v tom jedno možné, možná až příliš jednoduché řešení, a prostě jsem na podlaze vyskákala v písmenech "cesta ven". Drizztův pohled, když se to povedlo, byl k nezaplacení a budu si ho pamatovat dlouhá desetiletí, stejně jako ten vnitřní pocit triumfu. Jako třešničku na dortu jsem mu donesla figurku zpoza otevřených dveří a tentokráte pomocí nějaké formy teleportace jsme se vrátili k ostatním.
Po odpočinku jsme pak vyrazili dál směrem k rudým bažinám. Kousek před nimi jsme pak zahlédli farmu, která byla součástí další z mých kontraktů a tedy nám trochu upravila kurz. Přivítal nás místní postarší farmář s trochu ostřejším jazykem, ale jinak byl velmi vřelý. Umožnil nám se u něho ubytovat přes noc, zatímco jsme čekali na zjevení příšery, která mu nejspíše vháněly i hlasy do hlavy. Večer jsme s ním vedly spolu s Ash zajímavou diskuzi a nakonec zjistili, s čím vlastně farmaří. Po ochutnávce a souhlasu od Ash, jsem mu velice ráda přenechala nějaký ten tisíc zlatý a výrazně tak navýšila zásoby bervézské šťávy, která se jinak tak složitě shání.
Po klidné noci mě s Ash napadlo totéž a vydaly jsme se na průzkum okolí, zatímco ostatní se věnovali rozdílným činnostem. Ještě předtím jsme se však shodli na jménu pro našeho oře a byť bychom možná mohli více začlenit Avantura, jenž se o něj zatím pečlivě stará na cestě, rozhodly jsme. Od této chvíle tedy nabyl náš statný oř jméno Lord Strakáč. Když jsme se vzdálily kousek od farmy, dostaly jsme se až do jakéhosi divokého hájku překypujícího životem. Moje rozvíjející se wardenské smysly po tomto místě doslova bažily a nelenila ani Ash, která tu spatřila mnoho vzácných bylinek. Než jsem se mohla poohlédnout po nějakých vlastních, tak mou pozornost upoutal modrý pták sedící na kameni, upřeně pozorující mně samotnou, jenž byl svými částmi podobný modrému ptáku-démonovi, na něhož jsem narážela při hledání surovin. Nicméně jak tam seděl, to místo okolo, uvědomila jsem si, že sem patří a vzdala mu poklonu, zatímco Ash našla něco velmi vzácného. Pozornost se upřela na ni a dvěma klovnutími ji odehnal dále, abychom se staly svědkyně něčeho úžasného. Na místo, odkud Ash květinu utrhla, upustil své pírko, aby tam začala rašit nová. V tu chvíli mi došlo, že tohle nebylo jenom jeho obydlí, ale že byl spíš jakýmsi strážcem nebo patronem tohoto místa. Spolu s Ash jsme mu vzdali znovu hold, aby se mi dostalo odměny v podobně Bervézského brouka, unikátní to pochoutky. Její naporcování se mi však příliš nevydařilo a mohla jsem být nakonec ráda jen za zachycení samotné šťávy.
Následoval návrat na farmu, moje pucování brnění od pouštění žilou broukovi a následující příprava obědu, něčeho mála navíc a trocha toho experimentování. Tedy, úporný souboj s tím, překonat nedávný blok, kdy se mi nepovedlo správně nakombinovat několik základních věcí. Jenomže jsem se nechala unést do té míry, že když se experiment nakonec povedl, hrned zůstal značně znečištěn a samozřejmě to normálními prostředky nešlo dolů. Když nastal večer, tak jsme to taky zaslechly - žádost o pomoc, bez váhání tak naše skupina postupně vyrazila ven, abychom čelili onomu monstru. Během chvíle jsme jej zlikvidovali a vyřešili tak další potíž. S naším hostitelem jsme si pak připili, než jsme následujícího dne vyrazili dál směrem k bažinám. Byl to významný den pro celou partu, protože jsme spolu byli už celý rok a to samozřejmě vyžadovalo nějaký hezký přípitek. Větší oslavu však zbrzdil fakt, že nás následujícího dne čekaly bažiny a kdo ví co v nich.
S Drizztem upraveným vozem-saněmi jsme vstoupili do bažin a začali je překračovat blíže k Mayhiru. Cesta byla náročná, ale započala relativně klidně - i když se tu tam něco mihlo okolo. Ale buď to bylo něco malého, nebo se to zatím neodvážilo zaútočit, anebo to čekalo na posily. Tak jako tak jsme se dostali až k hájku kdesi v prostředku bažin, kde mělo být další místo, jež by mohlo podpořit Ragahhazův tak zajímavý růst. Ale už na první pohled vypadalo zpustošele, až mi to bylo nepříjemné - Drizzt navrhnul zbudování nového oltáře, ale nákaza okolí se jen o to více rozšířila a ani nový oltář neustál. Po odpočinku nám nezbylo než vyrazit dál, ale pocit, že nás něco doprovází narůstal. Celé se to nakonec proměnilo v útok slídilů. Toho na své straně se mi povedlo poměrně rychle zničit a mohla jsem se tak přemisťovat a pomáhat ostatním, zatímco si z druhé strany klestila cestu Ash. Nikomu, včetně našeho Lorda Strakáče se nic nestalo a kvapně jsme opět vyrazili vpřed. Netrvalo to dlouho a nastal další útok, tentokráte však ze zadních pozic, zatímco se po našich stranách objevila nějaká další stvoření v korunách stromů. Ty si nás ale tolik nevšímala, na rozdíl od několika příšer mířících k nám zezadu. Okamžitě jsem se dostala k zádi vozu a seslala neviditelnou přírodní bariéru - což postup nepřítele značně zbrzdil a hlavně jej i poranil. Takto nabyté výhody jsem okamžitě začala využívat a společně s ostatními jsme tento útok tentokrát velmi zdatně odrazili.
Nebyl však čas se zabývat našimi protivníky a museli jsme pokračovat dál vpřed. Bylo jen otázkou času, kdy přijde další přepadení. K našemu překvapení pak přišlo v podstatě až na samotném konci, kdy před námi stanula velké stvoření známé jako utrališek. Mohutné stvoření bylo velmi silné a působilo nám nemalé potíže neustálými útoky, ale díky našim léčitelům, lektvarům a neustávajícím útokům se nám toto monstrum povedlo skolit k zemi, kdy sem do toho šla možná až moc agresivně. Nevím, jestli to nebylo podezření, že tento tvor mohl být příčinou zpustošení hájku v prostředku lesu, nebo nedočkavost z blížícího se hlavního města, ale hlavně, že jsme nakonec zvítězili. Nezbylo tedy než jen učinit několik posledních kroků a opustit tyto ponuré bažiny.
Ven mimo bažiny, v bezpečí okraje údolí, jemuž dominoval Mayhir, jsme si mohli konečně odpočinout a nabrat chybějící síly. I když díky zápachu linoucímu se zpod údolí to nebyl až tak pokojný odpočinek. Následujícího dne jsme si potvrdili, že se jedná o součást jedné ze dvou zbývajících odměn před Mayhirem a od jednoho farmáře jsme zamířili do černého lesa. To už jsme důmyslně ukryli naše méně legální věci, s nimiž jsme rozhodně nechtěli do Mayhiru vstoupit. Tedy, nejprve jsem se rozhodla vyzkoušet bystrost mých kolegů, kteří si opravdu všimli onoho zeleného X s označením místa schování věcí. Díky tomu se mi je povedlo na tolik rozptýlit, že to potom už nedokázali najít. Diverze je prostě velmi účinná, teď už jen doufat, že si to Avantur do mapy zanesl opravdu správně. V lese jsme pak narazili na hraničáře, kteří nám pomohli s různými informacemi a díky tomu jsme se dostali k mýtině, která měla být zdrojem páchnoucích kytek. Nalezli jsme tam však jen zapáchajícího Randalla s jakýmsi doktorem Pirinem a náš známý gunslinger se rozhodl mi věnovat přátelské objetí. S ohledem na to, jak již vypadala moje zbroj, to nebylo o moc horší - nicméně tímto byl problém vyřešen za nás. Tím zbývala už jen druhý odměna směrem na severovýchod odsud. Dorazili jsme až k ústí jakési jeskyně, kde nás z korun stromů pozorovala hledaná. A nečekaně nás nasměrovala do jeskyně, kde žilo cosi, co zlikvidovalo předchozí expedici. Aveera s Azarunem se rozhodli počkat venku, zatímco zbytek vyrazil dovnitř. Kousek v uměle vytesané jeskyni jsme pak bojovali s něčím nevábného vzhledu a po jeho skolení mohli spatřit obraz, jenž jsme mohli spatřit už v tajné místnosti v ruinách hradu Fordwon. Nic dalšího jsme však nenašli a vyrazili nazpět k polím, abychom si poslední noc před Mayhirem užili trochu odpočinku a na slovo tak přišlo tonikum.
Efekty nebyly příliš vizuální, tedy až na Drizzta, který z čista jasna propadl láskou ke mně. Podařilo se mi ho však udržet od těla, nicméně to byl divný pocit. Čekala jsem od něho spoustu věcí, ale tohle by mě opravdu nenapadlo. Až se chtělo podezírat, co přesně měl daný efekt dělat. Každopádně jsem nezůstala pozad a také se napila. Můj efekt byl okamžitě viditelný a na krku se objevilo jedno z mých největších veřejných tajemství. A protože jsem tam opravdu nechtěla nosit odkaz na svou prvotní minulost v Lyrrii, naštěstí jsem měl po ruce šátek mohla skrýt. Před povinnou očistou kvůli vstupu do Mayhiru pak zaúřadovala Ash podvedlo se jí této nelichotivé zprávy zbavit. Samozřejmě, že v případě budoucím si dopřeji tonika znovu, zde prostě zvědavost bude převládat.
Průchod branami a kontrolou se ukázal bez obtíží, jen jsem obdržela náramek potlačující magické dovednosti. Prozradil mne zelený zářící kámen, jenž jsem obdržela od Lesního chodce nad Androlem (poté, co jsem si ho zapomněla vyzvednout), ale rozhodně to nebyl důvod se nějak vzpouzet či něco. Vstoupili jsme tak do hlavního města a po ubytování Lorda Strakáče se mohli ponořit do víru velkoměsta. Tedy samozřejmě jsme se nejprve sami museli ubytovat a také si v klidu odpočinout. Následujícího dne pak začalo zařizování, které nás tu čekalo a zatímco Ash vyrazila směrem k žádosti o audienci, ostatní jsme mohli začít s prohlídkou města a nákupy. Moje kroky samozřejmě vedly do gildy lovců odměn, abych odevzdala splněné odměny a získala si několik informací k plnění odměn ve městě. Cestou jsem se pak zastavila i v knihovně, abych zkusila nalézt nějaké informace o Stříbrném jazyku a dalších částí této sady, ale byla jsem špatně pochopena a zavedena pouze do sekce s obsáhlým množstvím materiálu lechtivé povahy. Bylo tu dost známého, ale i několik zajímavých publikací, nicméně ne to, co jsem primárně hledala. Náladu jsem si trochu vylepšila při nákupu vonných sviček, solí a dalšího příslušenství do koupele. Po návratu do hostince už s námi nebyla Ash, která potkala Costera a nebylo pochyb s kým stráví zbytek pobytu tady. Nechala nám ale bližší informace týkající se koncertu Arethy.
To předurčilo nacházející dne, kdy jsme se u večeře jako skupina dohodli a vyrazili si nakoupit šaty pro tuto příležitost. Nepochybuji, že by nalezla nějaké ve svém stávajícím repertoáru, ale opravdu si myslíte, že by dáma pohrdla nabídkou pro rozšíření své kolekce? Každý si nakonec nalezl svůj kousek, pro mě to byly krásné dlouhé červené. Z obchodu jsme nakonec museli spěchat se připravit do hotelu a na koncert, abychom to stíhali včas. To se nám povedlo a kromě Ash s Costerem jsme tam potkali mnoho dalších tváří, včetně druhého z bratrů Alectových a k našemu velkému překvapení i Teldonem. Bratři se opět poškádlili a Coster se nechal natlačit k našemu pozvání, čehož Amantius hned využil. Teldon nám pak prozradil, že jej svým způsobem zachránila Mielikki, ale je naživu jen díky její moci a proůjčenému medailonu. Nyní cestuje s hraničáři, nicméně to byla trochu úleva, že byl stále mezi námi, byť jen pro toto krátké setkání. To už se o hubdu starala Aretha se Sivelem, jenž si před hlavním vystoupením našel chvilku, aby nás pozdravil a pojedl s námi. Zábava se rozjížděla, když přišla hlavní a kouzelná píseň, kdy to vypadalo, jakoby všichni kromě naší skupiny a Costera ztuhli. Upřímně, výraz, jaký ve tváři ztuhl Amantiovi byl docela k popukání, ale na škodolibost nebyl čas kvůli úchvatnému představení. Píseň byla mířená přímo na nás a každý zazněl v její části, byť některé informace byly zarážejcí a matoucí. Nicméně Coster se ještě těsně před koncem zvedl a spěšně se vytratil k překvapení většiny. Když tato písnička ustala, Amantius to vzal jako povedl k dalšímu veselí a já se na to snažila nyní nemyslet, hlavně za Costerem zamířila Ash. Po této podivné a uchvacující písničce se vše vrátilo k normálu a mohli jsme se ještě chvíli bavit, aby Teldon prozradil, že Tor nyní žije jako samostatná osoba. Teldon poté musel brzy odejít, stejně jako se vytratil Amantius. Rozhodla jsem se zatančit si, nicméně nikdo z party se nechtěl přidat a tak jsem si pokusila vyhlédnout nějakého dobrého tanečníka. Využila jsem zkušeností z podobných akcí a dostala se až k tanci s ním, avšak mě trochu zklamal, když jsem se musela chopit tempa a narovnávat ho do tónů, které nám věnovali oba skvělí muzikanti. Později jsem si zatančila ještě s několika dalšími partnery, než začala zábava uvadat. Pobídla jsem ostatní k odchodu a zanechala zprávu Ash, aby se se mnou spojila, až to bude možné. Nechtěla jsem nikomu upírat zábavu a nákupy, ale nadměrné nadšení Avantura ohledně kasina mě trochu děsilo a doufám, že s Ash co nejdříve dáme dohromady pozemek a necháme vystavět nemovitost. A potom se budeme bez váhání ponořit do radostí Mayhiru - mi vlastně přípomíná, že Azarun zmínil něco o hezkých zbraních u kováře. Taky je mohl rovnou vzít, když ví, že si stejně koupím já, nebo případně Ash.
Cestou z koncertu se rozjařený Drizzt rozhodl, že potřebuje velmi nutně navštívit místní bordel a začal nejprve přemlouvat mě. Odbyla jsem ho s tím, že právě začínám vztah s A a návštěva bordelu rozhodně není to pravé, jak tomu napomoci. Svého kumpána nakonec získal v Avanturovi, poté co jsem ho nenápadně doporučila. Přeci jen bylo nad hvězdy jasné, že Azarun by odmítl a Aveera se nejprve potřebuje naučit pohybovat mezi lidmi, než rovnou mířit do bordelu. Dvojice nadšenců tedy zamířila směrem k jednomu z nich a my ostatní jsme zamířila do našeho hotelu. Protože jsme se vrátili pozdě, tak jsem si chtěla trochu přispat, ale Coster se rozhodl jinak a vzbudil mě velmi hlasitou zprávou, kterou mi tlumočil od Ash. S jeho pomocí jsem si domluvila setkání s Ash, kdy našim hlavním cílem byl stavební výbor. Cestou jsme navštívily úžasnou pekárnu Mlsný jazýček, kde jsem měla možnost, kromě nemalé zásoby čokolády, poznat Sylloc'ina Malliuse, breonského magického pekaře. Nakoupila jsem od něho spousta zajímavých a unikátních pochutin, stejně jako se dostala na seznam prioritních zákazníků. Navíc jsem od něho zjistila, že byl i mým fanouškem z dob mých divadelních let v Mayhiru a také věděl něco o mistru Duerhillovi. Musím říct, že to byl jeden z nejpříjemnějších breonsů, co jsem potkala a hlavně mistr svého řemesla. A co navíc, je také schopen mi dát dohromady můj magický hrnec a měl pro to pochopení s ohledem na vlastní experimenty. Je vždy povznášející najít někoho s obdobným nasazením a zaujetím pro podobnou věc. Rozhodně se těším na další setkání a co nového opět objeví.
Po doplnění sladkostí jsme se konečně dostaly na stavební úřad - cestou jsme si dojasnily detaily a společně v souladu vybíraly z nabízených pozemků. Byl tam sice jeden zajímavý pro větší investici, ale nakonec vyhrál ten poblíž Oreliku na příhodné cestě. Jednomyslně jsme se pak shodly a i na složení budov - zvolili jsme několik menších chatek poskytujících ubytování, budovou pro karavany a v neposlední řadě tradiční hospodou. Rozhodli jsme se zaměřit to čistě na obchodní výdělky, abychom si vytvořili podporu pravidelným příjmem. Navíc, až bude hospoda stát, rozhodně se tam občas zastavím, abych zkusila vypomoci s menu a její funkcí. S ohledem na mé zkušenosti by to rozhodně mohlo být k užitku a díky jistému klíči ani nemuselo být výrazným problémem. Vcelku to nebyla zrovna nízká suma, ale s ohledem na lokalitu se z kraje nového roku budeme moci zaměřit více na podnikání. Už jenom vybrat schopný personál, který nad tím vším dohlédne a zúročí co nejvíce obchodní potenciál lokace. Taky se mi díky informacím od zaměstnance povedlo odhadnout, na kolik by nás vyšla jen pouhá koupě hradu Crais. V současnosti by se ta cena mohla pohybovat skoro okolo půl miliónu zlatých, což rozhodně nebylo nic laciného. Nepočítaje pak množství úprav, personál a mnoho dalšího.
Nemohly jsme se samozřejmě nezastavit i v obchodě s oblečením, kde jsme nakoupily trochu více laskovnější oblečení, byť vím, že s A na to mám nejspíš ještě trochu času. Rozhodně však budu připravená, abych před ním prezentovala svůj půvab v nejvyšší možné míře. Než jsme se s Ash rozdělily, navštívily jsme hostinec v chudinské čtvrti a rozhodly se nezdržet nakonec příliš dlouho, pouze jen, abychom se nasytily. Přeci jen jsme tu i v běžnějším oblečení poměrně vynikaly a nechtěly zadělávat na nějaké další potíže. Po těchto příjemných starostech následovala cesta ke strážnici, aby u kapitána zjistila něco více ve vztahu k mému kontaktu ve městě. Popis a detaily rozhodně nebyly nic hezkého - příšera, která se objevuje stále znovu bez ohledu na to, kolikrát je sražena strážemi nebo mithrilovou gardou. Nicméně jsem si vzala prostor na hlubší výzkum, abychom se na tohle připravili - večer jsme s Ash usmyslely, že zatímco ja zkusím zjistit něco více v knihovně, Ash zjistí něco více v sirotčinci, který byl jedinou významnější budovou v oblasti výskytu toho monstra. Mé kamarádce se pak povedlo mimojiné zjistit něco více o lichovi, jehož potřebuje zabít Azarun. Fakt, že se jedná o mocného maga odmítajícího umřít, jenž se stal nemrtvým a nelze ho zabít, než nalezeneme a zničíme nějakou filakterii, nebo tak něco situaci rozhodně nezhlečoval. Moje nelibost nad tímto opět trochu narostla, ale dokud se bude Azarun snažit podílet na bountynách a Ash bude souhlasit, tak se připojím. Přeci jen Ash měla pravdu v tom, že vztahy v partě bychom měli mít snahu zlepšovat a už kvůli ní se o to mohu pokusit, navíc Avantur a Aveera se jeví jako fajn společníci, jen si možná ještě nejsou tolik jistí. Té noci se pak děly divy se stavem našeho účtu - věděla jsem, že Avantur vyrazil do kasina, ale netušila jsem, že je až tak odvážný. V jednu chvíli nám zbýval pouhopouhý tisíc zlatých, aby nakonec náš kolega uspěl a zúročil naše bohatství o značně podstatnou sumu, asi k úlevě všech včetně jeho samotného. S tím se nakonec usínalo i mnohem lépe, ale pořád to neměnilo nic na práci, kterou bylo třeba vykonat. Později se však na to budu muset Avantura troch víc poptat, i když si dovedu představit, že by to mohlo být značné drama. Následující den jsme tedy zahájili pátráním a mně cesta zavedla do knihovny, kde jsem se střetla s několika dalšími kolegy a Drizzt se rozhodl mi pomoci hledat. Naneštěstí pro nás byly kýžené knihy vypůjčené jakýmsi A. Alectem. Amantius si je před nějakými 40 lety vypůjčil a doposud neměl tu slušnost ty knihy vrátit. Alespoň, že jsme nalezla něco více ohledně mého setu a možná také publikaci vztahující se k onomu zelenému kameni. Požádala jsem o přepis knih a hodila i očko do Hustler sekce na knihu Princ Hubert a stříbrný jazyk. Byla to velmi zajímavá publikace a když jsem se o ní později zmínila Ash, tak s nadšením přikývla, že si ji nechá pro sebe a Costera přepsat. Ale to už jsme byli na cestě ke strážnici, protože Ash se povedlo od Amantia zjistit něco více o té příšeře. Jakpak by taky ne, když má k dispozici ony vypůjčené knihy. Tak či onak byl naším cílem Drapač a dle Ash by mohly stačit naše magické zbraně - s tímco cílem jsem pak na strážnici vyjednala povolení, kdy každý z nás mohl mít jednu zbraň, případně brnění a průvodní pověření, že jsme se mohli pohybovat po nějakou dobu se zbraněmi.
Cestou jsme prošli přes několik kontrol bez větších potíží a na drapače narazili velmi záhy. Už od počátku pak bylo jasné, že to bude nebezpečný protivník, nicméně společným úsilím se nám jej povedlo zdolat - všichni se rovnoměrně podíleli, jen Aveera jednou krapet ustřelila a zkompletovala tak seznam, kdy mě někdy zranil každý z členů party. Naštěstí to nebylo nic závažného a výrazněji mě to neohrozilo. Po skolení se drapač rozplynul, ale pro pětici strážných už bylo pozdě. Ash navrhla, že se o ně postará, zatímco my se vydáme vrátit zbraně a cestou pošleme strážné, stejně jako spravíme kapitána. To jsem si vzala na starost, poté co mě Ash utvrdila, že si tady poradí - předala tedy Avanturovi své svolení meč a vyrazili jsme na strážnici. Kapitán nebyl potěšen ztrátou svých mužů, ale naděje, že by mohl být problém vyřešen jednou provždy nakonec převážila. Dohlédla jsem na odevzdání naší výbavy a znaveni jsme pak zamířila nazpět do hotelu. Tedy vyjma Drizzta, který deprimován opětovným omezením magie vyrazil opět do bordelu. Aveera se nakonec rozhodla připojit ke mně a dala si se mnou několik skleniček po mém doporučení, s jakým alkoholem by se mohlo začít, aby ji to rovnou neposlalo pod stůl. Zvolila jsem nakonec kvalitní víno, protože mi nepřijde jako někdo, kdy by holdoval pivu, ledaže by to byl ten černý speciál, co jsem přichystala na soutěž v Zimozvonu. Ostatně bylo by zajímavé zjistit, jestli není nějaká další soutěž, ale zaměřená třeba na nové recepty v oblasti tvrdšího alkoholu - mohla by to být zajímavá výzva.
S Aveerou jsme popíjely poměrně dlouho a to se samozřejmě neobejde bez nějaké zevrubnější diskuze. A protože se naše nesmělá členka party zdráhala zahájit diskuzi, tak jsem se lídčí pozice ujmula já. Ostatně, byla to jedna z věcí, o níž mě požádala Ash, a navíc musím podotknout, že přede mnou seděla opravdu zajímavá bytost. Nicméně musím zhodnotit, že jejich vztah k mrtvým je poněkud sac'harr a byla jsem velmi ráda za to, že sama jsem měla na starosti mnohé budiivu k smrti, ne je z ní přivádět. Navíc, způsob jakými je popisovala dovedl nahánět husí kůži - rozhodně to není nic, co by měla víc otevřeněji říkat na veřejnosti. Jsou určité kruhy, kde by se o tom mohla bavit otevřeně, ale rozhodně ne tady v Mayhiru. Pozitivní alespoň bylo, pokud se na to tedy dá takto dívat, že nemrtví jsou spíše jen nástroje, než cokoliv jiného. Rozhodně o nich nemusím uvažovat jako o myslících tvorech, což tedy znamená, že vždy mají někoho, kdo je vzkřísil. V rámci diskuze jsme jí pak oznámila, že ji zkusím dostat třeba i na nějakou kulturnější akci, ideálně v místním divadle, kam se musím taky zajít podívat, jakmile se mi k tomu naskytne příležitost. Takto jsme se vybavovaly až do brzkých hodin, kdy jsme se konečně odebraly v mírně podroušeném stavu spát.
Po řádném spánku jsem se odhodlala využít zbytku dne k tomu, abych vyrazila prozkoumat nabídku místního vyhlášeného kováře, což znamenalo opět o něco delší cestu do obchodní čtvrti. Cestou jsem se rozhlížela po dalších obchodech, ale zatím bez náznaku toho, co by mě více zaujalo. Nabídka u mistra kováře to však naprosto vynahradila - a já se rozhodně nehodlala držet zpátky. V podstatě jsem si koupila všechny dýky, co mistr Ordan Ironback, protože každá už na pohled vypadala něčím unikátně. Co víc, hned ta první pasovala do páru s jednou, kterou jsem už vlastnila. A ani mi nevadilo, že po přiznání tohoto faktu, mistr zvýšil cenu. Za informaci o tom, že byla prokletá to určitě stálo, naštěstí získání druhé do páru tuto kletbu má vyrušit, takže ten příplatek má i svou cenu. Elegantní, s hezkým efektem, nabité magií, ostřejší než jiné, prostě jedna unikátnější než další. A pak jedna, která vydá občas i za devět! Prostě nabídky, které nelze odmítnout. Poté se mistr pochlubil i unikátním mečem a já si hned řekla, že by mohl zaujmout Ash. Nakonec jsem tam nalezla něco i pro Avantura a nakonec i Azaruna. S ohledem na mou útratu mi pak mistr ukázal jistou "specialitku", která by se mohla pro nějaké situace hodit, nedovedu a ani nechci si ji představit použít třeba na Ash, ale jiní si o podobnou čepel už sakra dlouho koledují. Zanechala jsem tedy kováři dobrého čtvrt miliónu zlatých, domluvila se na odeslání zbraní na vrátnici k našim ostatním a s veselou náladou zamířila do knihovny. Zbraň pro Avantura totiž vyžaduje menší drobnost - buď velkou sílu, nebo znalost jazyka obrů a protože to první by znamenalo dlouhodobou práci, nechala jsem pro něj přepsat v knihovně to potřebné, aby se jazyk mohl začít učit. Nebude to totéž, jako přítomnost kvalifikovaného lektora, ale pořád dost na to, aby to mohl zvládnout.
Cestou nazpět jsem se potkala s Ash a pochlubila se jí úlovky a tím vším, co je v kovárně k nalezení. Řeč se také stočila na nadcházející audienci u krále, byť tam mě už, tentokráte obezřetněji, informoval Coster dříve skrze zprávu. Mi připomíná, že se na to pak budu muset doptat u Ash, protože jsem měla za to, že i on měl ten antimagický náramek, ale to počká. Ale také mi Ash připomněla, že Avantur, náš gambler, měl u sebe kámen štěstí, který nám před nějakou dobou darovala Aquanos. K jeho smůle se potloukal v ulici okolo nás a neušel mojí maličkosti, takže jsme jej rovnou společně poučili. Dále už jsme se rozloučili, já pozdravila Costera a přenechala jsem mu Ash, zatímco jsem cestou zpět informoval Avantura o jeho nutnosti naučit se obří jazyk. S ohledem na zítřejší audienci jsem mu pak i odmítla dělat garde do kasína s příslibem, že někdy příště bych to mohla zvážit, nicméně na nadcházející den potřebuji být řádně odpočatá a připravená.
Po řádném odpočinku, relaxační koupeli, péči o pleť i vlasy jsem s včasným předstihem, ve svých krásných černých šatech vypravila potkat s Ash, abychom následně vstoupili do hradu, kde si nás převzal senešal. Pod jeho péčí jsme se převlékly, kdy jsem zvolila nádherné karmínové šaty i vhodně elegantní a k tomu stříbrnou ozdobu do vlasů. Ash v bílém vypadala taky úžasně a mohly jsme po krátkém nácviku úklony vyrazit napříč hradem. Po vstupu do příjímací síně jsme byla až překvapena, kdo všechno zde byl přítomen. Šlo snad o každého příslušníka vyšší šlechty, významné hodnostáře města a samozřejmě ty nejbližší králi - dva generály paladinů a chaos paladinů, kapitána městské stráže, samozřejmě nečekaně vážného Duranta, poté generály qarainské, lidské a shadow elfské divize, rozhodně i obě dvojčata, mocného Dorise Belerena a v neposlední řadě pak samotného krále Corvina II. s královnou Karou. Následovalo vylíčení našeho úkolu a událostí, které se nám staly cestou, jímž jsme doplnily a potvrdily Durantova hlašení. Znepokojení bylo patrné a ke konci se už někteří z královo důležitých vydali pátrat a hledat více informací. Král to oprávněně nebral na lehkou váhu a bylo potěšující vidět jeho důslednost, stejně jako fakt, kdy připomněl mé minulé přičinění v jeho návratu. Možná to tehdy nebylo z mé strany tak nezištné, jak si někteří myslí, ale s větším odstupem jsem za mou účast o to radši. Po hlášení přišlo odměnění za splnění úkolu a nějaké další oficiality, jednou z nich pak povýšení Ash do hodnosti kapitána, kdy se oba paladinští generálové mohli doslova přetrhnout, aby podali meč k pasování. To natolik, že jsem měla chvilku pocit, až se král za jejich roztržitost zastyděl. Vlastně mě v tu chvíli napadlo, že by se na vztah těch dvou dala napsat úžasná divadelní hra v komediálním žánru, možná to někdy někomu navrhnu. Obecně musím říci, že v mnohém byla přítomnost všech i relativně uvolněná, což mi trochu připomnělo jeho otce, jehož jsem měla tu možnost potkat. K povýšení pak Ash dostala i úžasný štít, kterým nás může o to více ochránit. Král se však chtěl odměnit i mě a prozradil mi, že v místním divadle je uvedena moje busta jako vzpomínku mých hereckých let! Byla to pro mě obrovská Karrinhquell, až jsem pomalu nevěděla, co říci. K tomu pak nemalý obnos financí a pozvání na oficiální večeři, tentokráte i se zbytkem skupiny. Což znamená, že je budeme muset s Ash o některých věcech instruovat, protože zde se musím opravdu chovat ukázkově. S ohledem na informace, které o nás v poslední době kolují u šlechty v Androlské oblasti, si to rozhodně nesmíme dovolit. S díky jsme přijaly a opustily místo, aby se král mohl věnovat dalším povinnostem a o něco později se i společně rozloučily v útrobách města, s tím, že mi Ash pak dá přes Costera zase vědět, až půjdeme na divadelní představení.
Ještě před odchodem mi však Ash řekla, že se chystá na návštěvu pevnosti spellbreakerů, tak abych s Aveerou dorazila následujícího dne na konkrétní hodinu, s tím, že naší nejnovější člence ukážeme Ashinu pevnost a na chvilku ji osvobodíme od shonu velkoměsta. Ještě předtím se však dohodnu s Drizztem, že společně následnujícího dne navštívíme obchod magická lucerna. Přislíbím i Avanturovi, poté co v kasinu zažije vele úspěšný večer, že s ním zajdu jednoho obchodu, kam jsem se stejně chtěla taky sama podívat. Tedy s příslibem, že mě na určenou hodinu stihne dopravit včas na místo setkání s Ash. Znamenalo to samozřejmě brzké vstávání, ale s tím jsem šla také brzy spát - nicméně ne dříve, než jsme po Avanturově nejistotě ohledně večeři dospěli k tomu, že jemu a určitě i Aveeře připravím nějakou lekci etikety a vystupování pro takvé příležitosti. K mému milém překvapení se s účastí přihlásili i Drizzt s Azarunem a musela jsem začít rozmýšlet nad tím, kde tohle celé provedeme. Napadlo mě divadlo a nějaká cvičebna nebo něco, ale snad to bude možné. S těmito myšlenkami jsem ulehla a brzy vstala, kdy jsem si nakonec stihla dát ráno i čaj v hospodě než jsme vyrazili kupředu, nejprve do pekárny, která byla cestou a znamenala i možnost snídaně před dlouhým dnem. Tam se Drizzt zamiloval do čokolády a nakoupil nemalé množství zajímavých věcí, stejně jako jsme pojedli něco čerstvého. Poloospalému Avanturovi jsem koupila koláče s náplní obsahující něco na povzbuzení a on je v nestřežené chvíli snědl všechny najednou. To ho nakoplo takovým způsobem, že působil a jednal natolik zrychleně, že mu bylo problém rozumět, co vlastně říkal. Zde jsme se potkali i s Ash, která tu také chtěla něco posnídat, ale také se naše cesty hned rozdělily. Měla svoje věci k řešení, stejně jako my.
V Magické lucerně jsem očekávala, že bude úřadovat spíše Drizzt, ale ve výsledku jsem zde také něco ukořistila a Avantur jakbysmet, tudíž jsme nákup mohli shledat za hodnotný a vsadím se, že kdybych tu ještě tak hodnu slídila, nalezla bych další zajímavé věci. Ale čas nás poněkud tížil, tudíž jsme za rozjetým Avanturem pokračovali dál - tentokráte do chudinské čtvrti. Tam naší první zastávkou byl obchod s plášti a obecně koženým zbožím, kde jsem našla spoustu zajímavých věcí. A to včetně obchodníka, jenž věděl, co by mě asi mohlo zajímat a co hledám. Dostala jsem také zajímavou slevu, i když poukázala na drobný neúspěch u staršího úkolu. Obecně to byl příjemný prodejce a já získala množství dalších pděvů pro různé situace, jež bych mohla využít. A to jsem sem opravdu šla jenom s tím, že bych si možná koupila jeden nebo dva pláště. Ale když už jste tam, máte ty prostředky, tak kdoví, jak dlouho by to tam mohlo zůstat. A Drizztův výraz, že to všechno stejně nemůžu mít na sobě zároveň, mi byl ukradený. Něco můžu mít jen pro speciální akce, něco jiného zase pro chození po městě a okolí, prostě dle preference.
Další na řadě byly hudebniny, které byly prakticky přímo naproti. K mému milému překvapení se ukázalo, že majitelka byla a stále je mou velkou fanynkou a připomněla mi ty zapálené fanoušky, kdy to u některých až hraničilo trochu s fanatismem. Nicméně mi to taky osvěžilo, jak příjemný pocit to vlastně je a velmi ochotně jsem Cardea Gallus napsala osobnější věnování. Byla to jen drobnost, co jsem jí mohla poskytnout za její věrnost a znalost her, v nichž jsem vystupovala. Po chvilce jsem se dostala i k vybírání nástroje a byť jsem původně zvažovala lyru, rozhodla jsem nakonec pro něco, kde bude mezi nástrojem a rukou ještě něco dalšího. Ve výsledku jsem si pořídila hezkou violu a docela se těším, až se na ni začnu víc učit hrát. Nějaké základy si pamatuju z dřívějška, ale z počátku by to mohlo být i bolestivé pro posluchače. Nakonec jsem musela ještě odmítat, aby mi byla prodána za pakatel a ženě skoro nevěřícně nechala alespoň pětset zlatých. Doufám, že jsem ji neobrala o nějakou horentní sumu, protože v ocenění tohoto nástroje se vůbec nevyznám a své věrně fanoušky rozhodně nechci okrádat. Naopak, mít možnost jim dát zážitek ze hry, přinést jim trochu radosti, to mi přišlo vždy jako skvělé zadostiučení, které hodnotilo moje herecké umění. S novým nástrojem a příjemným setkáním s fanynkou byl nejvyšší čas se vypravit přímo na místo setkání - ale zde byl zádrhel, ani s Avanturovo znalostí města jsme nemohli dorazit včas. Každopádně před rozloučením jsem ještě požádala Avantura, aby všem vyřídil, že se všichni společně sejdeme následujícího dne u obchodu s oblečením, protože etiketa je jedna věc, nicméně slušné oblečení v případě některých, věc druhá a také nezbytná.
Chystala jsem si omluvu, jen abych zjistila, že Ash dorazila taky včas a jen nebohý Coster tu čekal od smluvené hodiny. Co víc, ještě musel poslat zprávu Aveeře a navést ji směrem k nám, než jsme konečně mohli vyrazit. Byť jsem v tom byla částečně nevinně, tak mi mé zpoždění bylo líto a to i přes Costerovo pobavené budíčky a zprávy, které mi s takovou radostí zanechával. Na to, jak dovede být skvělý hostitel a příjemný společník, má své stinné a protivnéí stránky - nicméně jsem se mu omluvila za drobné zneužití jeho pohostinnosti a přislíbila mu, že když to bude možné, tak jej ráda pohostím kvalitím jídlem na oplátku. Nakonec to připustil, jako odpovídající odpustek, tudíž při takové příležitosti určitě stáhnu k tomu nejlepšímu, co umím. Nicméně, když jsme byli konečně všichni pohromadě, vyrazili jsme k teleportačnímu kruhu a nevím, jak to všechno Coster dělá, zvlášť, když má taky náramek potlačující magie, ale zatraceně opravdu musí něco používat. Není to jenom těmi zprávami, ale i tím, že jsme tam došli za nějakých pět, deset minut. Ash na to nechtěl moc odpovídat a ani na moji poznámku tolik nereagoval. Nicméně takto jsme se brzy přenesli do pevnosti, kde jsme se objevili v nové věži, jenž nahradila dobře připravenou část hradeb a pak si také mohli prohlédnout novou a velmi dobře postavenou kovárnu. Tam jsme nalezli i většinu osazenstva, kde kromě dvou spellbreakerů byl i homunculský mág, jenž měl na starosti věž a znal se s Costerem. Nicméně měl problém s mým jménem, což jsem mu napodruhé opáčila podobnou mincí. Jinak byl relativně slušný a v jiném ohledu jsem s ním mluvila slušně, nicméně bych ocenila, kdyby Tyrannus příště použil moje jméno správně, když se znovu potkáme. Ash si zároveň obhlídla i první pětici rekrutů a s ohledem na jejich tréninkový režim odolala touze vyzkoušet si jednoho velmi nadějného. Nicméně naplánovala další renovaci, Aveera si s Tyrannem docela popovídala a já budu muset přemýšlet, jaké další přízviska mu kromě Tarana, Torana a Terana příště dám, když mě zase osloví špatně. Ve výsledku by to mohla být neškodná hra, proto se zatím omezím na ty slušnější varianty.
Po návratu jsme se společně rozloučili s Ash a Costerem a společně s Aveerou dorazili do naší hospody. Zastihli jsme tu i Azaruna, který by se taky rád přidal k lekci etikety, jíž jsem odsouhlasila se předat ostatním členům party, což znamenalo, že jsme měla celý večer na promýšlení, jak to celé pojmout. A taky jsem doufala, že budu moct využít službičky u ředitele divadla a vypůjčit si, třeba i za drobnou úplatu nějakou zkušebnu v místním divadle. No, nejprve stejně bude předcházet nákup oblečení, aby na tu večeři všichni dobře vypadali, protože tam bych byla velmi ráda, abychom se všichni ukázali v tom nejlepším světle.
Čekal mě další nabitý den a bylo jen nasnadě, abych ho započala kvalitní snídaní, kde jsem se postupně potkala s dalšími členy naší skupiny, kteří tu přespávali a mohla si s nimi vyměnit několik slov. Díky tomu jsem se velice záhy dozvěděla, že Aveera zrovna dnes slaví narozeniny a bylo mi jasné, že kromě lekce etikety ji musím naplánovat něco lepšího než její "vytouženou" návštěvu hřbitova. K mému štěstí se tu ukázal i Drizzt a Aveera pak odběhla za Avanturem, kterého chtěla zlanařit jako průvodce. Vzhledem ke všemu, co mě čekalo, jsem se rozhodla Drizzta požádat, zda-li nezařídil nějaký dort na večer s tím, že po etiketě bychom společně oslavili Aveeřiny narozeniny. Mohl to být další krůček k tomu, aby lépe zapadla mezi nás a cítila se tu jistěji. Po tomhle jsem se rozloučila a vydala za Ash, protože nás dvě taky čekala návštěva jistého Andrala.
Dorazila jsem pro Ash ke Lví baště a společně jsme vyrazily ke vstupu do chudinské čtvrti. Cestou jsme musely procházet skrz čtvrť obchodní, následně kolem pekárny a tam jsme se opět setkaly s Drizztem, Aveerou a Avanturem, kteří tudy také procházeli. Nakonec jsme se trochu přeskupili a Drizzt se přidal k nám, aby mi potvrdil zařízení jeho tajného úkolu a já jsem také vyřidila Ash o našem plánu. Zmínila jsem, že je samozřejmě zván i Coster, pokud bude chtít a že to bude probíhat někdy večer, až skončíme s etiketou. Ash slíbila, že ona určitě přijde, co se Costera týká, tak mu nabídku samozřejmě předloží - za řešení tohoto jsme pak dorazili až k velmi honosně a dobře vypadajícímu kadeřnictví a tím zmizely pochybnosti, které vznesla Ash o tom, že to možná dotyčný realizoval z nějaké nouze nebo podobně. Ale měli jsme prvně postupovat diplomaticky, tak jsem se tím rozhodla řídit a začali jsme vystupovat jako zákazníci. Takže jsme usedli, všichni tři - Drizztovi se očividně tenhle styl péče začal zamlouvat a nechali se připravovat přímo samotným Andralem. Po chvíli přišlo ke zmínění našich jmen a já jej prozradila jako poslední, v tu chvíli se dotyčný omluvil, zrovna když mi smyl hlavu a odešel do pozadí. Jedním z důsledků diplomacie je trpělivost - uplynulo takhle pět minut, když si Ash uvědomila, že se dotyčný asi nevrátí. S omluvou jsem vstala vůči pracovníkům a rychle vyběhla z kadeřnictví, abych jej oběhla a mohla spatřit pouze a jen otevřený zadní vchod. Rychle jsme obhlédla místo kvůli možným stopám, protože dotyčný už nebyl nikde vidět, ale bylo to marné. Vrátila jsem se tedy úmyslně zadem, zda-li nezahlédnu nějakou stopu zde, ale ani toho nepřineslo žádné vodítko. Samotný personál byl také překvapený a prozradil, že dotyčný bydlel přímo tady, což prozrazovalo, že se buď vrátí pro nějaké věci nebo vůbec. Nechali jsme si dokončit účesy, ještě jednou jsem se namátkově ohlédla okolo kadeřnictví, ale bylo to marné. Ash poznamenala, že se možná vrátí, ale měla jsem o tom své pochyby a to dotyčný jenom věděl, že jsem herečka a ne o mé druhé profesi.
Každopádně jsme se s Ash rozloučili a s Drizztem vyrazili do obchodu, kde jsme se potkali se zbytkem, abychom začali nákupem oblečení a šatů. A zatímco Azarun s Avanturem si nechali doporučovat, Drizzt už pomalu přicházel na chuť svému vkusu sám, já prohlížela jeden kus vedle druhého a tlačila jsem do toho i Aveeru s tím, že tyto jsou vhodné a dobře skryjí její větší nohy, ty další se dobře nosí kvůli ocasu a prostě jsme tu strávili docela dost času. Po nákupu, kdy jsem byla spokojena nejenom se svým výběrem, ale také s tím, že každý získal hned několik kusů, byl čas se oddělit a vyrazit do divadla. Musím přiznat, že ten pohled mě vždycky ochromil, ať v Oreliku, tak tady a i jinde. Sídlo kultury, neskutečného úsilí a samozřejmě občasný výstřelků - vkročila jsem tedy dovnitř a hned se mohla kochat sochami herců. Samozřejmě jsem pohledem zabrousila k jednomu, na němž někdo pracoval a bylo mi jasné, že to bude moje maličkost. Hrála jsem si s myšlenkou, jestli dotyčného neoslovit, zda-li mě třeba pozná, ale ponechala jsem jej jeho práci a vyrazila dále. Před návštěvou ředitele jsem ale nemohla odolat vstupu do hlavního sálu, abych zjistila, že se tady právě něco zkoušelo. A bez pochyby to bylo na zítřejší představení - potichu a opatrně jsem kráčela k první řadě, kde jsem chtěla chvilku sledovat, když kvůli mě přestali zkoušet. Samozřejmě, Helena si nemohla udržet pozornost a řežisér se ke mně hned otočil. Ale místo nadávek přišlo vřelé objetí, protože šlo o mého starého známého Yarrena Warda! Z toho mladého klučiny se stal postarší ředitel divadla a samozřejmě tu i režíroval. Po dalším přátelském špičkování s Helenou jsem tedy souhlasila, že je nechám dále zkoušet a promluvím si s Yarrenem později.
Mezitím jsem si trochu více prohlédla divadlo a shledala, že došlo k další přestavbě, naštěstí tu bylo dost plánů a já se tak zkoušela orientovat pomocí nich. Zanedlouho pak zkouška skončila a Yarren mě pozval do své kanceláře, kde mu viselo kolo z našeho starého putovního vozu. Byla to příjemná vzpomínka a musela jsem mu pochválit výzdobu kanceláře. Bez váhání nakonec vyslyšel mou prosbu o zapůjčení zkušebny a ještě jsme pohovořili o našich bývalých známých. Zde však Yarren neměl dobré zprávy, hned několik jich nedávno zemřelo a všechny okolnosti ohledně toho byly už na první pohled podezřelé a pochybné. Cheen, Rouenne, Yannek a Ila, vše nedávno a vše podivně. Poměrně se mi přitížilo, ale nikdo neviděl žádnou spojitost, což mi však na klidu rozhodně nepřidalo. Nakonec jsem se s Yarrenem rozloučila s tím, že po zítřejším představení si na sebe, včetně Helena a dalších, kteří tu mohou být, nalezeneme více času.
Pro nácvik etikety jsem dorazila do Jeleního Boku krapet později a hned jsem jim předvedla omluvu a připojila i vysvětlení, že jsem zajišťovala prostory. Bylo to přijato v pohodě a ještě jsem se rychle stihla převléknout, abychom vyrazili opět do divadla. S výukou jsem začala už cestou, když mě k tomu inspiroval Drizzt, jenž sám projevil znalost některých prvků. Musím říct, že mě tentokrát velmi mile překvapil a vytušila jsem, že mi bude moci dobře sekundovat a vypomáhat při prakticklých ukázkách. V divadle jsme měli připravenou fantastickou zkušebnu a budu muset Yarrenovi potom poděkovat, rekvizity, hudba, osvětlení, vše připraveno a nachystáno, takže mi rozhodně nic nechybělo. Jestli takhle připravuje všechny hry, tak se o to více těším na zítřejší představení. Lekce byla trochu zrychlená s ohledem na čas, ale snažila jsem se zabrousit do všech částí, pozdravem počínaje, drobnou konverzací pokračujíc, posloupností při stolování, vhodnost a nevhodnost témat, chování dle hodnosti, pohlaví a v neposlední řadě i tanec. Musím poznamenat, že to nakonec nebylo až tak zlé a odešla jsem nazpět po svých bez zlomenin. Všichni byli velmi opatrní a něco málo dokázali vykouzlit, každopádně, když se budou držet alespoň poloviny toho, co tu dnes bylo řečeno, tak by nemělo dojít k žádnému velkému maléru. A upřímně jsem nabyla přesvědčení, že třeba u Drizzta tomu tak určitě nebude, na druhou stranu Avantur by se mohl snažit až moc.
Posledním bodem dne byla oslava Aveeřiních narozenin - Drizzt vybral skvělý dort a pochválila jsme mu práci, byli tu i Coster s Ash, kdy si Coster neodpustil jednu ránu Azarunovi jako oplátku za jeho "vyzkoušení" Ash v Mondrolu. Azarun se poté radši odporoučel do pokoje a zbytek se věnoval už jen oslavě, kdy Avantur překvapil osobním dárkem v podobě hezkých šperků a zabodoval vlastní iniciativou. A samozřejmě k tomu všemu kvalitní alkohol a další veselá zábava, kdy jsem opět začala nabývat dojmu, že Avantura Aveera velmi zaujala. Ta nakonec nadšená a věřím, že i ráda nad oslavou s živými, odešla mezi prvními. Bylo vidět, jak byla mírně připitá, ale spokojená. Poté jsme postupně odcházeli i my ostatní, ale ještě ke konci mi Coster vyslovil nabídku. Chvilku jsem si nebyla jistá, jestli žertuje, nebo to myslí vážně, ale zmínil půl miliónu zlatých a jako cíl označil Azaruna. Zaváhala jsem, ne že by snad suma byla malá, ale i přes jeho poslední prohřešky byl pořád člen party a Ash chtěla, abychom spolu vycházeli. A pak hlavně by to chtělo víc připravit, zmapovat si kde má pokoj, ideálně se tam podívat - případně to naplánovat mimo hotel, dát si pozor na svědky, zajistit alibi. No, zatím jsem to odmítla s tím, že se o tom můžeme pobavit později.
Poté, co jsem se vrátila na svůj pokoj, tak tam na mě čekala návštěva. Naneštěstí to nebyl A, ale můj druhý pravidelný návštěvník - Durant. Přinesl mi informace o jeho podezření na události v divadle a že na tom pracuje rozvědka a nabídl mi se na tom taky podílet. Byla jsem mu za to vděčná a přijala, už proto, že sama jsem tušila nějaké potíže. Propůjčil mi odznak rozvědky a předal informace o kontaktu, který tam na mě má čekat - hlavně jsem doufala, že ať už by mohlo hrozit cokoliv, tak to včas zarazím já nebo někdo z Durantových lidí. Kvalitě spánku to rozhodně nepřidalo a moc odpočatá jsem nebyla a dopolední volnější program tomu moc nepomohl, o to víc jsem se pak těšila na návštěvu lázní.
Tam jsem se kromě svého klasického parťáka v podobě Ash, vypravila i s Aveerou a Drizztem, který být ženského pohlaví, by pro podobné situace byl mezi námi asi dost vítán. Rozhodně je příjemné sledovat, jak v tomhle pookřál a dle nsáledných reakcí je pak vidět i posun u Aveery, která se postupně dostává z té své ulity. Trochu mě zklamalo, že v lázních jsme si mohli užít pouze běžného vstupu, ale s několikaměsíční čekací frontou to vlastně nebylo ani nijak výrazně překvapivé. S tím, že netušíme, kde budeme za týden si pak o rezervaci můžu nechat jenom zdát. Možná kdybych zkusila zatahat za nitky u některých známých, kteří by ve městě snad ještě mohli být, ale na to nebyl čas. Vyuřila jsem prostředí k tomu, abych si o chvilce samoty s Ash promluvila o večeru a tom, aby případně omluvila u Costera mou případnou nepřítomnost. Jako obvykle jsem se setkala s pochopením a i díky lázni se trochu odreagovala před večerem.
Důsledná jsem musela být už při výběru oblečení a snažila se to směrovat k maximální pohyblivosti, ale abych stále vypadala velmi vhodně. V podstatě až na Azaruna jsme tam vyrazili všichni, možná trochu ke zklamání Costera, ale ten si to vyřešil po svém rozdělením lístků. Ale to už jsem přijímala instrukce od kontaktu, když jsem studovala detaily mapy divadla, kdyby se mi to hodilo. Použila jsem před zbytkem party neškodnou lež o tom, že se zkusím zastavit za personálem a vydala se na svou obchůzku, abych skončila v zákulisí u rekvizit. Ke svému zděšení jsem tam narazila na mrtvý kontakt od Duranta a ukořistila z těla dýku, protože jinou zbraň jsem tu neměla. Bez váhání jsem vystoupala nahoru na ochoz, abych ho tam spatřila. Humanoida v masce s modře svítícíma očima, kterak se chystal shodit protizávaží dolů na scénu, kde zrovna vystupovala Helena. Prozradil, že mě zná a hlavně, že všichni mrtví z mé skupiny byli jeho práce a to jen proto, aby mě vylákal právě sem. Těžko jsem přemohla vztek a pokračovala v souboji, kdy jsem se pokusila využít záváží proti němu, ale naneštěstí bylo moc lehké. Nicméně, když mu došlo, že tak jednoduché to nebude, tak i když mě odzbrojil od dýky, rozhodl se pokusit odříznout pytel a trefit Helenu. Neváhala jsem, možná dovedu být chladnokrevný zabiják konající za peníze, ale taky jsem dreor vážící si svých přátel a mající o ně starost. Povedlo se mi pytel zachytit a udržet ho, i když jsem riskovala, že budu napadena v nepříjemné pozici. Skončilo to jenom konstatováním, že jsem učinila zajímavou volbu a vržením dýky do kolene. Ale pytel se mi povedlo udržet a zajistit, nicméně útočník byl už pryč. Provizorně jsem si ošetřila ránu a vyrazila dolů, ale nikde ani stopy a tak jsem aspoň zakryla mrtvého a vydala se nazpět. Jak najít zbytek, tak v naději, že narazím na někoho dalšího z Durantových lidí. Narazila jsem ale pouze jen na Helenu s Yarrenem a dočkala se objetí, i když jsem prvně očekávala facku, že jí takhle kazím představení. Hlavně jsem byla ráda, že byla v pořádku a nechala je pak jít. Zakrátko jsem se setkala s ostatními a využila Avanturovo nabídky na lepší ošetření kolena, což mi hodně ulehčilo. Zatímco ostatní odešli, využila jsem nabídku Drizzta na doprovod a rozhodla se ještě porozhlédnout po Heleně, Yarrenovi nebo někoho od Duranta. To se nakonec nepovedlo, tak jsem se pomalejším krokem vypravili nazpět do hotelu.
Tam už na mě čekal Durant a popsala jsem mu celý vývoj, jen abych se dozvěděla, že všichni jeho lidé tam zemřeli. Předala jsem mu ukořistěnou dýku v naději, že by snad mohl něco zjistit. Je ironické, že s ohledem na situaci můžu zpětně říct, že to bylo asi takové nejpokojnější setkání, které jsem s ním měla. A to natolik, že po doporučení návštěvy lékaře odešel Durant dveřmi. Znavená s bolestí jsem pak ulehla rozhodnutá ráno zamířit k lékaři, aby mě ideálně dali do kupy před královskou večeří. Dle všeho jsem vzbudila Avantura, protože ho mohla zajímat místní nemocnice a nakonec se rozhodl ke mě po nějaké chvíli připojit. S jeho nabitou znalostí města jsme se dostali do nemocnice relativně brzo a tam narazili na doktora Pirina, který se mě ujal, i přestože měl dovolenou. Avantur měl možnost mu asistovat, ale díky o něco později podané narkóze jsem o tom už nevěděla. Každopádně, když jsem přišla k vědomí, tak ta nejhorší bolest byla pryč a já věděla, že doktor Pirin je opravdu mistrem svého oboru. Dostala jsem ještě nějaké prášky jeho vlastní výroby a mohli jsme se vydat nazpět - tentokrát jsme časově všechno stíhali a já si mohla ještě odpočinout před oblékáním a obecně přípravami na večeři.
Všichni byli úkladně upraveni a s potěšeným překvapením to seznal i senešal, který nám ještě zapůjčil nějaké šperky a zamířili jsme do hodovní místnosti. Tam jsme se přivítali s přítomnými, byli rozesazeni a vše mohlo začít. Já byla usazena mezi mistra Duerilla a shadow elfského generála Eretha Zevela, jenž mě na audienci zaujal svým zvířecím společníkem. Mistr Duerill se ukázal jako velmi výřečný a hovor s ním byl velmi poutavý, a to dokonce natolik, že jsem se nemusela věnovat dalšímu okolí, pokud se na něco nezeptal přímo sám král. Všichni se chovali příkladně a paradoxně se nejvíce pošťuchovali opět oba paladinští generálové. Ale hlavně, mistr Duerill byl zaujat rozsahem mých zájmů a nakonec mě a Drizzta pozval na návštěvu nadcházejícího dne, abychom se mohli setkat v jeho pracovně. Po závěru včerejška jsem to brala jako velmi příjemný obrat a nemohla jsem se dočkat této návštěvy. Takto jsme se rozloučili a vyrazili nazpět do hostince, kde jsem se těšila na odpočinek. Noha sice byla v lepším stavu, ale pořád budu muset být v nejbližších dnech obezřetná a taky bych měla Drizztovi vrátit zapůjčenou hůl, když mě doprovázel předcházejícího dne.
I když jsem ulehla relativně brzo a těšila se na pořádný odpočinek, i s ohledem na události posledních dnů, tak jsem se nakonec probudila brzo a nemohla už usnout. A než abych se nějak převalovala, tak jsem radši rozespalá vyrazila do obchodní čtvrti, přeci jen jsem si ještě musela vyzvednout knihy a chtěla i odevzdat poslední splněnou bounty, která už nějaký ten den svítila s nápisem splněno. Vzhledem k tomu, že to bylo docela daleko, tak když jsem dorazila ke kraji, pekárna již měla otevřena a já si mohla koupit trochu pečiva, včetně toho koláčku, který ve velkém onehdy spořádal Avantur. Trochu mě to probralo, ale rozespalost ze mě jen tak nespadla. Hned na to jsem si vyzvedla knihy pro sebe i pro Avantura a upřímně se nemůžu dočkat, až se bude učit jazyk obrů. Já se naopak těšila na knížku o wardenských kamenech, ale ještě před cestou zpátky a odpolední návštěvu u mistra Duerilla, zbývala bountyna.
Když jsem ji odevzdávala, tak po informování, že jsem dosáhla nejvyšší úrovně členství, mě zezadu někdo velmi silně a rozlíceně udeřil. Když jsem se s notnou boulí vzpamatovala, stál tam za mnou onen breonský lovec odměn, s nímž jsem měla domluvený duel a vypadal tak naštvaně, jako mě před chvílí udeřil. Sesmolila jsem mu nějakou jednoduchou omluvu, ale to už mě táhnul na dvorek gildy, kde se měl náš souboj odehrávat. K mému překvapení tam byla připravena šavle Rudého plamene a Roukanen a breons se celý nedočkavý už chystal. Odložila jsem tedy batoh s věcmi, chopila se zbraní a šla se připravit, když už na mě začínal útočit. První útok jsem odrazila s trochou štěstí a velmi rychle se probrala a přešla do protiútoku. Vzájemně jsme kolem sebe kroužili a vyměnovali si rány, nicméně mně se dařilo lépe, když jsem častěji uhýbala a zasahovala, tedy aspoň do doby, než mě zasáhl pořádně. Chvilku mi trvalo, než jsem se zmátořila a vrátila se zpět do svých kolejí. Rozhodně ani jeden z nás neohl říct, že by toho druhého šetřil, obzvláště, když breons vytvořil šest svých kopií a všechny zaútočily. Uhnutí většině útoků mě stálo značné množství sil, ale následné překvapení u protivníka jsem využila ke svému protiútoku. O pár výměn později zahlásil breons konec zápasu a s nečekanou upřímností a překvapením vzdal poklonu mým schopnostem. Zatnula jsem na chvilku ještě dech a potlačila bolest, abych mu poděkovala za cvičení a opáčila mu, že i on je vynikající šermíř. Zklamán, nicméně čestně nakonec položil na zem obě své katany a po strohém rozloučení odešel. Až později jsem si uvědomila, že stále nevím, jak se jmenuje a nebyl schopen mi to prozradit, ani gildovní recepční. K němu jsem samozřejmě zašla až poté, co jsem si řádně oddechla a lehce si ošetřila rány. Milý recepční mi i poskytnul ledový obvaz na to, aby se mi rychleji ulevilo. Požádala jsem ho ještě o zařízení transportu zbraní na strážnici a s díky vyrazila zpět do hotelu.
Na hotelu jsem se stihla jen krátce ošetřit a trochu upravit, než jsem s Aveerou a Drizztem zamířila směrem k hradu, kde nás všechny čekali další záležitosti. Mne s Drizztem si tam osobně vyzvedl mistr Duerill a zavedl nás do své pracovny - i když bych to měla spíš označit za roztodivné skladiště plné vynálezů. Na naši žádost nám jich několik ukázal, k mé smůle i jeden s magickými účinky a proměnil mě v *žábu*. Chvilku jsem si tam kvákala, než našel protilátku a musím říct, že budu mnohem radši preferovat havrana nebo jestřába, než takového obojživelníka. Vede mě to k zamyšlení, jestli se nějak podobně necítí breonsové, ale to je spíš taková drobná spekulace. Posléze mě již mistr požádal o uvaření některého z mých pokrmů a ukázal mi svou úžasnou kuchyni. Vybrala jsem něco z těch nejlepších, co jsem měla k dispozici a pustila se do práce, zatímco se mistr bavil s Drizztem. Na menu jsem nakonec vybrala trochu *exotičtější* rybí paštiku s melounovou omáčkou a k osvěžení hrdla jantarového tygra, jako jeden z komplikovanějších experimentů, jež se mi povedlo vyzkoumat. S trochou napětí mi mistr Duerill vyseknul poklonu k mému umění, což od někoho jako je on, beru jako velmi výraznou poctu. Na oplátku mi věnoval zlatou lžíci, která mi může pomoci v mém řemesle a nakonec nám předal něco pro každého člena naší skupiny. Drizztovi navíc věnoval velký obraz jeho samotného, který se s ním pak vláčel celou cestu až k hotelu. Po menším bloudění hradem jsme jej nakonec opustili a chystali se na večerní setkání s Ash.
Ještě než mohla dorazit, tak nás čekalo nemilé překvapení v podobě lejstra od Azaruna, který se rozhodl nás opustit touto neosobní formou, což mi přišlo značně urážlivé. Až jsem zaváhala, že jsem nekývla na Costerovu nabídku, ne kvůli té velmi poutavé sumě, ale už jen z principu. Druhou šanci už však mít nebudu, ale ve stejné pozici je i Azarun, pokud ho tedy ještě někdy potkáme. Ash nám pak předala část odměny od krály a nabídla možnost pokračovat v dalším úkolu s ní, nicméně jako oficiální členové královské armády. Ohledně financování a uniformy jsem byla s odpovědmi spokojena, jen finance jsem se rozhodla do fondu vložit až ráno, poněvadž Avantur se chystal na další návštěvu kasína. Před rozejitím jsem si ještě velmi bolestivě vyzkoušela Duerillovu variantu balíčku mnoha věcí a pak jsem radši padla únavou a rozhodla se pro jednou si dobře a dlouze pospat. Oficiální potvrzení, jestli budeme Ash následovat, nás čekalo další den v podvečer, takže večer jsme už jen trochu popili, někteří tedy, a ulehli.
Vydatný odpočinek mi výrazně pomohl a nakonec jsem společně s ostatními vyrazila na místo setkání, samozřejmě poté, co jsme zaplatili naši nemalou útratu v hostinci, ale úspěšně. Ash byla potěšena naší přítomnosti a rozhodli jsme se, že vyrazíme dále - Drizzt s Aveerou a Avanturem zamířil upravit bankovní konto a uložit naše finance, zatímco já s Ash vyrazila do bochodní čtvrti, kde jsme dokoupily poslední zásoby v pekárně, než jsme se všichni sešli u stájí. Ash mi zatím prozradila, že zařídila najmutí pracovní síly pro náš pozemek. Možná trochu brzy, ale zase lepší, než obráceně. U stáje na nás čekali dva tarauové a zařídili jsme si ještě vůz plus nějaké sedlové brašny, nicméně s pokročilou hodinou jsme se rozhodli, že cestu dál ještě odložíme. Ubytovali jsme se tedy U Hladové sépie a po kratším jídle a popití zamířil na náš společný pokoj.
K našemu překvapení nás však ráno čekal brzký budíček, když se ve dveřích objevil Durant s tím, že přišla unikátní příležitost, jak pustit kultistům trochu žilou. Před samotnou misí, kterou nějak prapodivně pojmenoval, však bylo nutné sestavit tým a zvýšit naše počty. Rozdal nám několik připravených složek, prozradil místo setkání a vyrazil dělat nějaké další přípravy. Zatímco jsme se probírali, prošli jsme si složky, přerozdělili a poté vyrazili každý za svým cílem. Obdržela jsem díky svým dispozicím ten nejvzdálenějším a bez větší prodlevy vyrazila. Cestou jsem si složku ještě znovu procházela a bylo nade vše jasné, že šlo o Blades of Lyrria. Nalezla jsem je nakonec v lese poměrně slušný kus od Mayhiru a to díky mohutnosti a stop, které zanechal jejich drakorozený člen. Ještě než jsem je mohla spatřit, popohnala mě k nim exploze, ale naštěstí šlo jen o jejich experiment a žert na jejich Azaruna. S ohledem na podobnost jmen mi to přišlo jako zajímavé zadostiučení a nijak jsem se jejich členem v koruně stromů nerozpakovala. Přesvědčování pak bylo poměrně jednoduché, stačilo jim říct, že boj s nepřítelem je nemine a to, že jde o podporu království. Pokývali mi, že se postarají o cestu k Mayhiru a pozvali mě na doboru polévku a poskytli mi možnost odpočinku. Vřele jsem to přijala a v žertu prohodila, že až dokončíme práci pro krále s Ash, tak bych se k nim klidně mohla přidat jako kuchařka. Musím přiznat, že atmosféra v jejich skupině byla taková příjemně nakažlivá. Díky jejich čaroději jsme se pak dostali k Mayhiru skoro instantně a u brány se rozdělili s tím, že se uvidíme před královským hradem. Pro mě to znamenalo akorát čas dorazit k ostatním a taky se přemístit na místo setkání.
Zbytek týmu jsem zastihla v našem hotelu, kde jsme měli trochu posledního času před tím, než jsme měli vyrazit na misi. S vědomím, že o zbraně a zbroj se postará Durant a jeho lidi, jsem si prošla pouze svoje vybavení, lektvary a další podobné věci, které jsem měla u sebe. Netrvalo dlouho a všichni jsme stanuli před branami hradu, kde jsme začali čekat na další členy. S každým dalším příchozím nebylo pochyb o jeho jedinečnosti a skutečné síle tohoto týmu. Nechybělo drobné pošťuchování, jak jinak i mezi bratry Alectovými, kteří nakonec stanuli v plné generálské zbroji, tak i mezi ostatními. Jako poslední pak dorazili Durant, s breonským mágem a Teldonem. Byli nám předány naše zbraně, sundány náramky a poskytnuto speciální vybavení přímo od Duranta v podobě velmi silných lektvarů. Také nám umožnil upravit připravenou magii, abychom následně započali stoupat na Mayhirský pahorek. Cestou jsme využila možnost poznat některé mně neznámé členy, abych mohla získat představu o jejich schopnostech, aby nám na vrcholu začal Durant představovat dostupné informace.
Byli jsme rozděleni do několika týmů, na mě padla role průzkumníka společně s Durantem a to v rámci infiltračního týmu. Další členové pak měli sbírat artefakty, magické předměty, informace, rozmístit velmi silné výbušniny, které potom Amantius vzdáleně odpálí. Ty nesly název skromně po jejich autorovi - Cormackovky verze 4, ve zkratce C4 a celkem by měly být schopné odpálit celou kapsu snové říše i s kultistickým hnízdem. O cestu zpět se pak měl postarat obranný tým a v neposlení řadě tu pak byl diverzní tým v čele s taktickým velitelem mise - Saddrarem. Od nás tam byla Aveera a doufala jsem, že to bude zvládat. Hlavně jsem se však musela soustředit na svou část úkolu - čím rychleji to infiltrační tým dovede pročesat a nastražit výbušniny, tím rychleji se budou moci ostatní stáhnout. Jakmile byly přípravy dokončeny, nezbývalo než otevřít portál a vyrazit vpřed.
Vpád na druhou stranu se obešel bez potíží a náš příchod nebyl detekován. Okamžitě jsme se rozdělili do svých týmů a hned pokračovali na své pozice. Díky dostupným informacím jsme vyrazili boční cestou k zadnímu vchodu do pevnosti. Znamenalo to překonat řeku, což se neobešlo bez mé drobné koupele, ale chtěla jsem se ujistit, že pod vodou nás nikdo nesleduje. S tímto jsme dorazili na dohled zadního vchodu v podobě vysoké hradby s mohutnými dveřmi. Vyrazila jsem na průzkum po bočním vchodu, ale než k tomu došlo, byli jsme prozrazeni. Tou dobou už diverzní jednotka byla v plné akci. S nepřáteli před branou jsme provedli rychlý proces, ale ti na hradbách dělali potíže - nakonec jsem přeci jen spatřila něco neobvyklého a předala info Durantovi, který byl blíž. Opravu to byl tajný vchod a společně jsme vyřešili ostřelovače nahoře a hlavně otevřeli bránu.
Před samotnou pevností se nacházelo ještě jakési silové pole a znamenalo to trochu akrobacie, než jsem nalezla a deaktivovala mechanismus a tím nám uvolnila cestu dál. Tím bylo samotné jádro pevnosti se spletí chodeb a místností. S Durantem jsme kráčeli vpředu a analyzovali pozice nepřátel, kam jsme posléze vyslali demoliční tým. V něm si Ash nadšeně vyzkoušela můj dárek pro ni a celý tým nelibě reagoval na její vybavenost mečem, zvaným Mágova zhouba. Nevím, čeho by se měli bát, když všichni chtějí jít s námi a držet se v jednom týmu. Až by jeden pochyboval o jejich úmyslech, kdyby na to tedy byl čas. S Durantem jsme v rámci možností postupovali tak rychle, jak nám to opatrnosti a nutkání ohrožení našeho týmu venku dovolovalo. Takto jsme nalezli různé černé krystaly, které se později ukázaly býti klíči a zároveň nám to přihrálo vhodné místo pro umístění výbušnin. Povedlo se mi pak úzkou chodbou proplížit do místnosti, kde jsem stopila nějaké dokumenty a další informace, než jsme se dostali k rozbočce, kdy jedna vedla do podzemních místností, z nichž se vyklubaly jakési obrovské líhně monster. Amantius mi vysvětlil základní informace k položení výbušnin a tak potichu, jak jsem byla schopná, jsem vyrazila do líhní. Množství, tvary a obrnění nepřátel pak působilo samo o sobě děsivou atmosféru, takže to nazelenalé osvětlení jsem už ani nevnímala. Zákazala jsem si i pocení a skoro bez dechu všechny výbušniny úspěšně rozmístila. Výdech jsem si dovolila až u studně v místnosti, odkud vedly chodby do líhni. Hned jsem se za to proklínala, když na něm vyskočil jakýsi strážce. Souboji se nešlo vyhnout, tak jsem se rozhodla zkusit co nejrychlejší ukončení. A dařilo se, než mě oblbnul jakýmsi plynem - přemýšlela jsem nad dostupnými možnostmi, když mi vypomohl Durant a obětoval kus oblečení, abych měla roušku. Společně jsme pak strážce vyřídili a mohli se vrátit k ostatním s informací, že my ještě máme čas, i když diverznímu týmu už podstatně přituhovalo.
Následoval další rychlý postup vpřed, když se proti nám objevila jedna z věcí, které jsem viděla v líhni. A velmi rychle nám potvrdila, že čelem bude skoro nemožné ji zničit - s Ashinou navigací jsem nakonec zkusila vyskočit na ni a zasáhnout něco jako spojovací hadičky, aby to zabralo a nestvůra, která odhodila i Costera, padla k zemi. Pak už nám nic nebránilo nalézt hlavní kancelář, posbírat všechno možné a zamířit nazpět, když jsem ještě předtím nalezla pokladnici a další dokumenty kultistů, které prozatím spadly do našeho držení. Ale to už přišel jasný pokyn od diverzního týmu, že je čas na ústup. To už jsme se nemuseli zdržovat utajením a starali se hlavně o rychlost - a dařilo se, když navíc část podpůrných týmů šla podpořit hlavní linii a lépe rozložit síly. Takto započal postupný ústup zpět k portálu, který obranný tým dokázal zdařile udržet. To už se postupně valily vlny nepřátel a obranný tým odpaloval jednu sadu obranných opatření za druhou, zatímco jsme se po jednom ustupovali skrze portál. Způsob ústupu byl rozvržený, takže to bylo vše velmi dobře organizováno a já prošla mezi prvními. Na druhé straně jsem se připravovala pomoci pro případ potřeby a případně posílat lidi na jiná místa, abychom o sebe nezakopávali. A pak už jsem mohla jen čekat, až projdou poslední členové týmu a mise úspěšně skončí. Vnímala jsem i dobrou náladu těch, co již prošli, než doslova propadl Quaid zbavený většiny sil a poté Coster s informací, že ve už bude v pořádku a zbytek má čas k ústupu. Obecné veselí vymizí, když po nějaké době vyběhnou Randalla a Saddrar s dvěma provizorními pytli a za nimi jako poslední Celie s Amantiem. Rychle si ověřím u Celie, to, v což jsem nechtěla doufat a zda-li v těch pytlích je Ash. Na pokraji sil mi to potvrdila, zatímco skupina Pirina, Randalla, bratrů a za nimi běžícího Drizzta už byla na cestě. Rychle jsem zahnala prvotní paniku, instruovala Aveeru s Avanturem, aby počkali v hotelu, předala zbraně Durantovi a vyrazila za nimi doufajíc, že má dobrá přítelkyně byla stále naživu.
Během chvilky jsem dohnala procesí a držela se s nimi - dole pod kopcem přišel, ale krizový moment, kdy Coster přes všechny možné komplikace přivolal na volné prostranství svůj dům a společně se všemi vyjma mě a Drizzta zmizel vevnitř. Zdrceně jsem se zapřela o dveře, zatímco Drizzt do nich praštil, bezvýsledně. Nemohla jsem si řádně uspořádat myšlenky, jak vyvstávala otázka nad tím, co se ještě mohlo pokazit, když už vše vypadalo dobře. Ale hlavně nad tím, co bych dělala, kdyby to Ash nepřežila. Nevím, jak bych se dokázala vypořádat s další takovou ztrátou, hlavně u někoho, koho jsem začala považovat za svou rodinu, než jen obyčejnou přítelkyni. A už vůbec nepomohl mohutný otřes domu, kdy se dala tušit mocná magie jeho majitele. Proud myšlenek vyrušilo rozevření dveří, jenž mě odhodilo od nich a odhalilo Amantia. Předal mně a Drizztovi seznam léků a vyslal nás pro ně. Bylo to mírné vysvobození, možnost soustředit se na něco jiného, než na případné myšlenky na to, co se děje s Ash s ohledem na kusy, které z ní byly vráceny. Provedla jsem Drizzta směrem k nemocnici, kde jsme urgentně přepadli sestru, ano poněkud ostře, ale když jde o život, slušnost může počkat. Podpis doktora Pirina nakonec pomohl a za chvíli jsme cválali přes město nazpět. Přesněji Drizzt utíkal napřed, protože na mě začala doléhat tíha situace a chyběly síly.
Po návratu už jsme měli umožněn přístup a vážnosti situace nepomohl vyčerpaný Coster tažený do jeho pokoje. Nezbývalo než znovu čekat na další zprávy, kdy jsem si přehrávala, co se mohlo zvrtnout, co jsem mohla udělat, aby se to nestalo a ano, i těch pár momentů, kdo za to mohl být zodpovědný a jak se případně pomstít. Opět se ukáže Amantius s tím, že je situace stabilnější, ale stále vážná - posílá nás pro další léky, nicméně není třeba smrtelně spěchat. Než vyrazíme, zastavím se u Costera, stále dost vysíleného, na pokoji a přinesu mu vodu a zprávu. Také jsem se chtěla ujistit, že je naživu. Poté jsme s Drizztem vyrazili a zastavili se v Hladové Sépii, kde už na informace čekali Aveera s Avanturem, ale také Blades of Lyrria. Předala jsem všem krátkou zprávu a rozloučila s tím, že jim sem doneseme další, až budeme vědět víc. V nemocnici jsem připojila omluvu za přechozí hrubší chování s vysvětlením, že šlo o každou minutu a nyní již bez potíží se navrátila s Drizztem zpět do domu. Další čekání nám zpříjemnil Otec svou stravou a doktor Pirin nám nabídl látku pro potlační únavy. Bez váhání jsem přijala - stejně bych nemohla usnout, dokud bych si nebyla jistá, že třeba nemohu ještě nějak pomoci, nebo se snad rozloučit, kdyby přišlo na nejhorší. Ani jsem netušila, jak dlouho to bylo, než přišla první uklidňující zpráva o stabilizaci, kdy jsem konečně mohla padnout únavou. O nějaký den později (kalendář mě opravdu zajímal až po několika dnech), mě a Drizzta nechala Ash vejít, aby si s námi promluvila. Nebyl to hezký pohled, ale pro mě bylo hlavní, že byla naživu. Diskuze byla bolestivá a Ash hodně věcí špatně nesla, ale snažila jsem se ji povzbudit, podpořit a podnítit ji v tom všechno další už nějak vymyslíme. Znavenou jsme ji nakonec opustili, já vydávajíc se z informacemi do Sépie a Drizzt s potravou pro Ashina mimika.
Protože píšu záznamy zpětně, tak se mi to všechno trochu sbíhá, ale s klidem, že je má přítelkyně v pořádku, jsem ani nepřikládala větší význam svým narozeninám. V tu chvíli bylo pro mě nejlepším dárkem to, že byla naživu. Dořešila jsem taky administrativu ohledně navrácení věcí po A misi a kapitán stráží byl v tomto velmi ohleduplný a vše se povedlo vyřešit bez větších trablů. Snažila jsme se i kontaktovat Duranta a to oficiální cestou, abych dospěla ke dvěma věcem. Za prvé, že je to až směšně jednoduché a trochu jsem napomohla odhalit špatné zakrytí a za druhé, aby mi byla vystavena identifikační listina a já byla oficiálně vedena jako občanka Lyrrie. Vtipné, že se tohle celé stalo až po 500 letech mého života. Po návratu z tohoto zařizování pak na nás čekala Ash s bratry i doktorem Pirinem, abychom byli svědky připojování magických artefaktů - končetin. Tou dobou už byla v domě i Aveera, kdy jsem jí udělala krátkou tůru, nicméně napojování jsme byla svědkyně jen já s Drizztem. A šlo o opravdu bolestivý proces, nicméně ve výsledku měla Ash opět dvě nohy a zatím jednu ruku. Amantius prozradil, že ví, kde je další, ale musel se pro ni na několik dní vydat společně s Costerem, který s nevolí souhlasil. Bratři se tedy vydali dále, nicméně Coster všechny informoval o tom, že nejhorší je dávno pryč a pozval všechny do svého domu na oslavu téhož večera, byť on ani Amantius nemohli být přítomni. Ještě před tím, nás však návštěvou poctil samotný král, který, jak nám později Ash prozradila, ji přinesl poslední zprávu od Corwina. Mně a Drizzta pak Ash požádala o doprovod při hledání dávno skrytého daru.
Večer se postupně začali scházet všichni členové nedávné mise a já se rozhodla situaci a náladu zlepšit a podpořit tím, že si na sebe vezmu kostým služebné. Upřímně, chtěla jsem se uvolnit, hodit všechno za hlavu a hlavně napomoci tomu, aby se Ash uvolnila, oddechla a hlavně bavila. Postupně přicházeli hosté, vždy s dobrou náladou, když už bylo jasné, že onu misi přežili všichni. Mezi posledními pak přišli Blades of Lyrria, kteří přinesli i dar v podobě vlajky a symbolu, který se nejspíše stane naším symbolem. A proč ne, když byl tak zdařilý. Navíc se pak objevil i Sivel, který přidal hlavní hudební složku a samozřejmě jsem nemohla odolat si jít zatančit. Vytáhla jsem do kola spoustu rozdílných účastníků, aby si všichni mohli užít parketů a jako odměny se mi pak konečně dostalo i tance se Sivelem. A přesně dle očekávání se nezapřelo umění jeho řemesla a já díky tomu čile zápolila s množstvím alkoholu, který tekl proudem. K tanci se dostala snad naprostá většina osazenstva, pouze Durant mě v tomto směru zklamal a upřímně v tu chvíli jsem byla ráda, že se ve mě probudil cit spíše k A. Zalitovala jsem, že poslední tanec nemohu věnovat právě svému milému, ale jsem pevně přesvědčena, že příležitost ještě budu mít. Po odchodu všech hostů jsme pak ještě s Ash a Aveerou skočily do bazénu a trochu se uvolnily před odpočinkem po této dlouhé a namáhavé noci.
Vypravili jsme se s Ash hledat poslední dárek od Corwina, který ji zde zanechal, než vydechl naposledy. Prozradila nám první indicii a to znamenalo vypravit se k ústí cesty, z níž jsem kdysi zařizovala únik tehdy zajatého prince z Mayhiru. A zatímco já nás dovedla na dané místo, tak Drizzt obstaral dopravu, i když to nebylo zrovna něco z čeho bych oplývala nadšením. Díky jeho vynálezu se totiž dalo chodit po vodě, i když to bylo poněkud houpavé a méně stabilní. Ash z toho byla jako obvykle unešená a to až na takovou úroveň, že pořád machála svým ocasem do vody - jako chápu nadšení z toho, že se zase může pohybovat po svých a dokonce i kráčet po vodě, ale občas by se měla mít víc na pozoru. Má slova byla podpořena o chvíli později, když se jí do ocasu zakousla ryba, nejspíše poblázněná něčím živým na hladině vody. Vyžadovalo to mou spolupráci s Drizztem, abychom rybu sundali a rovnou i klepli, protože by z toho mohla být zajímavé jídlo. Po tomto incidentu si už dala větší pozor a my v bezpečí došli až na místo, kde jsme začali pátrat po čemkoliv. Až Drizzt zpozoroval emblém paladinů a Ash tam nalezla válec se zprávou, fungovala jsem v tomhle případě jako její prodloužená ruka a nalezli jsme další indicii. Když jsme konečně slezli z vody, tak se mi i trochu ulevilo, byť žraloci tak blízko břehu v Mayhiru nejsou. Každopádně nás cesta vedla dál a postupně jsme nacházeli další indicie - U Jeleního boku, kde jsme tak dlouho bydleli, u vstupní brány ke kasárnám, kde jsme měli štěstí na střídání stráží, až jsme se nakonec octli před vstupem do královského bytového komplexu Khoredanna II., jedné z těch prestižnějších lokalit v Mayhiru. Ash tam nakonec vstoupila sama, protože se jednalo o poslední lokalitu a dar byl určen především pro ni. Navíc dopisy naznačovaly, že by to mohlo být i něco osobnějšího, což je vhodné respektovat, dokud ti dotyční o tom nechtějí mluvit.
Dalšího dne mě Ash požádala, jestli bych nezačla za jejím mimikem - mazlíčkem, jak nejspíš ona doufala. Upřímně jsem té potvoře moc nevěřila, ale rozhodla jsem se vyhovět jejímu přání a převzala od ní tedy několik koláčů a vyrazila směrem k bráně a poté dále na smluvené místo. Ta potvora se ukázala uražená, že na ni včera Ash zapomněla a povídala, jak by mohla začít okolo řádit. V podstatě se rozhodla vylévat si svůj vztek na mně a to se mi samozřejmě nelíbilo. Už proto, že jsem si s sebou nevzala žádné zbraně a připadala si trochu bezbranně. Vzešla z toho pro mě další lekce, kterou jsem si připomněla a taky si uvědomila, jak pohodlný, vyjma tedy mise pro Duranta, zdejší pohyb v Mayhiru byl. A i když mám ráda pohodlí, tak vede k otupování smyslů a pohotovosti. Moje další cesta mě pak vedla do nemocnice, kde jsem se doptala na dokotora Pirina a sestra mě nasměrovala do jeho "brzy" staré pracovny. Prvně jsem se mu chtěla omluvit, že přichází o svého místo, jen aby mě příjemně překvapil svým povýšením na místo nejvyšší. Pogratulovala jsem mu, ráda, že jeho oběť Ash nebyla odměněna nepříjemně a zeptala se ho na mé doposud amatérské ošetření zbytku ocasu. Přeci jen bylo nepříjemné jej mít stále zavázaný a prvotní analýza doktora vůbec nepotěšila. Rozloučila jsem se s vidinou přirozené obnovy a odsouhlasila zarovnání a lékařský zákrok, aby mě to někdy později zdravotně neohrožovalo. Při odchodu mi Tobias předepsal ještě nějaké léky na následující dny a byť jsem byla vděčná za jeho postup a zákrok, na náladě mi to celkově nepřidalo. S mizernou náladou jsem se pak vrátila zpátky a sdělila Ash, že tu její mimickou potvoru už krmit nebudu, protože nehodlám riskovat ztrátu dalších částí svého těla, ne-li celého života. A zamířila jsem na pokoj, abych něco prohledala ve svých věcech.
Z mých věcí na mě k mému překvapení vyskočilo malé stvoření s dýkou a hned mi ji přikládalo ke krku. Ukázalo se, že jde o jedince specifického druhu, jenž nesl jméno Axol. Přimíchal se mi do věcí, když jsme byli na A misi a v podstatě jsem ho odtamtud vynesla nazpět. Prokázal mi, že s dýkami je zdatný a nabídl dohodu - že mi pomůže, když mu na oplátku pomohu dostat se zpět do Zpívajících zemí. Neměla jsem náladu na delší diskuze nebo cokoliv, ale přišlo mi to jako rozumná dohoda a se svou velikostí by mohl být opravdu nenápadný a zajímavým přínosem. Fakt, že mě znal a to ještě díky prořízlé hubě jednoho z Durantových špiclů, mě rozhodně nepotěšil. Poznamenala jsem si to do paměti s tím, že si s ním o tom chci později pohovořit a vyjádřit svou nelibost. S tímhle a Axolovou nadměrnou sebejistotou jsem byla opět o něco přiotrávenější, což s ohledem na to, co přinesl zbytek dnešního dne vedlo ke značnému objemu nevalné nálady. Vtipné pak bylo, když jsme společně, byť jsem ho spíš vzala, vyrazili k jídlu, kde byl i Ragahhaza - který se s Axolem znal. Ponechala jsem je jejich zábavě, nadšení ostatních z nového společníka a šla si toho dne lehnout i o něco dříve.
Další den přidal na Den Duší a já se vypravila nejprve pořídit svíce, za všechny své nejbližší z divadelních kruhů, mého mistra zabijáckého řemesla a také mé dva zesnulé milé, jež jsem zapálila na náměstí, kde všem zesnulým vyhrával Sivel s Arethou. Nakonec jsem se rozhodla vypravit na kopec za Mayhirem, odkud byl asi nejlepší rozhled a tam jsem na ně mohla nikým nerušena vzpomínat. Tento den je pro mě specificky smutný, protože mi připomíná nejen mrtvé blízké, ale také to, že jak se jejich počty rozrůstají, tak i pomalu vymírá moje rasa. Na konci jsem poděkovala za to, že jsou tací, kteří mi i přes těžkosti zůstali a vrátila se zpět do Costerova domu. K mému velkému překvapení tu na nás čekal král s Durantem, jenž ho doprovázel jako věrný strážce. Ukázalo se, že čekal, až se tu sejde celý Symbol Naděje, aby nám vyjádřil díky za naše služby ve formě daru. A tím bylo nejen čestné občanství v Mayhiru, ale také permanentní sídlo v podobě apartmánu umístěném v Královském bytovém komplexu Khoredana II.. Prozradil, že mu na to dala tip sama královna a připojil i osobní díky za naše činy a musím připustit, že to bylo velmi vstřícné gesto. V podstatě mohu říci, že částí benefitů další službě králi je právě toto bydlení a dle lokace a vzezření, to rozhodně nebude levné sídlo. Král se poté vytratil plnit své další povinnosti a Drizzt neváhal a vypravil se na prohlédku nového místa. Já jsem s tím nechtěla spěchat, protože jsem cítila jakési nutkání držet dozor nad Ash, dokud nebude úplně v pořádku, tedy jak jen to bude možné.
Po probuzení jsem se rozhodla věnovat další den spíše odpočinku a studiu v Costerovo knihovně, než se vrátili oba bráchové, rozčarovaný Coster a pobavený Amantius. Prozradili, že jejich lov na poslední část ruky se zdařil a také to, že mu cestovat skrze všechny kruhy pekla. S vědomostmi, nabitými z knihy, jsem složila oběma poklonu za rychlou cestu a mohla být svědkem toho, jak bez větších prodlení připevní Ash zbývající končetinu. Zbývalo provést poslední část, k níž byla nutná přítomnost Quiada a také Drizzta, jenž se nabídl podpořit tuto magickou úkonu. Oba se během dne dostavili na domluvenou hodinu a Amantius mohl začít s kouzlem, jemuž jsme my ostatní mohli jenom přihlížet. Jednalo se o jakousi formu magické podpory Amantiova kouzla, kdy Quad byl hlavní posilou a Drizzt pojistkou, aby to Quaida nezabilo. A opravdu to bylo velmi těsné, protože, když s kouzlem skončili, tak se Quad vysílený zhroutil k zemi. Otáčela jsem se už k Avanturovi, když už ho pobízela Aveera, která tím byla více než otřesena. I já jsem ho pobídla a mohla sledovat, jak se značnou nevolí přichází k němu, jen proto, aby jej za chvilku prohlásil jako mrtvého. Nechtělo se mi věřit vlastním očím, když jsem měla pocit, že se mu hrudník snad ještě i pravidelně zvedá. S přispěním dalších se povedlo zjistit, že je Quad v pořádku, k velké Aveeřině radosti a úlevě i nás ostatních. Teprve nyní jsme se mohli v klidu podívat na to, jak Ash vypadala skoro jako před úrazem, až na pár drahokamů, což byla jediná "sibbur" na původní vzhled artefaktů. Hlavní však bylo, že všichni už byli v pořádku a my tak mohli připít na Ashin plný návrat do "kathu".
Budíček nadcházejícího rána byl opět trochu vynucený, Coster ke mně opět vzdáleně promluvil a mně automaticky seplo nutkání se probudit, jinak mi hrozila hlasitějí varianta. Zjistila jsem, že takovéhoto budíčku se nakonec dostalo i Aveeře s Avanturem, s nimiž již promluvila Ash potom, co zjistila o nějaké zápletce mezi nimi. Později mi bylo potvrzeno, že se spolu párkrát vyspali a zatímco Aveera to brala jako zkušenost, tak Avantur z toho čekal něco vážnějšího, což byl kámen úrazu. Nehledě na to, že se Aveera velmi krátce na to zahleděla do Quaida, což jsme v posledních dnech mohli taky dost dobře vidět. Každopádně s rozřešením této situace a Ashiným stabilním stavem už nebylo zapotřebí dále zneužívat Costerovo pohostinnosti, nehledě na to, že jsme měli naše vlastní byty. Poděkovala jsem mu za to a hlavně za vše, co udělal pro Ash, obzvláště po tom, co mi Ash stihla prozradit. Nepochybovala jsem však, že by Ashiny komplikace nějak výrazně změnily jeho názor, protože stejně jako my dvě, žil dost dlouho, aby poznal, co je to bolest zač. Cestou do bytu jsme se s Ash ještě zastavily v oblečení, kde Ash chtěla něco dokoupit a získat i dárek pro Fabia, potažmo jeho ženu. Samozřejmě jsem si taky ukořistila jeden kousek. Poté už nás čekaly jenom naše byty.
Když jsem poprvé vstoupila do svého bytu, tak jsem musela poznamenat, že vypadal opravdu úžasně a připomněl mi doby, kdy jsem v Mayhiru vystupovala jako jedna z předních hereček. Bylo zde všechno, co bych mohla potřebovat a možná ještě víc. Nadšení panovalo i u ostatních a Ash to prokázala objevem "mycí služby", nebo jak bychom mohli pojmenovat službu, kdy jsme mohli vhodit do vodního víru špinavé prádlo, které nám poté bylo doneseno čisté. Zároveň jsem Ash připomněla krabičku, jež jsme ukořistili během mise v kapse snové říše. Dohodli jsme se, že se sejdeme všichni u Ash s tím, že společně zkusíme otevřít krabičku. Obešla jsem tedy ostatní, zda-li se připojí a všichni souhlasili, pouze Avantur neotvíral dveře. Po chvíli jsme se sešli a mohli začít. Po předběžném průzkum, že magie zde nic nezmůže, jsem se pokusila začít otevírat, nicméně se mi hrubě nedařilo. Drizztovo komentáře jako obvykle nebyly nápomocné a spíše rozptylovaly, takže jsme to po několika hodiných ukončili a rozešli se do svých pokojů. Byla jsem odhodlaná to zkoušet dál a opravdu, povedlo se mi odemknout zámek - první a následkem toho jsem se proletěla až na stěnu místnosti. A co víc, zbývalo šest dalších zámků - nicméně jsem to nechtěla vzdát a připravila se lépe. Odhadla cestu možného dalšího odhození, umístila polštáře a deky a úspěšně odemkla, avšak s krátkou dráhou letu, další zámek. Znavená a rozbolavělá, jsem si radši šla lehnout, abych ráno krabičku zkontrolovala. K mému zklamání byly zámky deaktivovány, tudíž je potřeba je otevřít najednou a tedy celé to naplánovat, nejspíše i s lékařskou asistencí.
Na další pokusy otevírat krabičku nebyl čas a tak jsem se vypravila na místo setkání s Ash, když jsme měly naplánovanou návštěvu Oreliku. A musím říct, že to byl to skvělý pocit se v něm zace ocitnout, byť nás čekalo hodně pobíhání a nákupů - nejprve jsme tedy vyrazili za Fabiem, který se rozhodl mě opět poškádlit a připravil mi "darem" plaketu, aby mi připomínala údržbu mých zbraní. Přijala jsem ji s vděkem a rozhodla se ji později vyvěsit ve svém novém apartmánu. Také jsem mu zmínila Avantura a jeho zájem o skaldské umění a tedy i potenciálního zákazníka pro jeho pokusy s barvami. Poté jsme se s Ash vypravily přímo na černý trh, kde nás čekalo především nakupování a zkoumání nových věcí. A jako obvykle se nám tu povedlo najít spousta zajímavých novinek, než se Ash začala vyptávat po jistém meči. A opravdu ho nalezla, nicméně v tu dobu jsme u sebe neměly dostatek financí a vyrazily jsme tedy směnit do banky. A kromě hezkých medailonů, kdy jsme získali pro každého jeden, jsem také ukořistila krásný rapír, také za krásnou cenu. Samozřejmě jsme nesměly opomenout navštívit i Tivuna a dívka, která zařizovala objednávání u vchodu jen svou přítomností napovídala, že se daří velmi dobře. Stejně jako fakt, že nejbližší volný termín pro objednání byl až za půl roku. Po krátkém rozhovoru s Tivunem potvrdil, že se mu daří přímo skvěle, předal nám zisky z investice jen proto, abychom mu je vrátily, přihodily něco navíc a ukázaly na poslední místo, které ještě nebylo otevřeno. Chtěl něco namítat, ale to jsem nepřipustila a on měl tak možnost dokončit renovaci svého podniku. Velmi překvapivé pak bylo, že mezi novými lidmi byl i onen zlotřilec z Mayhiru, nicméně Tivun potvrdil, že pracoval a choval se příkladně. Poradila jsem mu tedy, že kdyby udělal jakýkoliv průšvih, tak ať nám dá vědět a že prozatím se za touto záležitostí nebudu pídit dál. Nakonec jsme ještě vyzvedli překované brnění Ash a vrátily se zpátky do Mayhiru, do našich apartmánů.
Ash tam navrhla, že bychom se moli sejít u mně a všichni společně povečeřet - připravila jsem tedy opravdu královskou krmi v podovbě celého prasete, aby se k nám u stolu přidali i Axol s Ragahazzou. Atmosféra byla relativně uvolněná a panovalo převážně nadšení z našich apartmánů, obrovské koupelny a všeho dalšího vybavení, které jsme měli k dispozici. Zároveň jsme naplánovali naši další výpravu, k čemuž jsme však potřebovali zařídit loď. Domluvili jsme se tedy, že všichni vyrazíme ráno do přístavu, tedy s vyjímkou Ash, která má vlastní věci k zařizování. Zábavu u mě jsme nezdržovali příliš dlouho a ráno jsme se všichni časně sešli a vyrazili přes město. Krátce po vstupu nás zaujala mohutná loď patřící jakýmsi Kalidorským a hlavně fakt, že byla celá z černooceli. Pár námořníků z téhož ostrova, Viscanu, jak jsme se dozvěděli, nám k tomu něco málo řeklo. Stejně jako prozradili další zajímavou věc, když zahlédli nám společnou osobu v podobě Duranta. Poznali v něm totiž svého starého známého z dob, kdy údajně býval bukanýrem. Celé mě to pobavilo a rozloučili jsme se, abychom se vydali dál hledat loď pro naše potřeby, zatímco oni se rozhodli zkusit promluvit s Durantem.
Pokračovali jsme hlouběji do přístavu pozorujíc lodě a pátrajíc po části, kde by mohly být menší lodě k pronajmutí či případně správa přístavu. Potom, co mě Aveera uchrání od koupele při mém zamyšlení si po pár hodinách uvědomím, že správa přístavu je samozřejmě hned na jeho začátku. A to tedy znamenalo cestu nazpět. Budovu jsme nakonec nalezli a ujala jsem se vyjednávání sledujíc neochotu a nejistotu ostatních, nicméně Aveeře ulétne slůvko a jen s trochou štěstí se nám povedlo usmlouvat za protislužbu. Tou se ukázalo napočítání dovezené zásilky černooceli a všichni společně jsme se do toho pustili, aby nám to nějakou hodinu zabralo. Drizzta jsem jakožto bývalého účetního nechala zapisovat a když jsme skončili, měli jsme přesná čísla. Správce prokázal vděčnost nejenom rezervací lodě, ale také slušným objemem dilutanů za naši výpomoc. Vrátili jsme se tedy nazpět, domluvili s Ash a brzy se uložili s ohledem na brzké vstávání.
Naším dopravním prostředkem se ukázala být briga Šplhoun a kapitán umožnil využití našich dovedností na rozličných postech - přikývla jsem na kuchyni, protože svolení k tréninku s mečem nepadlo a tak jsem navštívila lodního kuchaře. Po pár nejistých pohledech z jeho strany skoro vyvalil oči, kdy jsem představila potenciální menu a společně jsme se dali do práce. Díky tomu měl zásoby na slušnou část plavby a byl velmi vděčný. I ostatní se mezi tím činili a celkově jsme zanechali více než dobrý dojem, takže možná byla posádka i trochu zklamaná, když jsme dorazili do našeho cíle a my opustili loď. Byly před námi dva necelé dny na průzkum ostrova a nalezení toho, co se tu možná ještě skrývalo - po rychlé orientaci od Drizzta jsem vedla skupinu vpřed a hledala případné pasti. Bylo jich tu hodně, většina však spuštěných a stejně k tomu bylo úměrně i těl v jejich okolí. Cestou jsme se dostali až k ústí do jeskyně, kde na nás čekala propadlá podlaha s kopí na zemi. Po zajištění možnosti sestupu dolu jsem opět kráčela v čele, aby mě následoval Drizzt, když po překonání této pasti následovalo nové překvapení - antimagické pole. To nás ale nezastavilo a přichystali jsme si tedy nemagické zbraně. Další překážkou pak byl úzký tunel, kudy jsme se museli proplazit dál - udělala jsem prvotní průzkum, aby se tam pak vypravila Ash, odstranila spadlou překážku a poté i prošla s pochodněmi, protože hned u ústí byla plná místnost hadů.
Naštěstí se prokázalo, že se opravdu štítili ohně, ale už když prolezl zbytek vyjma Aveery, zatím neschopné překonat svůj strach z úzkých prostor, tak pochodně pomalinku pohasínaly. Brzy jsme našli nádoby s olejem a zapálili je, abychom nějakou dobu hledali další místnost. Těsně před vyhořením nádob jsme nakonec nalezli skluz dolů a se slovy, že stejně není cesty zpět, jsem byla jedna z prvních kdo tam skočil. Po sešupu dolů, následném odkulení, jsme se dostali do další obrovské místnosti, kde mohla být i nějaká velká příšera. Na jejím konci pak byly masivní dveře a vedle stůl s hádankou, kterou jsme museli rozluštit. Dali jsme hlavy dohromady, určili která figurka má mít co a poté je správně umístili, aby se otevřely velké dveře. S tím se však za námi začaly valit obrovská množství krys. Rychle jsme zapadli do další mísnosti s obrovskou kostrou a dveře zavřeli, abychom se octli ve velké pokladnici. Na konci pak bylo jakési schodiště a nakonec jsme v pokladu nalezli i krabičku - jejíž klíč Ash našla u kostlivce. Po jejím otevření se nám vrátila magie a my se konečně mohli naplno věnovat našemu nálezu. Třešinkou na dortu pak byla ještě další skrytá místnost, díky níž jsme se nakonec dozvěděli že se jednalo o poklad Irnskara a součástí pak bylo i několik předmětů patřících do unikátní sady. Drizzt k nám o něco později přiteleportoval Aveeru s věcmi a my o nějakou chvíli později mohli opustit toto místo rozpadajícím se točitým schodištěm vzhůru. Nakonec jsme vylezli až skoro úplně na vrcholu hory a začala spletitá diskuze, jakže se vlastně všichni dostaneme dolů, aniž bychom se u toho zabili.
Chvilku to vypadalo, že si ze mě bude chtít někdo udělat dopravní prostředek, ale měli by si uvědomit, že pro běžné situace se nechci jen tak přeměňovat. Přeci jen je to dar od Neviděné a ráda bych jej byla hodna a nikoliv jej zneužívala. Vše se nakonec vyřešilo jinak a já všechny mohla překvapit dalším kouskem svého vybavení - plášťopadák. Stačilo trochu rozeběhu, výskok a pak jen včas zatáhnout za lanko a opravdu se povedlo. Z pláště se stal jakýsi padák a já mohla kontrolovaně padat dolů a co víc, po chvilce jsem si ovládání ohmatala natolik, že se mi povedlo správným manévrováním doplachtit až na pláž, kde jsem v klidu posečkala na ostatní a mohla si odpočinout. A protože loď měla dorazit až ráno, tak jsme zde nakonec i nocovali, tehdy se mi Ash pochlubila svým medailonem a já ji prozradila o tom, co mi povyprávěl Axol. Fakt, že kultisti obětovali své vlastní jen aby posílili jednoho z vlastních řad byl velmi znepokojivý a obávám se, čeho vlastně chtějí dosáhnout. Noc pak byla dále už klidná a my se ráno mohli nalodit a v klidu si vychutnat cestu do Mayhiru. Po opuštění přístavu jsme se rozdělili, s tím, že Ash s Drizztem zamíří uložit námi získané zdroje do banky a také něco směnit na černém trhu, zatímco já toho využila pro nákup kuchyňských věcí.
Protože zbývalo ještě dost ze dne, využila jsem našeho posleního dne v Mayhiru, abych zavítala na hřbitov, kde jsem s pomocí staršího a trochu nevrlého správce nalezla všechny potřebné hroby a popřála klid duším svých známých z divadla. Zároveň jsem se zapřísáhla, že zjistím, kdo za tím stál a postarám se o spravedlnost. S tímto jsem nakonec zamířila domů, abych uložila ještě nějaké věci zde a připravila se na zítřejší cestu. Ve stájích jsme si vyzvedli tarauy a ukázalo se, že Atalas a Lyonthos budou odvádět svou práci, ale nenechají se zlanařit tak jednoduše jako klasičtí koně. Vyrazili jsme tedy pro naše zakopané věci a bez větších potíží je všechny našli. Trochu jsme si ulevila, že se nás v tomhle nepokusil odchodivší Azarun podrazit, ale nejspíš stejně nedával pozor, kde jsou vědom si faktu, že sám takové věci nikdy nepoužíval. Potom jsme se otočili a vyrazili vzhůru na jih, směrem k lesu, kde jsem nalezla Blades of Lyrria a pak dále do míst, kde jsme měli nalézt Epimethea Medasinského.
Byli jsme sotva den cesty od Mayhiru, když jsme začali plánovat, jak se dostaneme na slavnosti do Oreliku. Drizzt nás dlouho ujišťoval, že to se svou magií dovede a tak jsme v tom na něj spoléhali a prvně se rozhodli skrýt naše věci v lese, jenž byl poblíž. Povedlo se nám nalézt dobré místo a tam jsme ukryli vůz a další věci. Tarauové byli ponecháni vlastní zábavě, což vzhledem k jejich inteligenci a tomu, že ráno po přespání Ash poměrně slušně oblbli, mohlo být naprosto bez obav. Prozradili jí dost o jejich preferencích a možnosti spolupráce, což znamenalo nějaké ty povinnosti navíc, ale to už byla drobnost. Pozitivní bylo, že byli ochotni akceptovat i nějaké to jídlo ode mě, i když stále dost odtažitě. Každopádně po tomhle všem byl čas dostat se do Oreliku, jen abychom zjistil, že Drizzt selhal a špatně si uvědomil dosah svých schopností, stejně jako to, co měl k dispozici. Nezbylo nám tedy, než se urychleně navrátit do Mayhiru a použít klasický teleportační kruh, jako obvykle.
Naštěstí jsme všechno stihli včas a hlavně pro nás bylo i místo v našem oblíbeném podniku, kde nás velmi vřele přivítal hostinský. K naší smůle zde nepracovala už dreorská dívenka, která se rozhodla zkusit štěstí s vlastním podnikem, ale i tak se tu nadále vařilo skvěle. Navíc, hostinský bez potíží nechal upravit naši štamgastskou plaketu o naše současné členy tak, aby byla aktuální. Po ubytování už pak nezbývalo než vyrazit na slavnostní zahájení, které i letos obstarával Sivel, nicméně dnešní oslavy byly významnější z více důvodů včetně několika historických milníků. Tím prvním se ukázalo uzavření spolupráce s hlavními skupinami obyvatel v dalekém Viscanu, jejichž jednotliví zástupci zde byli představeni. Jednalo se o Karridorské, druidy Zimy, Tenebriové lordy, klan Faerann a piráty, hlavní skupiny třímající moc na tomto ostrově, který disponoval velmi zajímavými zdroji. Po této oficialitě pak začal Sivel vyhrávat a tentokráte bez pomoci magie, i tak to ale znělo jakoby hrály dvě osoby. Tou druhou se ukázal být Fabio, který velmi zdařile hrál po boku Sivela a ukázalo se, že to bylo k oslavě výročí Fabia a jeho ženy Esmeraldy. V tónech jejich temperamentní hudby se odehrával zbytek oslav, ale i tak na mně čekalo malé překvapení. Jakmile jsem se trochu vzdálila od ostatních, stanula přede mnou odhalená tvář, kterou je zapovězeno vidět mnohým. A byť to byl jediný tanec, který mi A mohl věnovat, vychutnala jsem si každý jeho krok, sevření jeho paží a celkově jeho blízkost. Jenže píseň skončila velmi rychle a A se musel opět vytratit - ani jsem jej nestihla políbit, jak jsem nevěřila té trošce štěstí, ale možná to bylo i dobře. S tím, jak jsem v Oreliku známá, s přítomností členů party poblíž, bychom nejspíš jen riskovali to, že by si jej mohl někdo zapamatovat. Nezbylo mi tedy než trpělivě vyčkat další situace a příležitosti, kdy budu moci strávit s ním trochu více času.
Druhý den jsme mohli začít naplno soutěžit a znamenalo si to obejít naše stará známá místa z předchozího roku. Samozřejmě to obnášelo i šplhání na kůl, kdy jsem se prostě rozhodla to letos zkusit. Nedělala jsem si iluze, že bych snad mohla přemýšlet o vítězství, ale sakra je to o soutěžích a aspoň se zúčastním. Jen se mi nakonec potvrdilo, že silové soutěže nejsou mou předností a nakonec jsem držela palce alespoň Ash, která nahoru vylétla velmi rychle a bez váhání. S většími nadějemi jsem se pak chystala na lov prasete a rozhodla se zkusit odlišnou taktiku než jiní. Byla to dlouhá bitva, střídaly se světlé momenty s těmi temnými, chvilku už jsem cítila, že by se to mohlo povést, ale ten "tûcks laaf saa flisch" nakonec vyklouzl a dostal se z mého sevření. Když už nic, tak jsem určitě předvedla zábavné představení a mohla poté sledovat, jak si vede samotný Coster, který se letos také zúčastnil. A i když vládne mohutnou silou, tak i letos měl smůlu a v jeden klíčový moment sklouzl v plné rychlosti do plotu, aby jej opět zbořil. Dostál tak své tradici a bylo jen otázkou, nakolik to dělal schválně, nebo měl opravdu takovou smůlu. Jako další byla na řadě jedna z nových soutěží, kdy nás čekal prosklený válec s vodou, velká palice, měch a ve válci medúza nazývaná Flumpf. Velmi povedeně se tu ukázal Avantur, než se toho rozhodla chopit Ash a nebohou medúzu málem přizabít o vršek válce. Dle provozovatele však byla naprosto v pořádku, jen si potřebuje odpočinout.
Další soutěží bylo házení přísavných šipek na vepře a to za různých podmínek. A zatímco Aveera nasbírala bodíky ve střední vzdálenosti, já se s Avanturem trumfovala na té nejobtížnější části. Brala jsem to schválně zlehka, protože mým hlavním zájmem samozřejmě mělo být vrhání dýk. Proto, když jsem zjistila, že je v čele Aveera, spokojila jsem se se svým výkonem a pokračovali jsme dále. Stejně jako loni, se mi začátek na lukostřelbě docela povedl a ukázalo se, že z naší skupiny bude právě tato disciplína letos stát nejspíše na mně. Nicméně tou hlavní pro mě byly dýky a musím poznamenat, že se mi první den moc nedařilo. Možná únava z tolika soutěží, nebo snad i pocit viny ohledně toho, že organizátor byl autorem fialové růže, prostě můj výsledek byl spíše průměrný.
Druhý den byl program trochu volnější a po vyzkoušení lokálních poživatin jsme opět skončili u soutěží. Nicméně moje průměrné výkony se mi povedlo vylepšit jen mírně a pořád mi něco scházelo na nejvyšší příčky. Budu si muset na další den řádně odpočinout a soustředit se na svůj výkon ve zbývajících dnech. Povedlo se nám Ash přesvědčit, že má cenu tu zůstat po celou dobu soutěží a to i navzdory tomu, že jsme teď dlouho pobývali v Mayhiru. Jenomže Orelické soutěže a slavnosti jsou pro mě jedny z nejlepších a o to větší radost jsem měla, když se to odsouhlasilo.
Další den našeho pobytu jsem započala doprovázením Drizzta na tržnici, kde sama jsem se chtěla podívat po nějakém kouzelném šperku. Ke své smůle jsem si neuvědomila, že se zde prodávají jen klasické předměty, byť mistrně zpracované. Nicméně vzhledem k mé situaci by nesplňovaly to, co jsem si přála. Přeci jen, proč by to měl být jenom jeden z nás, kdo v páru dává dárky a hlavně jsem tím chtěla ukázat A, že mi na něm opravdu záleží. Nicméně po neúspěšném hledání jsem zamířila k přístavu, do nového podniku, který zde byl otevřen. Objednala jsem si specialitu šéfkuchařky a pečlivě ji vychutnala, abych shledala, že dívka opravdu pracovala na svém receptu a povedlo se jí ho hodně vypilovat. Požádala jsem o možnost vyřízení pochvaly a tak jsem se s ní mohla opětovně shledat. S ohledem na denní dobu a to, že pilně pracovala, jsem se nezdržovala dlouho, zeptala se na pár drobností, zda-li bych jí nemohla s něčím pomoci a nakonec se doptala na její jméno. Antonia Lúpri mi jako dárek za mou podporu věnovala i svůj recept a já se nemůžu dočkat až ho vyzkouším pro svou partu. Viděla jsem v Antonii hlavně "udhuuz fûr zuft" dreorů a byla to malinkatá náplast na události, které jsem mohla vidět v Dreoru. Nicméně jsem tohle rychle pustila z hlavy a dobře nasycená a spokojená jsem vyrazila nazpět do hostince, abych se připravila na odpolední kolo soutěží.
Jako obvykle jsem stanula u vrhání dýk a lukostřelby a opět se mi nedařilo podle mých představ. Možná to může být i tím, že se poslední dobou více věnuji větším zbraním, než pouhým dýkám, nicméně jsem byla odhodlaná dát do toho poslední den všechno. Vypravili jsme se všichni společně, včetně Costera a Ash i na třetí náměstí, kde se chystal obrovský stan a pak tu probíhala ještě jedna soutěž, určená pro adepty magie. Chvilku jsem váhala, ale když jsem slyšela definici, nakonec jsem neváhala a také se rozhodla přihlásit. Přeci jen mě wardenské schopnosti propůjčují jistou magii a takhle se poměřit nemusí být vůbec od věci. Naneštěstí se soutěž nepovedla Aveeře, které to doslova uletělo a nebýt magické bariéry breonse, tak i skončilo někde v publiku. Tou chvílí už Avantur upaloval pro Drizzta, jenž hloubal na pokoji nad svou novou věcičkou a já přišla na řadu. Vědoma toho, jaké tu je publikum, jsem to celé pojala trochu více jako představení a začala neškodným smyslovým vjemem, který způsobil dojem zelených plamenů kolem mé osoby. Z otočky jsem poté na cíl vrhla ohnivou střelu, souběžně s tím změnila barvu mých plamenů na červenou, abych těsně po nárazu upravila element na ledový a opět vše uzavřela změnou barvy plamenů na mé osobě. Po tomhle všem, jsem se zhasla a věnovala publiku úkonu. Ve výsledku jsem byla nadmíru spokojená a třetí místo mi to jenom potvrdilo. Co mě těšilo víc, byl fakt, že jsem skončila třetí mezi specializovanými mágy. Než jsme se večer rozešli, tak nás ještě Coster pozval bydlet do jeho domu, i s ohledem na to, že se sám musel někam vypravit. Chvilku jsem váhala, ale nakonec pokorně přijala a vypravila se tam společně s Ash a ostatními poté, co se ti dva mohli rozloučit.
Kromě pozornost v podobě jednoho sudu Zlaté Koruny nám nechal Coster celý dům k dispozici. A protože jsme si chtěli něco ověřit na mapě, vydali jsme se do knihovny. Abychom zjistili, že není tam, kde je v Costerově magickém domě. Započali jsme tedy s hledáním, a ukázalo se to jako neskutečná výzva. Samozřejmě jsme pátrali v rámci mezí, ale pro mě s Ash se to protáhlo až do hluboké noci, jak jsme se nechtěly vzdát a byly odhodlané knihovnu najít. Únava nás však přemohla a my tento soubor prohrály. Nebylo tedy divu, že na poslední den jsme docela vyspávali, než jsme vyrazili přímo na soutěže. Započali jsme dýkami, které byly opět ztíženy a konečně se mi povedlo vzedmout k výkonu, který jsem chtěla předvést. Pořád tam byly tedy nějaké rezervy, ale dorovnala jsem první místo a to znamenalo rozstřel mezi mnou a jistým Matteem. A protože dotyčný nebyl přítomen, tak jsem začínala první a musím přiznat, že předchozí hody mě opravdu nabudily.
Celkově jsem držela vysoké skóre, když jsem vrhla poslední dýku. Ani jsem se nemusela dívat, protože už poté, co opustila mou ruku, jsem věděla, kam míří. Oči jsem otevřela, když jsem zaregistrovala zvuk další a následné sražení dvou zbraní. Onen Matteo se rozhodl dostavit a přerušit můj poslední střed, jen aby se ukázalo, že to byl jen pseudonym jistého velitele královských špiónů. Durant se rozhodl odstoupit ze soutěže a i když jsem jej požádala, aby doházel i to ostatní, tak nechtěl. Nabídl mi však možnost setkat se nadcházejícího rána, s tím, že by mě mohl něco přiučit a prozradit něco víc. Nakonec jsem tedy souhlasila a obdržela tedy první místo. Tím odstoupil i z luku, kde jsem se také posunula vzhůru a odrazila i nápor Avantura, kterého jsem se pokoušela vyprovokovat k lepšímu výkonu. Ale bylo vidět, že s lukem nebyl ještě natolik zběhlý a prohrál. Nic dalšího se nezměnilo pak ani v magické soutěže, kde si první místo udržel Drizzt a my si tak mohli rozdělit většinu cen a nemalé finanční odměny. Získala jsem velmi zajímavé zbraně se specifickým použití, poměrně hezký luk a Drizzt také něco obdržel. Zbývala už pak poslední soutěž, kterou se ukázalo být taneční eliminace. Když jsem zjistila, oč se jednalo, tak jsem se nadchla a stejně jako všichni ostatní se nachystala, tedy až s výjimkou Drizzta. Začala jsem velmi slušně a pro další část si vybrala i schopného partnera, zatímco pole účastníků prořídlo. Jenže, pak se to stalo - chvilková ztráta koncentrace, zrovna při důležitém odrazu, abych škobrtla, přišla o rovnováhu a spadla. Nebylo zbytí, znamenalo to pro mě konec a musela jsem opustit parket, abych už jen dále sledovala, jak se to zúžilo na duel Aveery s Avanturem. Jak ironické, že to vyšlo na ty dva, nicméně ani první skaldské krůčky a motivace vyhrát šaty pro vikomtku, s níž se tady v Oreliku dal Avantur dohromady, mu nepomohly. Aveera, nejspíše velmi dobře vycepovaná Quaidem odolala jeho tanečním kreacím a stanula na parketu jako vítěz. Na oslavách závěrečného dne jsme se nezdrželi dlouho, abych ráno brzy vstala a vyrazila do přístavu.
Netrvalo dlouho a sešla jsem s Durantem. Potvrdil svou bukanýrskou historii a zeptal se mě, jak mě to zaujalo a že by byl radši ochotný mě to naučit správně, než abych snad spadla do osidel pirátů a jejich výpadů. Rozhodla jsem se mu přitakat už s tím, že se svou současnou pozicí královské delegátky by to rozhodně nebylo vhodné. Chtěl si mě však nejprve vyzkoušet a to časovou zkouškou pohybu po lodi a vzhůru. Pustila jsem se do toho s vervou a stihla to před limitem, byť finále mi nepřišlo tak plynulé. Durant připustil, že tam prostor pro naučení je a souhlasil, že mi mlže dát základní lekci hned. Vědoma, že jsme potom chtěli Orelik spíš opustit, jsem nakonec souhlasila a započala lekce. Po dvou hodinách úporného cvičení jsem pochopila to potřebné a bylo nyní na mě, jak pokročím s těmito dovednostmi. Závěrem mi prozradil, že pokudu budu pokračovat i dále ve svém rozvoji, tak je ochoten mě naučit techniku, kterou kromě něho umí už jenom dvojčata. Nebýt herečkou, tak mi vyrazil dech, ale povedlo se mi dát najevo jen vřelé potěšení. Na závěr mi pak ještě daroval klobouk z jeho bukanýrských časů, než jsme se rozloučili a každý vyrazili opět svou cestou. Pro mě to znamenalo cestu zpět ke Costerovu domu, kde jsem se potkala se zbytkem naší skupiny.
Po spojení se s ostatními a našem posledním obědě v Oreliku nás čekalo ještě nakupování ohňostrojů k blížícímu se konci roku a letos jsme se rozhodli nakupovat opravdu ve velkém a brali jsme je po desítkách. S ohledem na naše zkušenosti jsme vybírali i velmi rozmanitě a opravdu se těším, až je budeme moci odpalovat. Potom jsme už přes teleportační věž zamířili zpět do Mayhiru, kde si Ash chtěla ještě něco zařídit, zatímco my ostatní jsme se ujali zařizování sena pro naše tarauy. Naštěstí správce stají byl relativně ochotný a dokonce nám zapůjčil povoz s koňmi, abychom si to mohli odvézt.
Při návratu ke koním nás čekalo překvapení v podobně několika mrtvých těl okolo, poplach nás přešel až v momentě, kdy jsem na tělech objevila stopy kopyt a potvrdili jsme se, že se jednalo o bandity. Nutno tedy podotknout, že naši oři se dovedou o sebe velmi dobře postarat, stejně jako o naše věci ve voze. Ještě kus jsme tedy mohli popojet, abychom se utábořili na noc. Vzala jsem si hlídku hned po Avanturovi a započala klidně, když se někdy k polovině objevila postava. Mrazení v zádech a pohyby postavy prozradily vše, ale než jsem mohla vyrazit, spustit poplach nebo cokoliv, tak už stál nad Ash. Naštěstí to byla jen nejspíše nějaká manifestace Rahua než on samotný a zmizel stejně rychle jako se objevil, nicméně po zbytek noci jsem už nezamhouřila oka a v hlavě si přehrávala onu zprávu, že už brzy. Zbytek party z mé zprávy nebyl moc nadšený, stejně jako když Avantur prozradil, že i on měl během hlídky hosta, kterým byl nejspíš nějaký karbaník, ale rozhodně nešlo o obyčejnou postavu. Zdá se, že noví členové týmu přinesou i nové starosti, ale jinak by to snad v Symbolu naděje ani být nemohlo.
Vyrazili jsme dál na cestu a konečně zanechali les za sebou, abychom se v průběhu dne dostali na dohled dolu, který však byl dle všeho pod útokem - uvolnili jsme tarauy a bez váhání vyrazili přímo k ústí zlatého dolu. Místní nám řekli něco o jakýchsi kultistech a nebylo sporu o dalším postupu. Vpadli jsme dovnitř a velmi rychle se vypořádali s tou hrstkou kultistů, kterým se tu nějak pokazil portál a jednoho dokonce vtáhlo něco dovnitř. Zbytek se vzdal a nám nezbylo než vejít dovnitř, abychom se octli v další snové kapse. Tato se ale už od začátku výrazně lišila od ostatních tím, že místo "oblohy" tam sídlil obrovitánský pavouk, který se táhnul, kam až oko dohlédlo. Cíl byl jasný, proplížit se k věži, kde bude další temná koule určená ke zničení, tentokrát však s co nejtižším postupem. I přes pár komplikací to vypadalo, že bychom to mohli zvládnout, ale pak jsme přeci jen byli povšimnuti. A to trochu menším pavoukem, který by však v Lyrii bořil vesnice jako nic. A zatímco Ash rychle ničila kouli, ostatní se vydávali zpět k portálu, abychom odsud unikli. Tam jsme se však nikdy nedostali, protože jsme se octli v prostoru temnoty, který jsem už několikrát měla tu možnost navštívit. Má paní, Neviděná, nás vytáhla ze snové kapsy do míst, kde sídlí. Postupně se zde objevili i ostatní členové Symbolu, než nám Neviděná řekla, že přišel čas se postavit Rahuovi. Zvědavou pozornost věnovala Aveeře a srpu, který nepřímo zdědila po Azarunovi. Než nás přemístila do Stínopádu, na pohled temné a ponuré země.
Vyrážíme obezřetně a snažíme se vyhýbat střetům, převážné se všudypřítomnými zombie, abychom nakonec narazili na stínové elementály, kteří nám zastoupili cestu. Nezaútočili, jak někteří očekávali, mě nevyjímaje a mlčky jsme na sebe prostě koukali. Zeptala jsem se Ash, jestli to mám nějak řešit, ale nedala žádný pokyn, abychom nakonec přecijen promluvili. Ukázalo se, že s námi zkoušeli mluvit celou dobu jenom jazykem, jímž nikdo z nás nevládl. A bylo naším štěstím, že sloužili Neviděné a nabídli nám pomoc. Ta spočívala k odvedení do míst, kde sídlil pán strachu, Rahuův syn a nezbytná překážka k cestě za samotným Rahuem. Dům, jenž byl tímto sídlem, měl jediné dveře a z venku se nedalo nic určit, elementálové náš už opustili chvíli před tím a nechtěli s námi vstoupit dovnitř. Nás s Ash v čele to nikterak neodradilo a vkročili jsme do první místnosti.
Zničehonic se místnost naplnila vodou a my se pomalu začínali topit, v té tmě se pak jednoduše ztratil přehled o tom, kde se nacházeli ostatní a snažili jsme se nalézt východ. Co hůř, odněkud se tady objevili žraloci - chtěla se mě ujmout panika, jak docházel vzduchu a ty potvory se blížily. Ale nakonec někdo, už ani nevím kdo, nalezl východ někam pryč, kudy jsme zmizeli dřív, než se k nám ty potvory mohly dostat. Než jsem se mohla vzpamatovat, tak jsem ležela bezvládná na posteli a přede mnou byli Iaonne a A. Veškeré oblečení jsem měla ze sebe pryč, to co zbylo strhnul Iaonne a začal mě zneužívat. V životě bych neřekla, že to o něm někdy takhle vyslovím, ale situace tomu odpovídala. Nevím, jestli jsem byla připoutaná nebo se jinačím způsobem nemohla hýbat, ale oba dva se na mě prostřídávali a dělalo se mi z toho špatně. Nemohla, nechtěla jsem tomu věřit a upnula se k tomu, že první je mrtvý a druhý by to neudělal. Soustředila jsem se na totéž, na co pokaždé, když jsem byla takto nabízena v nevěstinci v Torte a nezbývalo mi nic jiného než čekat. Z tohoto martyria mě nakonec probralo světlo, které jej doslova rozplynulo a jehož původcem byla Ash. Tohle vše byla iluze našeho hostitele a s pomocí tohoto světla se nám nakonec povedlo vyprostit ostatní a vejít do další místnosti.
Rozsáhlá místnost, s jakýmsi trůnem vprostřed, jenž se ukázal prázdný. Netrvalo dlouho, než se stěny místnosti začaly točit dokola, aby nám zamezily odsud uniknout. A hlavně se tu objevil obrovský démon nepříliš vábného vzhledu. Hlavně, první počátky souboje s ním se neukázaly jako příliš dobré, protože se nám nedařilo jej nijak viditelně zraňovat a navíc jsme nemohli ustupovat ke stěně protože z ní vystupovaly paže, které se nás snažily zachytit. Takticky jsem změnila pozici a dostala se k trůnu a rozhodla se jej prozkoumat v naději, že naleznu něco více, zatímco Ash a ostatní se starali o démonovu pozornost. Trůn však žádné nápovědy nebo hádanky neobsahoval a nezbylo mi, než se znovu připojit do boje. Avanturovi s Aveerou se zatím povedlo jej i zranit docela citelně a Ash vykřikovala něco o tom, že máme použít zbraně, s nimiž si nevěříme. Chtě nechtě jsem tedy hmátla po urumi a zaútočila, nicméně než abych ho zranila, tak se naopak spíš zase o něco vyléčil. A protože mi v předchozím útoku nepomohla ani magie, neměla jsem prostě nic, čím bych ho mozla zranit. Než jsem však mohla provést cokoliv dalšího, byla jsem pohlcena.
Další vzpomínky jsou mlhavé, ale protože deník pokračuje, nejspíš mě "spokl" celou. Nějakou dobu jsem byla v temnotě, než jsem se s naším významným přítelem octla znova v této místnosti, ale nikde stopy po mých kolezích. Nicméně tu byli ti, kteří za ně byli zodpovědní a proto jsem neváhala a do jednoho z nich se hned opřela plnou silou. Byla jsem sice význačně přečíslena, ale nebylo pochyb, že je moje útoky výrazně zraňují. Nemohu si řádně vybavit jejich obličeje nebo nějaké detaily, ale po chvilce se to rozplynulo. Dezorientace rychle pominula, když jsem si všimla Ash a ostatních, poněkud pomlácených, okolo a nové osoby na trůnu. Nebylo pochyb, že se jednalo o pána Noční můry, Rahuova syna. Kolem něho byl nějaký štít nebo něco a Aveera se po chvilce pomátla a zaútočila na některé další členy party. Nicméně jsem se snažila různými způsoby narušit štít, ale nepovedlo se to nikterak vážněji, tedy alespoň do doby, kdy jsme byli všichni opět tak nějak při smyslech. Až Ash prohodila svůj obouruční meč, který ozářila světlem a prošel jak štítem, tak i pánem temnoty - jakmile jsme přišli na to, jak skrze tuto bariéru, zbytek už byl relativně snadný. Teprve zpětně jsem si pak uvědomila, že zkraje jsem byla taky zmatená jako později Aveera a zraňovala členy týmu. Naštěstí jsme to všichni přežili a cesta k Rahuovi tak byla volná. Jak tak zpětně ještě přemýšlím nad tím démonem, tak jsem vlastně ani nemohla ho nijak zranit - protože démon odolával všem útokům, které přicházely s pýchou. A moje hrdost na schopnost zabít čímkoliv mě v tomto zradila. Mohla jsem tedy být opravdu ráda, že jsem zde měla zbytek naší party.
Trocha rychlého odpočinku a už jsem stoupali vzhůru po kamenných platformách směrem k místě, kde se měl nacházet Rahu, cíl naší cesty. Ve finále jsme dorazili na platformu, jakýsi vznášející se ostrůvek značně zahalený temnotou. Ta se vznášelas všude okolo a měla jsem z ní divný pocit a to i přes to, že jsem spíše tvor noci, než jakkoliv jinak. Vprostředku ostrova byla temně černá tekutina, která se po chvíli zformovala a odhalila našeho nepřítele, toho, jež se rozhodl postavit proti Neviděné a narušit její říši. Ale už od začátku něco nebylo v pořádku, mé tetování valkýry nezareagovalo a už i tak jsem musela nutit, abych se jej dotkla. A všechny naše útoky jakoby nic neudělaly a my ho nemohli ani pořádně zasáhnout, zatímco on si tady, v té temnotě dělal co chtěl. Vznesla jsem otázku k Neviděné, zda-li mě snad opustila, aby mi poradila a poukázala na srp, jímž disponovala Aveera a který v sobě skrýval Shando-riho. Neváhala jsem ani vteřinu, abych jí tu zprávu předala a srovnala svoje útoky s ostatními. Aveera se neptala a srp zvedla vzhůru, aby se silně rozzářil a rozehnal tu podivnou tmu, která nakonec musela být Rahuovým konstruktem. V ten moment se situace obrátila a já se mohla stát valkýrou a stejně jako ostatní zaútočit v plné síle. Rozpoutalo se peklo, kdy si Rahu ani nestačil uvědomit, co se děje, než jsem mu konečně mohla zasadit ránu jako odvetu, za mé zabití. Poslední ránu však zasadila Aveera srpem, jenž Rahua vymazal z těchto světů jednou provždy.
Oproti momentům, kdy jsem pomstila smrt svého mistra, tentokrát se tu opravdu objevila jakási úleva a zadostiučinění a musím připustit, že pokud to není jenom pomsta, ale také splnění úkolu či dosažení cíle, tak ten vnitřní pocit je hned o mnohé lepší. Po chvíli se před námi zjevila Neviděná a poblahopřála nám k úspěchu a to také několika dary, jež nám předala. Aveeře zároveň nabídla možnost stát se její další služebnicí, zatímco mě prozradila, že existuje ještě jedna další valkýra, stejně jako to, že by měla být jenom jedna. Bylo tedy jasné, že tu druhou budu muset najít a střetnou se s ní. Poté nás tu zanechala s tím, že cestu ze Stínopádu musíme nalézt sami, což mohlo vyznít i trochu nevděčně, jak to alespoň někteří členové party vnímali. Pro mě to byla zajímavá příležitost uplatnit znalosti, které jsem získala ze studia knih a také poznání více o tomto světě.
Po nějaké době naše platforma klesla až na povrch a my se mohli vydat vpřed, abychom po chvíli narazili na místní shadow elfy - shadar-kai, kteří byli od Drizzta odlišní už jen barvou očí. A protože cestovali do Mulsantiru, kam jsme se potřebovali také dostat, naše další cesta vedle společně. Pro přenocování Ash vykouzlila Leomundovu chatku, která nás výrazně dovede ochránit před čímkoliv venku a bylo jenom dobře, že tak provedla, protože v noci přelétl nad námi drak. Dle toho, co jsme se pak dozvěděli se jednalo o stínového draka, jenž by měl být jedním ze služebníků Neviděné, jenomže v poslední době nebyl zrovna v přátelské náladě.
Pokračovali jsme dál v cestě s shadar-kai, až jsme dosáhli úzké soutěsky v jejímž rámci jsme potřebovali nalézt úkryt pro přespání. Dalo to práci, ale povedlo se nám nalézt jeskyni, kam jsme se všichni vešli a jali se držet hlídku, protože už nějakou dobu se zdálo, že nás někdo sledoval. Drizzt dle všeho už dříve zjistil něco více, ale moc se nepodělil jak je pro něj obvyklé a opět si nezískal moc pozitivních bodíků zástupce velitele. Naštěstí se ukázalo, že nás sledovali Shadovari, další varianta shadow elfů zde ve Stínopádu. Ti pomohli hlídat jeskyni, dle všeho i před nějakými místními pavouky a pokračovali dalšího dne s námi do Mulsantiru. Prozradili nám i nějaké další informace, jako třeba i to, že rostlina, kterou Aveera nalezla je nezbytná proto, aby místní shadow elfové mohli žít déle, jak jsou trvale sžíráni vlivem místní temnoty. Také řekl, že shadar-kai jsou nejblíže smrti a musí mít časté dávky té rostliny, zatímco shadovari mnohem nižší. Ale časem se ze shadovari stávají shadar-kai. Stejně jako to, že podobný "pokles" čeká i současné temné, jež jsou v rámci Stínopádu asi "nejčistší" shadow elfové.
Relativně brzy jsem dorazili do Mulsantiru, před nímž se tyčil chrám, jenž nesl jasné prvky a symboly spojované s Neviděnou. Díky shadovari jsme věděli, že mezi obětiny náležící Neviděné se dává onyx a já o jeden takový požádala Aveeru, která si poslední dobou nalezla zálibu ve sbírání kamenů, jež může i následně vkládat do zbraní. Zbytek party se nakonec vydal do města samotného, kde jsme se s nimi měli později setkat. Knězovi se nelíbila výše mého daru a odkázal mě do "místnosti" určené pro chudší přispěvatele, ale jakožto přímé následovnici Neviděné mi to nevadilo. Věděla jsem své a s mou paní se i několikrát setkala, čehož se tomuto knězovi zatím nedostalo. Nakonec se ukázal jako relativně rozumná a pohodová osoba a mohli jsme se tak pobavit o okolí, chrámu, ale také i cestě skrze portál, jenž byl umístěn níže v chrámu. Stejně jako faktu, že cesta je možná po zpovědi nebo úplatě - do té doby stihla složit úctu i Aveera, která prozradila, že mohla vidět a mluvit s duší shando-riho ve svém srpu a rozhodla se přijmout nabídku Neviděné, což z nás dělalo kolegyně na úplně nové úrovni.
Po opuštění chrámu se spojíme s ostatními, tedy jen Ash a vyměníme si informace, abychom následně dorazili za ostatními a nalezli tam ve stavu totální neschopnosti Drizzta s Avanturem. Dle všeho vypili na ex něco, co se mělo pít jen po dávkách a na nějakou dobu je to úplně otupělo. Při rozpravě o cestě dál jsme narazili na fakt, že bychom si měli směnit zlaté za místní měnu a tím jsem nakonec byla pověřena já s Avanturem, když byl s pomocí genasijské dámy spolu s Drizztem přiveden zpět mezi inteligentní dříve. Cesta Mulsantirem byla složitá a Avantur nás nejprve vedl úplně někam vedle, aby se nedařilo nakonec i mě a to přes základní instrukce od hostinského. Nakonec nám musela jeho rady ohledně cesty přímo tlumočit Ash pomocí naúšnice a po spoustě všelijakých odboček jsme opravdu nalezli směnárnu a vyměnili značný obnos. Po návratu a zaplacení útraty jsme cestou k chrámu koupili ještě nějaké suvenýry a já se rozhodla přinést větší obětinu, byť jsem byla přesvědčená o tom, že Neviděná o mé oddanosti nepochybuje. Když jsem se vrátila k ostatním, tak Avantur s Aveerou již měli po zpovědi, zatímco Ash odmítla s odkazem na svou bohyni a Drizzt prostě rovnou přijal poplatek. Já nakonec ke zpovědi dorazila, byť nejistá, jak to má probíhat. Přeci jen pro mě byla Neviděná spíš patronem než bohyní, stejně jako pro mnoho dalších zabijáků, ale třeba i zlodějů. Nakonec jsem připustila své pochybnosti nad vírou v Neviděnou, když se po mně poprvé natahovaly ruce smrti, než mě Ash přivedla nazpět. Nakonec to byla docela ulevující zkušenost a s ohledem i na cenu za průchod značně šetrná, protože to spolykalo polovinu našich financí, které jsme směnili. Potom se ještě Ash s Drizztem zdráhali projít portálem, který vůči nám natahoval ruce z temné kapaliny tvořící onen portál. Když jsem vstoupila rychle, tak to bylo relativně normální a na druhé straně jsem se musela zamyslet nad tím, že ve Stínopádu se obecně Ash chovala dost ponuře.
Octli jsme se v Chaul'mur'ssinu, potemnělém, přesto svým způsobem uchvacujícím městě, které bylo značně rozlehlé. Měli jsme štěstí a byli zanedlouho přijati k Temním, kteří souhlasili, že nás nechají projít nazpět, nicméně vyžadovali protislužbu v podobě zabití Stínového draka, jenž nejenom tohle město v poslední době ohrožoval. Drizzt dostal od nich dar další možnosti změny vidění a před tím, než jsme se vypravili na cestu, jsme zamířili na tržnici - zkusit zjistit nějaké informace a případně něco nakoupit. Dostali jsme se až k obchodníkovi pohybujícímu se mezi různými pláněmi a zjistili množství zajímavých informací, stejně jako pořídili lahvičky obsahující látku, jenž nás měla uchránit před vlivem Stínopádu. Mezi nakoupenými předměty pak byly i prsteny, které nám umožní přecházet mezi pláněmi, když získáme další kameny do nich. V tuto chvíli v nich byl pouze onyxový kámen ze Stínopádu, takže nás odsud ještě nemohli dostat. V poslední řadě jsme pak koupili boty, které nám umožní pohybovat se až třikrát větší rychlostí - s vědomím, že světlo je nejlepší zbraní proti drakovi a takto vybavení jsme se vypravili ven z Chaul'mur'ssinu. Předtím, než bychom se vydali na cestu, jsem se rozhodla naplno vyzkoušet potenciál zrychlujících bot a vyrazila vpřed plným sprintem, než cokoliv stihl někdo jiný něco říci. Potenciál těch bot mě nakonec tolik překvapil, že když jsem chtěla zastavit, úplně jsem přestala sledovat kamenitou cestu a skončila jsem ve velmi bolestivých a nepříjemných kotoulech. Nebylo pochyb o tom, že jsem utrpěla nějaké bolestivé zranění a tak jsem se vracela velmi pomalu a opatrně, než pro mě dorazil Drizzt a pomohl mi ve zbytku cesty. Nebylo pochyb o tom, že si budeme muset odpočinout a tohle ošetřit, než budeme moci znovu vyrazit. Ash to moc velkou radost neudělalo, ale s její náladou v posledních dnech mi to vlastně bylo i poměrně jedno a měla jsem problém u toho vnímat více lítosti.
Jedním z nemilých následků mého testu bot bylo alespoň jedno zlomené žebro. Naštěstí pro mě je jedním ze členů našeho týmu aspirující medik a tak jsem se svěřila do jeho rukou, protože bylo zapotřebí je narovnat. Bez váhání jsem přijala morfium a ponechal vše v Avanturových rukách. Ze zákroku si toho moc nepamatuju, pouze z počátku směsici různých prapodivných vjemů, barev, než jsem i krátce ztratila vědomí. Když jsem přišla zpátky k sobě, bylo vše hotovo a i když jsem se cítila unavená, tak mi bylo řečeno, že se operace zdařila. Žeber prý nakonec bylo zlomených víc a trochu mě vyděsilo množství krve okolo, ale na sobě jsem opravdu pociťovala jenom mírnou únavu a nic víc. Operaci prý narušil přelet draka, který nás však naštěstí v Leomundově chatce nemohl spatřit a po odpočinku jsme mohli vyrazit v jeho "stopách" směrem k Evernigtu.
Cestou jsme se zastavili nocovat nedaleko jakéhosi hájku plného mrtvých stromů a během hlídky byla spatřena jakási osoba. Při bližším setkání se ukázalo, že jde o jakéhosi jistého breonse, jenž svým žvatláním nedával žádný přímý smysl. Považoval nás za různé předměty a při "neposlušnosti" na nás uvrhnul různá mocná kouzla, že i Drizzt se radši držel stranou, aby taky nebyl postižen. Nicméně společně s ostatními jsme si z toho složili, že přišel o svou duši a po průzkumu okolí jsme nalezli zbytky jeho vozu a předměty, za které nás považoval. Povedlo se nám i zhruba určit směr, kterým tento breons cestoval a stejně jako místo, kde by jeho duše mohla být. Ponechali jsme u něho tedy Avantura jako možnost rozptýlení, kdy Aveera s Drizztem měli dohlížet a já s Ash jsme vyrazily po stopách až do jeskyně, v níž se ukázal nový majitel breonsovo "duše". V tu dobu s námi už byli i Drizzt s Aveerou, kteří byli přesvědčeni, že Avantur to s breonsem nějakou tu hodinu zvládne sám. Jednalo se o mocnou bytost označovanou za djinii, jenž dovede splnit různá přání. Nabídl nám možnost hrát s ním hru, kdy bychom při vítězství mohli získat breonsovu duši, nicméně při neúspěchu v odpovídání na hádanky nám mohly hrozit různorodé kletby. Nakonec jsme přistoupili a hra mohla započít - byla rozmanitá a hadánky velmi odlišné jedna od druhé, kdy některé dávaly jednoduchý smysl, jiné pak byly doslovné. Společnými silami se nám nakonec povedlo uhádnout dostatečné množství hádanek, aby byl djinii spokojen a odměnil nás breonsovo duší.
Po návratu jsme nikde nemohli nalézt Avantura, nicméně po "probuzení" breonse se vše vysvětlilo, když ho vytáhl ze své magické truhly. Ukázalo se, že místo nějaké povídky mu Avantur nabídnul hazardní hru a to se, tehdy ještě pominutému, breonsovi nelíbilo a zavřel Avantura, jakožto svou zlobivou knihu do truhly fungující podobně jako třeba bag of holding. Jak už to bývá zvykem, tak i s duší byl breons nadměrně arogantní a až po chvíli přiznal nějaké zásluhy záchraně jeho duše, kterou tak ledabyle prohrál a ještě se pokusil djiniiho podvést. Umožnil nám, po obnově svého vozu, nakoupit nějaké věci i s "přáíelskou" slevou, ale stejně mám pocit, že si na nás docela namastil kapsu, nehledě na to, že se někteří z nás museli potýkat s kletbami. Nicméně s touto epizodou uzavřenou jsme pokračovali dále k Evernightu.
Evernight se opravdu ukázal jako ponurá kopie Mayhiru a v jeho ulicích se to jen hemžilo jakýmisi nemrtvými bytostmi, jež se později ukázali jako Truchlící. Vyrazila jsem kupředu na průzkum, když jsem po nějaké době hloupě zavadila o kus něčeho na zemi a upoutala pozornost. Rychlá improvizace mě zavedla do jednoho z domů, kde jsem se s trochou štěstí a cviku dostala až na půdu a zde se ukryla. Abych neriskovala, že se dovedou přes zabedněný otvor ve dveřích dostat za mnou, tak jsem využila svého pláště a v podobě havrana přeletěla na protější střechu. Tím jsem se dostala do bezpečí, abych tam posléze čekala na zbytek skupiny, kdy všichni souhlasili, že pohyb po střechách bude asi nejjistější. V tu dobu už se odpoutal Ragahhaza, jenž se rozhodl odvést pozornost a pomoci nám dostat se nepozorovaně skrze město. Cesta dále tedy musí vést po střechách a s ohledem na náročnost tohoto úkolu se o skákání postarala Ash, zatímco Drizzt levitoval a my ostatní využili Drizztovo magických pyramidek pro přenos bytostí. Takto jsme se postupně dostali až k hradbám pevnosti, odkud jsme už pokračovali dál společně a vstoupili dále. Tam jsme nalezli drakovo hnízdo, využili jeho nepřítomnosti a po průzkumu terénu vymysleli i plán dalšího postupu, kdy pak už nezbývalo nic jiného než čekat. A protože to se trochu protáhlo, využila jsem toho ke krátkému odpočinku.
Po delší době se drak konečně objevil, ale hned ze začátku se všechno pokazilo a plán málem selhal. Ale naštěstí se povedlo Aveeře vzpamatovat z vystrašení a vyčarovat nad drakem denní světlo, které jej ochromilo natolik, že nemohl odlétnout. Mohli jsme konečně vyrazit podle plánu, kdy Drizzt s Aveerou využijí vyvýšené pozice, zatímco já s Ash a Avanturem budeme operovat dole. Ale ještě než jsme se k němu mohli dostat, využil drak chodby a potěšil nás svým dechem a já musela zastavit Avantura, který chtěl uprchnout. Ale nakonec jsme se dostali do volného prostoru, já dále od Ash, která se snažila strhnout veškerou pozornost na sebe. To narušil Avantur, jenž špatně odhadl situaci a chtěl využít své magické flétny, což dopadlo naprosto katastrofálně a ve výsledku mohl být Avantur rád, že ne smrtelně, byť tomu byl blízko. Drizzt se mezitím na věži pravidelně proměňoval v malou opičku a nazpět v shadow elfa a situace se tak stále komplikovala. Ale i tak se nám dařilo draka značně zraňovat, byť jsem učinila několik riskantních kroků, když drak vyrážel směrem k věži. Tu nakonec i s našimi mágy zbortil, ale Aveera zpomalila pád obou, aby Drizzt využil své shadow elské chvilky a zasypal draka kouzly, což společně s celou věží, jak drak neodhadl směr pádu, přineslo vytouženou výhru. Draka to však nezabilo, pouze ho to zbavilo jakési skořápky, ale to už se nám zjevila sama Neviděná, aby osobně vyjádřila díky za záchranu jejího draka. Ten sám se ukázal jako relativně přátelský a vděčný za jeho osvobození z náručí kultu, jenž byl za proměnou a potlačením jeho osobnosti. Jako vděk každému z nás daroval předmět ze svého pokladu, odpověděl nám na různé otázky, než se nabídl, že nás do Chaul'murr'sinu sveze. Radost z tohoto dobrého konce nám nakonec zkazilo jenom to, že Avantur na sobě objevil značku stínopádové nemoci.
Hned po návratu do města jsme zamířili za temnými, kde jsem já s Aveerou zůstala venku, protože jsme pro ně nebezpeční a velmi hloupě bychom je napadli při audienci, kdybychom chtěli. Nehledě na to, že to byl další dopad toho, jak Ash všude vypráví o našich profesích. Je pak očividné, že zabijáka či nekromancera budou ostražitě sledovat a to velmi pravděpodobně i ve městě. Takhle napřímo by tam paradoxně v případě nějakého sporu nakráčela spíš Ash než já, ale velmi chytří temní, to jistě zvážili. Dle očekávání jenom našemu slovu nevěřili a "vyžádali" si naši ochranu karavany, která měla přijet za nějaké tři dny. Byli alespoň natolik laskavi, že nás odkázali na jistého alchemystu Staforda, který by mohl pomoci Avanturovi s vyléčením jeho nemoci. Nicméně ingrediencí se ukázalo varle Ulum-gaara, což je tvor žijící v bažinách, jimž jsme se chtěli vyhnout. Nezbylo tedy, než vyrazit do bažin, byť padly některé úvahy o tom, že by zde Avantur mohl zůstat - nicméně v té době nebyly myšleny vážně. Horší to však bylo s případnou přípravou boje, protože nikdo z místních o Ulum-gaarovi prakticky nic nevěděl, jen alchymista nabídl za každé další varle nemalou sumu navíc. K alchymistovi jsem nakonec ani nevkročila, protože vařil nějaký dryják, který svým unikátním puchem zasmradil okolí natolik, že jsem musela vyzvrátit obsah svého žaludku na kraj cesty a dávala jsem se z toho chvilku dohromady.
Než jsme se mohli vypravit do bažin, tak Ash s Drizztem byli opatřit služby průvodce, abychom se dostali tam, kam jsme v bažinách potřebovali. Vyrazili jsme ven z města, abychom zde ponocovali před další cestou. Noc byla narušena příchodem jakési bytosti, jíž viděla jen Ash s Drizztem a nikdo další už nikoliv, než zmizeli. Poté už se ale nevrátili a my ráno v patách za průvodcem mířili do bažin, do jejichž nejhlubších útrob jsme museli projít portálem typickým pro Stínopád. Před dalším postupem nám však průvodce doporučí zakrýt naše aroma a jako materiál doporučí hovno jakéhosi obrovského brouka, kdy se musíme zakrýt opravdu kompletně. Jen Avantur si to možná i trochu zvráceně užil, nicméně takto krytí jsme pokračovali dále do bažin, než nás průvodce nasměroval na poslední část a stáhnul se.
Nicméně, než jsme se dokázali proplížit hlouběji do bažin, Avantur nešťastně spadnul do bažiny a způsobil tolik hluku, že přivolal naši kořist. Že je Ulum-gaar u nás jsme pak zjistili až v momentě, kdy poprvé zaútočil na jednoho z nás. Ukázalo se, že za potvora je neviditelná a rozhodně dost velká a nebezpečná. Zprvu jsme měli problém jej vůbec zasáhnout a hlavní indicií byl nabodnutý Avantur nebo zasažená Ash, než někdo z nás použil bleskový útok, který tvora silně paralyzoval a dal nám všem příležitost k silnému útoku. Následující smršť byla rozhodující a neviditelný tvor padl, kdy jediným znamením byl meč Ash v něm zabodnutý. A protože se nikdo moc neměl k dalšímu kroku, musela jsem jim všem ukázat, jak něco nalézt na neviditelném tvorovi a začala jej napatlávat bahnem, abychom získali představu o jeho obrysech. Po chvilce se přidali i ostatní a nakonec Avantur opravdu narazil na varlata, abych následně odřízla celý vak s celkem osmi kusy. Více jsme je neseparovali a rozhodli se nechat to na alchymistovi a vyrazili pryč odsud. Nedlouho po opuštění místa s mrtvolou tvora, tělo zmizelo a slyšeli jsme zvuky mířící pryč. Průvodce nám prozradil, že to byl onen tvor, jenž nemůže normálně zemřít a počet dílčích kusů v naší kořisti prozrazoval, kolikrát byl tvor už skolen. Radši si nechci ani domýšlet, jestli měl na sobě nějaké znamení prozrazující počet svých kořistí.
Po velmi důkladné očistě s velkou spotřebou mýdla jsme nakonec vyrazili nazpět do města, kam průvodce znal rychlou zkratku a my mohli bez prodlení zamířit k alchymistovi. Tentokrát tam nic nesmrdělo natolik, že jsem se i já mohla podívat dovnitř a spatřit unikátního tvora, původem jakýsi blob, jenž dokázal libovolně měnit svou podobu a tvar. Souhlasil s výrobou lektvaru, vykoupil všechna varlata až na jedno pro jednoho z radních a pustil se do přípravy. Po nějaké době byl hotov a požádal všechny kromě Avantura o opuštění, aby mohl provést vyléčení. To se nakonec povedlo a po chvíli byl Avantur opět mezi námi a bez jakéhokoliv náznaku nemoci, která s ním v posledních dnech dost mávala. Při obhlédnutí po obchodě alchymisty jsem si všimla něčeho, co bylo dost podobné Avanturově ruce a nenápadnou gestikulací si to potvrdila přímo s alchymistou. Víc jsem radši nechtěla vědět, protože Avanturova, alespoň ta na něm, vypadala naprosto v pořádku a nejspíš to celé bylo součástí léčivého rituálu, kdy i alchymista naznačoval něco, že léčený musel překročit práh smrti. Až později jsem si uvědomila, že jsem se mohla zkusit zeptat, zda-li by touto nebo podobnou metodou nešel opravit můj druhý ocas, ale kdo ví, třeba se sem někdy vrátíme a budu mít další možnost.
Mohli jsme tedy nyní vyrazit naproti karavaně v plné síle, i když bych se nejradši někam na několik dní zašila a odpočala si, ta únava za poslední dny je prostě znát a jeden, dva kvalitní odpočinky to jen tak nenahradí. Nehledě na to, že se tady ujal nějaký místní zvyk, že táboříme výhradně za výstupem z Chaul'mursinu, místo, abychom se ubytovali uvnitř. Noc však nebyl klidná, protože se opět ozvaly ony cvakavé zvuky a nyní jsme mohly ony tvory zahlédnout všichni. Už na první pohled působili mechanicky a jejich vybavení čtyřmi čepelemi nevěstilo nic dobrého. Nehledě na počet osmi těchto tvorů ze všech stran, ale to, že místo kam došlápli, jakoby se silně posunulo v čase. A opravdu, ale opravdu jsem nechtěla řešit další možné zestárnutí, hlavně však tušili, že tady jsme. Ash nakonec vylezla před chatku a rozhodla se je oslovit, což je nakonec zastavilo a ukázalo se, že tu byli hlavně kvůli Drizztovi. Jeden z nich mu přiložil čepel ke spánku a nějak si s ním vyměnil nějaké informace, než sborově zmizeli v jakémsi mechanickém kolu, což byla nejspíše jejich obdoba portálu. S touto situací jsem chtěla pokračovat ve své hlídce, když si Ash postavila hlavu, že hlídkovat bude ona a dospělo to až k nakázání toho, abych šla spát. Chvilku jsem nevěřila vlastním uším, cože to řekla a jak to myslela vážně. Navíc mi pohrozila tím, že se klidně můžu sebrat a skupinu opustit, pokud ji nehodlám uposlechnout. A i po tom všem, co jsem s ní zažila a jak si ji vážím, jsem se musela přemáhat, abych to opravdu neudělala. Zachovala jsem si klid a šla si lehnout, ale pochybnosti o rozpoložení své kamarádky už se tam objevily a doufám, že nic podobného nehodlá opakovat. Jedna je věc je rozhodnutí, kam se vypravíme, nebo organizace v boji, ale tohle bylo přes hranu a doufám, že to nehodlá opakovat.
Dalšího dne jsme v ponuré náladě vyrazili naproti karavaně, jíž jsme zanedlouho potkali a k jejich překvapení se i přidali k nim. Držela jsem se bokem a pouze byla připravena zasáhnout, kdyby se vyskytly nějaké potíže, protože jsem opravdu neměla náladu se s Ash vidět. Díky vybrání si protější strany karavany jsem ji tak nemusela celý den vidět. S karavenou jsme dorazili v pořádku až do města a bez dalšího odkladu jsme opět zamířili za Temnými, kteří nás tentokrát přijali už všechny. Zde jsme předali poslední varle, obdrželi nějaké všimné za naše služby a bylo nám konečně svoleno použít jejich portál. K němu nás dovedl asi ten nejvstřícnější z radních, který taky vypadal nejvíce podezřele a před portálem se s námi ještě rozloučil. Byla jsem připravena projít jako jedna z posledních, když přede mnou portál uzavřel, aby se mnou krátce promluvil. Prozradil, že očekává další setkání a příležitosti využít mích služeb v budoucnosti, načež jsem mu odpověděla, že když to nebude v rozporu s jiným úkolem a za správnou úplatu, tak to samozřejmě nebude problém. Nakonec i mě nechal projít a octla jsem se s ostatními v místě, odkud jsme z Lyrie odešli. Čekalo nás zde ještě jedno poslední překvapení a to, že pryč z Lyrie jsme byli pouhých pár hodin, nikoliv týdny, jak nám to mohli připadat ve Stínopádu. Strážní dolu nám poděkovali a my se mohli vydat nazpět k tarauům a vozům, kde na nás již čekali.
Jednou z prvních věcí po návratu, které jsme museli udělat, bylo vytažení čoček pro lepší videní ve Stínopádu, aby nás tu tolik neoslepovaly. Pak jsme sotva stihli rozbalit tábor, než nás dohnala únava, nejspíše jeden z dalších následků přechodu mezi pláněmi po delší době. Ráno nás probudila nečekaná návštěva - opět se před námi zjevil temný, přesněji ten, který se zdál být nejpříjemnější, ale zároveň i nejpodezřelejší. Prozradil, že za tu dobu, co jsme odešli ve Stínopádu vlastně uteklo dost času, se shodli s ostatními temnými, že by chtěli využít naše služby k něčemu dalšímu. Netušila jsem, co to může být, než mu z úst vypadalo jméno Zářivé citadely. Ihned jsem namítla, že to byl spíš mýtus, než něco reálného a pokud nemá k dispozici nějaké vodítko, tak to je velmi zrádný úkol, ale temný byl přesvědčen o jejím existenci. Navíc, tvrdil, že by mohla být klíčem k tomu, aby pominula nemoc sužující návštěvníky Stínopádu. Přijali jsme se slovy, že pokud se nám povede ji lokalizovat, tak můžeme vyhovět tomuto požadavku. Doufám navíc, že jsem patřičně zdůraznila, jak složitý a nepravděpodobný tento úkol může být. Po tomto se temný vrátil nazpět. Během pobytu tady celou dobu třímal v rukou varle, jenž jsme přinesli jinému z radních, díky čemuž zde mohl tu chvíli pobývat. Zároveň taky navrátil Avanturovi jeho hurdy-gurdy, které mu tam byly prve zabaveny.
Než bychom však vyrazili dál, tak Drizzt vyrazil absolvovat test do Prvního řádu, jenž už měla Aveera dávno za sebou. To nicméně znamenalo, že jsme nemohli pokračovat dál v cestě a museli zůstat na místě, aby nás pak nemusela nahánět. Mohl si to dle mého nechat třeba až dorazíme do města a my ostatní budeme něco řešit, ale co jiného by se dalo od Drizzta očekávat. Navařila jsem tedy něco málo do zásoby, abych se pak věnovala experimentování a odhalování nových tajů různých nápojů. Jako vždy to nešlo moc jednoduše, jak stačí občas opravdu jen trošku více jedné přísady, aby se všechno výrazně pokazilo, ale přeci se jen mi povedlo objevit něco nového, co jsem si mohla přidat do svého kulinářského repertoáru. Hlavně jsem v rámci tohoto měla klid jen sama pro sebe a díky několika selháním a nevábnému pachu, který následoval, měla klid i od všech ostatních. Musím poznamenat, že to bylo opravdu osvěžující bez ohledu na to, že jsem musela následovně vydrhnout hrnec od připálených zbytků některých experimentů.
K večeru se nakonec vrátil i Drizzt a netrvalo to dlouho, aby se objevil i jakýsi posel, jenž přinesl psaní právě jemu a také Aveeře. Jak se ukázalo, byly to výsledky jejich testů a oba byli nakonec přijati, přesněji, absolvovali úspěšně přijímací zkoušku. Jaké výhody z toho pro ně plynuly nahlas řečeny nebyly, ale nejspíše šlo zase o nějaká nová kouzla a možná přístup k nějakým vědomostem. Nicméně protože do konce dne zbývalo ještě dost času, vzpomněla si Ash na dokumenty a informace, které jsme získali během A-mise, včetně oné nebezpečné krabičky, kterou jsem už jednou měla tu možnost otevírat. Nakonec jsem tedy souhlasila, že to zkusím znovu, ale vyžádala jsem si maximální možnou podporu s vědomím toho, jak to dopadlo posledně.
Posílena podpůrnou magií jsem se pustila do otevírání krabičky - první zámek mě stejně jako minule odhodil hodně daleko od krabičky, než změnil barvu. Když jsem se vzpamatovala, byla mi nabídnuta léčivá bylina, abych se dala do kupy a mohla pokračovat v otevírání dalšího zámku. I ten se mi povedlo otevřít dostatečně rychle a opět jsem dostala nepříjemný zásah a zranění. Neztráceli jsme však čas a otevírali jej znova, kdy mi tentokrát výrazně pomohla podpora od Drizzta, jež výrazně oslabila další zranění, které přišlo. Opět chvilka léčení, než následoval na druhý pokus další zámek, aby mě oslepilo jasné světlo a já přišla na nějakou dobu o zrak. Zatímco mě ošetřovali a snažili se mi vrátit zrak, tak Avantur prozradil, že má s otevíráním zámků množství zkušeností a mohl by se taky zapojit. Letmo se mi vybavila vzpomínka na dobu, kdy když někdo v partě něco neprozradil a pak to prasklo, tak ho Ash hned sepsula, jak důležité by to mohlo být pro celou partu. Ale asi ji za tu dobu otrnulo, nebo tak přistupovala jen k někomu, tak jako tak, další zámek otevíral Avantur. Povedlo se mu to docela slušně, ale div prakticky nezmrznul, jak mu skříňka věnovala gruûnk za jeho úspěch. A protože už jsem tu dobu zase viděla, byť s bílou barvou očí, což působilo i poněkud děsivěji než obvykle, pokračovala jsem já, protože Avanturovo prsty utrpěly silné omrzliny. Díky Aveeřině podpoře se mi povedlo vyhnout účinkům dalších dvou zámků a byli jsme snad konečně konec, když jsem ztratila vědomí.
Návrat zpět byl pozvolný, vlastně se prvně začaly objevovat obrazy, ale zůstávala jakýsi bezmocnost a vracely se mi i další vjemy, než jsem začala plně vnímat a připadat si stejně půvabná jako dříve. Ale i tak jsem byla notně oslabena, než na mě zkusili seslat nějaká mocná kouzla a nalili mně různými lektvary. Zpětně jsem se dozvěděla, že jsem byla prakticky kompletně paralyzována do stavu jakého živoucí blobu. Nicméně to vše se naštěstí povedlo zvrátit a cítila jsem se hned lépe, navíc skříňka odhalila dluhopisy hlavních qarainských kovářů věnujících se zpracovávání těch nejvýznamnějších rud. A to na vysoké částky, díky čemuž jsme kult velmi pravděpodobně dost oslabili. Ash našla i nějakou drobnou lahvičku, ale tu jsme zatím nechali být a vyžádala jsem si ji až ráno, když jsme se probrali a Avantur byl plně v pořádku. Naštěstí se potvdila moje domněnka, že to bylo připraveno na zvrácení účinků zakletí krabičky a výrazně mě to osvěžilo a vlastně celkově jsem si po napití připadala nejlépe za poslední dny. Každopádně s tímhle jsme mohli konečně začít balit tábor a chystat se dále na cestu.
Vyrazili jsme směrem k lesu, kde měl Drizzt další místo, které mohlo navýšit Ragahhazovo schopnosti. Těsně před vstupem do lesa jsme se zastavili, aby Avantur obhlédl detailněji situaci a načrtnul si kudy vyrazíme. Já tu chvíli věnovala obhlídce kraje lesa a zkoumala jsem to s tím málem, co je mi jako wardenovi známo. Nic neobvyklého jsem ale nezjistila a tak jsme po chvíli vstoupili dovnitř následujíc Avantura. Po delší době se pak na vzduchu objevil Axol, který si vychutnával zdejší prostředí, které se mu velmi líbilo. Dopřála jsem mu to do doby, než jsme dorazili k dalšímu oltáři, kde se radši rozvážně schoval. Připravili jsme se dle možností, Drizzt umístil Ragahhazu a objevil se před ním jakýsi stromový drak. Místo útoku však před sebou nechal vyrůst čtyři květiny a nereagoval na žádné jiné podněty nebo otázky. Nakonec se Drizzt odvážil květiny utrhnout a podat je drakovi. V moment kdy mu podal poslední, jsme obdrželi silné zranění a uvědomili si, jaká hádanka nás tu čeká tentokrát. Trvalo to nakonec několik bolestivých omylů, než jsme určili správné pořadí květin související s elementy a Ragahhaza se tak dočkal nové formy. Naše mise v lese byla splněna a my mohli projít na druhou stranu, kde na nás měli čekat naši tarauové. Což se nakonec i stalo a mohli jsme tedy zamířit přímo do Bonu.
Dorazili jsme zhruba na půl cesty k Bonu, když jsme spatřili místo přepadení karavany, které jsme se jali prozkoumat. Ukázalo se, že šlo o nějaké lupiče a paladinskou hlídku, kdy jeden z paladinů tam ještě umírající zůstával. Ash byla během chvilky u něho, zatímco já jsem prozkoumávala okolí, než Ash zjistila, že součástí karavany byl jakýsi červený tarau. Za chvíli ke mně ve spěchu přišla, že musím jet s ní na našich tarauech do míst, kde zmizel ten červený. Mou přítomnost si totiž vyžádal přímo Atalas a musím poznamenat, že svezení bylo velmi adrenalinovou a zážitkovou situací, kterou jsem si dost užila, samozřejmě s ohledem na situaci a zběsilou rychlost, kterou Atalas dokázal vyvinout. Červeného taraua jsme nakonec za chvilku našli a zastavili v rozumné vzdálenosti a než k němu Ash vyrazila, tak jsem si vyžádala rychlé shrnutí. Ash mi prozradila, že červený tarau je něco jako jejich vůdce a s tím jsem ji nechala vyrazit vpřed, i když okolo ležící mrtvoly v paladinských zbrojích mě poněkud znepokojovaly. Po chvilce s ním domluvila, červený tarau si ji hodil na záda a vyrazil nazpět. Mě si na hřbet vyhodil opět Atalas a vyrazili jsme za nimi, ale červený tarau nás nechával daleko za námi. Když jsem na Atalasovi dorazila nazpět k místu přepadení, tak už bylo po všem. Ten dožívající byl doslova rozplácnut všude okolo a původcem byl sám tarau. Vzápětí jsme se dozvěděli, že došlo k pokusu o "přesvědčení" červeného taraua tím, že se banditi převlékli do paladinských zbrojí. Nicméně jim asi nikdo neřekl nic o jejich skvělém čichu, jímž tarauové disponují. Tento červený se poté představil jako Mortalon a po řádném pohřbení skutečných paladinů se rozhodl doprovázet nás s tím, že bude dávat pozor na naše dva mladé tarauy, aby získali tu správnou výchovu a dobře rostli.
O den později dorážíme do Bonu, který se prezentuje jako menší město nebo větší vesnice. Hned zkraje zajistíme ustájení pro tarauy, než si vyrazíme najít místo ubytování i pro nás, které poskytne místní hodpoda. Qarainský hostinský se ukáže jako velmi vřelý a podělí se s námi o nemalé množství informací včetně těch týkajících se odměn, které tu v okolí mám. Ukáže se, že u jedné z nich je zadavatelem přímo on. Odpoledne strávím na nákupu s Aveerou a Avanturem, zatímco Ash s Drizztem odpočívají. Získáme možnost spatřit místní stráže v zlatých zbrojích, z nichž rozhodně nebyli nadšení tolik, jako starosta, který se dle informací hostinského stále upírá na dávno zašlou slávu města ještě z dob před příchodem dreorů. A byť dnešek nebyl o tolik náročnější jako už mnoho podobných dní, do postele jsem ulehla velmi ráda.
Hned po ránu vyrazíme bez větších prodlev směrem k ruině Bonu, abychom se nejprve podívali po jakémsi mechanickém stvoření, které se tu pohybovalo. Tahle část měla mít pouze průzkumný charakter, ale to se změnilo, sotva jsem mechanoida nalezli. Tentokrát to však nebyl on, kdo nás napadl, ale muž ve fialovém hávu. Netrvá nám dlouho v něm poznat někoho se stejnými schopnostmi jako Drizzt a boj s ním je velmi nepříjemný. Později Drizztovi přijde na pomoc i Paradox, bájný artefakt, i když si nemohu odpustit poznámku, že by mu ta hůl spíš měla zkoušet vtloukat do hlavy používání dalších schopností, které Drizzt má. Nebo nevím, jak si jinak vysvětlit, že používá dokola neustále jedno základní kouzlo, místo aby seslal něco silnějšího. Ale to si asi očividně nechává do situace, kdy to může uškodit nám, nebo to způsobí nějakou větší demolici a Drizzt nabyde větší slávy než při souboji s jedním zmagořeným chronomancerem. Nicméně toho se nám naštěstí povede udolat, jen aby se krátce po boji objevila nová osoba - ta již neměla nepřátelské úmysly a můžeme za to být jenom rádi. Později jsem si uvědomila, že šlo o Lachesise, pána času. Ten opravil mechanoida, který tak byl nejspíš jeho výtvorem a po diskuzi s holí, se ta hůl údajně rozhodla doprovázet nějakou dobu Drizzta. Jsem zvědavá, jaký dopad to bude mít na jeho ego. Možná ze zvědavosti Aveery, nebo popudu Ash jsme se následně rozhodli pomoci mechanoidovi v odklízení mrtvol, byť Aveera to spíše dělala pro doplnění své zásoby. Já společně s Avanturem jsme se mezitím starali o mrchožrouty a havěť, kterou mrtvá těla lákala. Po celodenní dřině jsme pak zamířili i s mechanoidem k ruině, aby se na dávném bojišti začala objevovat nová těla. To tedy nasvědčuje tomu, že mechanoidovo úděl bude tak dlouhý jako magie onoho ponurého místa dávné bitvy. Těla v hradu nakonec spálil a tím jsme se opravdu ujistili o užitečnosti tohoto tvora a získali dostatek informací pro hostinského. Než jsme se oddělili od mechanoida, tak jsme ještě mohli spatřit cosi na hradbách, co ihned zase zmizelo. Nebylo pochyb, že se jednalo o cíl druhého kontraktu, kdy jsem však již pochybovala o bezúhonnosti této bytosti. Bude tedy potřebat překonat únavu a pokračovat v lovu po další odměně.
Hned po vstupu dovnitř nalezneme dvoje stopy, zatímco jedny očivindě patří humanoidovi, druhé nikoliv a právě po těchto stopách jsme se vydali dál. Tyto nás nakonec dovedly k chodbě plné slizu a všem se nám vybavila vzpomínka na Crais a tu ohavnost tam. Drizzt jen potvrdil, že se opravdu o onoho tvora a my vyrazili chtě nechtě dále. Takto narazíme na místnost s otřesným živoucím kokonem, jenž se blížil svému vylíhnutí. Byl dost podobný tomu, které jsem mohla vidět u kultistů, ale nebyl čas se tím kochat a nalezli jsme přes balkon cestu vzhůrů na střechu. Tam jsme narazili na onoho tvora, jak nejspíš krmil kokon. Strhl se lítý boj, které měl naštěstí dobrý konec pro nás, byť místo boje bylo nestabilní a nutilo nás k větší opatrnosti. A zatímco jsme se dávali dohromady po boji, tak Avantura nenapadlo nic rozumnějšího, než zblízka prozkoumat kokon, který se ho pokusil spolknout. Vyproštění Avantura pak stálo mnohem větší úsilí než poražení tamté nestvůry a tak jsem jenom souhlasila, když padl návrh na odpálení této prostory. Sice jsme se dost zbytečně nedohodli na to, jak sestoupit nazpět, ale když jsme byli v dostatečné vzdálenosti, Drizzt provedl to, v čem je nejschopnější - a to nadměrnou destrukci, v níž je znás nejzdatnější.
S touto obludou vyřešenou a tím i dalším kontraktem v této oblasti, nás zvědavost a divný pud Ash táhnul za druhými stopami. Dle všeho byla trochu posedlá možností přítomnosti artefaktu, jímž by mohlo být Darovo kopí. Rychlému postupu však bránila sada hádanek - ta první, několik obrazů a hlavolam na dveřích, se ukázala být spojovačkou správných kamenů a pozic na obrazech. I když pro některé bylo větší výzvou správně posouvat kameny, ale tady jsem všechyna bez váhání navedla, i když jsem opravdu na chvilku zaváhala, jestli si nevyndat popcorn. Druhá hádanka byla chodba, kde v nám cestě bránila manifestace elementů v jejich největší síle, kdy i odolnosti byly slabé. Posledním pokusem, který nás napadl bylo vhozené správného kamene a to se opravdu ukázalo jako správná cesta, takže i když začátek byl zdlouhavý, o to rychlejší byl další postup. Poslední hádankou bylo heslo a to v místnosti, kde někdo strávil několik desítek let dobýváním se dál, což prozrazovalo velkou důležitost něčeho na druhé straně dveří.
Ve výsledku to však vedlo ke zklamání, když jsme je konečně otevřeli a mezi dvěma sochami zmizí v portálu osoba v červené róbě. A aby toho nebylo málo, tak sochy dvou andělů oživly a ti nás hned napadli, aneb zase jsme to byli my, kdo byl překvapen. Andělé se ukázali jako velmi, velmi nepříjemní nepřátelé a aby se nedostali dál k našim, tak jsem musela nést plný nápor jejich schopnosí, naštěstí Ash používala nejsilnější ze svých léčivých prostředků a držela nás obě na nohou. Drizzt se pak rozhodla zamachrovat a jednoho anděla upoutal pouze sám na sebe, jen aby se dostal do velmi nebezpečné situace. Když už totiž vypadalo, že překročil určitou mez zranění, tak se anděl stal možná ještě silnějším. Až záchvěv zoufalství, kdy se Ash rozhodla po vyražení vlastní zbraně vyrazit tu andělovu, se nám povedlo obrátit situaci v náš prospěch. Ukázalo se, že pouze jeho vlastní zbraň měla na anděla ten smrtící účinek a oba tak nakonec padli. Radost z vítězství však Ash zkazilo zmizení oné postavy a fakt, že musela bojovat s anděly. Fakt, že na oltáři zůstal obrys a zbytková aura odpovídající předmětu, v jehož nalezení zde doufala, jí na náladě už tuplem nepřidal. V takovémto rozpoložení jsme se tedy nakonec otočili zpět k Bonu, protože zde nebylo už co řešit.
Po návratu do Bonu se ujmu vysvětlení funkčnosti mechanického tvora, zatímco ostatní se jdou ubytovat a odpočívat. Barman je dost spokojený, že nám nabídne silné drinky, čehož se Drizzt chytí a zatáhne mě do toho ještě před tím, než si stihnu odnést věci a trochu se opláchnout a vše. Možná trochu bez většího rozmyslu se tedy s nimi připiju a to se mi na nějakou dobu stalo tím posledním, co jsem vnímala. Další informace jsem si už složila jen z toho, co se mi povedlo vyzjistit od ostatních, vzkazu a další okolních střípků. Dle všeho mě do našich společných prostor dostal Drizzt, jenž byl částečně vinen na mém aktuálním stavu. Zdá se, že by pozice zástupce velitele mohla vést k úrodné půdě a třeba se bude partě věnovat podstatně lépe. Odtamtud mě dále už uložil A, který měl nejspíš prostor a rozhodl se mně navštívit, leč to k velké smůle nás obou bylo v takto nedůstojné pozici. V momentě po probuzení mě to štvalo mnohem víc, než události předchozího dne, protože jsem propásla další možnost, kdy bychom mohli být spolu. Trochu jsem doufala, že by mě třeba na pár dní unesl, abych nemusela nazpět do Torte, ale to se naneštěstí nestalo. Mezitím se Aveera rozhodla změnit řemeslo a k runotepectví se rozhodla věnovat i kaligrafii, čímž kompletně upustila od bylinkářství. Je možné, že ho stejně zprvu studovala jako jednu z věcí, které mohla provozovat i během doby, kdy pobývala na hřbitově a nyní s rozšiřujícími se obzory poznává nové možnosti. Tak jako tak, dostala od Ash věci, které míval u sebe Azarun a mezi nimi bylo i několik mých dýk. Hned jsem se s Aveerou dohodla, že budu ráda za další úpravy a ona ochotně přitakala a nadšení z nové profese na ní bylo doslova vidět.
Po vyzvednutí tarauů nás čekala cesta před Bitevní pole směrem k Torte. Poklidný přejezd zhltila mlha, jenž zastoupila naši cestu a také naše smysly, kdy nám opět zjevila něco neobvyklého. Každý z nás viděl někoho ze své minulosti, možná živého, v mém případě mrtvého a jako obvykle Ash, tentokráte i s Aveerou, se za tím vydaly bezhlavě. Nemůžu říct, že bych si kdysi taky nepřála vědět víc, ale i díky své profesi jsem dosáhla jakého smíření se smrtí a hlavně s tím, že se nám tohle už několikrát přihodilo, jsem spíš očekávala, že by to mohla být past. Ale proč by se Ash po své zkušenosti a následcích, které utrpěla poučila. Nakonec to dopadlo tak, že jsme museli ty dvě sledovat a stopovat, aby nakonec Drizzt musel požádat o pomoc samotný paradox a ještě nám musel vydatně pomoci Mortalon. To nám nakonec pomohlo a opravdu se nám povedlo dotyčné dohnat, abychom se konečně domluvili na nějakém jednotnějším postupu, kdy budeme následovat dotyčné, ale obezřetněji. Takto jsme se dostali až do jakési vesnice, jejímuž středu dominoval mohutný strom a všude, v jeho koruně, na dveřích domů, na zemi okolo ležely mrtvoly snad všech, které jsme kdy potkali. Od dočasných kolegů až po ty nejbližší, včetně A. To už nevydržím ani já a křikem vyzvu pachatele toho všeho, ať skutečného nebo neskutečného, aby se objevil a postavil nám. Ash i ostatní se ke mně postupně přidají, aby se opravdu objevila postava s lidským tvarem, ale zahalená červenými červy ne nepodobnými těm, které jsme viděli v kapse snové říše, kde kultisti shromažďovali nemalou část své armády. S výsměchem nám tohle představí jako budoucnost, než ztratíme vědomí. Probereme se všichni na poli v obklopení našich tarauů a to nás jen podnítí pokračovat dál. Ať už to byla zvrácená iluze nebo něčí touha po možné budoucnosti, rozhodně to je něco, co nechci aby nastalo.
Jako další nás pak k večeru přivítá Torte a už na první pohled můžu poznat, že je to jiné město, než které jsem před několika staletími opouštěla. Mnoho míst bylo podobných a poznávala jsem se, ale vše vypadalo lépe, učesaněji a jako obvykle se tu zrovna zase něco slavilo. Můj návrh na přespání se neuchytil a tak jsem nás zavedla do hostince, v jehož horních patrech, jsem před dlouhou dobu zaprodávala své tělo. I tento podnik vypadá mnohem lépe a samozřejmě jsme okamžitě poznávána všemi možnými. Přeci jen, dreorů tu bylo více než dost a očividně byly části mé kariéry sledovány více, než bych si jen dovedla představit. Ve výsledku nám to zajistí nad míru nádherné ubytování a nakonec i přijmu pozvání od madam Iriny k návštěvě a diskuzi. Ač tuto část svého života nemám ráda, tak právě madam Irina byla jedna z těch, kvůli kterým bylo vše lepší a snesitelnější. Její sdělení mě však zarazilo a šokem doslova posadilo - nešlo o to, že doufala v mé nástupnictví na pozici bordel mamá, ale v tom, abych se stala hlavou gildy zabijáků a agentů, pro něž byl bordel jenom zástěrkou a to již hodně dlouhou dobu. Ukázalo se, že bych se o tom dozvěděla, kdybych zde setrvala trochu déle, ale opravdu netuším, jak bych jednala tehdy. S takovouto šokující informací jsem požádala o čas na rozmyšlení a to poté, kdy jsem se optala, proč bych zrovna já měla být ta vhodná.
Fakt, že věděla o mé zabijácké části života nebyl nakonec až tak překvapivý, gildy mají velmi široké spektrum informací, k nimiž mohou získat přístup, ale i tak jsem nikdy nebyla členem gildy, natož abych nějakou vedla. Ano, tak nějak jsem měla hlavnější slovo mezi Pěti stíny smrti, ale i tak se to nerovnalo vedení gildy. Nehledě na to, že jsem díky své dlouhé absenci byla absolutně mimo obraz, tak jako tak, jsme získala čas si to celé promyslet a řádně uvážit. S těmito informacemi pak zamířím do svého pokoje a nějakou dobu dumám nad touto příležitostí, než se mi povede usnout.
Nemohla jsem říct, že jsem se vyspala kdovíjak kvalitně a ta přetrvávající únava tomu taky nepomohla. Ale ve spojení s událostmi poslední doby a některými odhaleními, jsem se opět přiměla vstát a fungovat. Asi jeden z dopadů mého cestování s Ash, byť to není zrovna ten z těch žádaných. Po vydatné snídani jsme se odebrala přemýšlet na pokoj při údržbě sebe i svých zbraní a vybavení, abych se rozhodla co nejsvědomitěji a ne impulzivně, jak by to mohlo strhávat členy naší party. I tak jsem si cestou na oběd stále nebyla jistá a před samotným rozhodnutím se ještě doptala na množství informací ohledně toho všeho. Irina mi ochotně odpovídala, stejně jako mi sdělila fakt, že bere na vědomí můj současný závazek a to, že ona nebude úplně odcházet, pouze ustupuje z pozice nejvyšší. Vědomím její pomoci a zkušeností s podnikem, stejně jako fakt, že dost z těch holek v podniku se dalo považovat přinejmenším za mé kamarádky, stejně jako to, že gilda mohla dopomoci i cílům Symbolu naděje a třeba nás na některé věci připravit, jsem se nakonec rozhodla pozici paní gildy přijmout.
Cestou nazpět jsem se ještě Iriny zeptala na několik věcí a prozradila mi nejen změny ve městě, ale také informace o místním ringu, což rozhodně bude zajímat Ash. A při sdělení byla překvapena, že jsem jí to dovedla takto zařídit, stejně jako jsem vedla všechny ostatní skrze město a představovala jim místní budovy. Až nyní mi docházelo, že v Torte se budu díky své pozici nacházet asi častěji, než bych si ještě před několika dny představovala. S těmito myšlenkami jsme se dostali až k záhadnému domu z bílého mramoru, do něhož se po nějaké chvíli tápání povedlo vstoupit Drizztovi s Aveerou s využitím svitku. Jak se později ukázalo, byl to svitek ohledně jejich studia u Prvního řádu a tedy můj pokus se svitkem, jenž mi připravil Drizzt, byl odsouzen rovnou k neúspěchu. A nikdy jsem navíc neslyšela o žádném řádu štítovníků, kam by mě svitek štítu mohl třeba teoreticky dostat. Mně, Ash a Avanturovi tedy nezbývalo než vyčkat návratu našich magických kolegů z jejich, jak se později ukázalo, přijímacích pohovorů do dalších magických studií.
Po tomto zajímavém dobrodružství jsem zavedla partu k bistru, kde jsem toho dne obědvala s Irinou, aby se místní šéfkuchař prořekl a já byla nucena odhalit získání pozice paní gildy dříve, než jsem chtěla. Doufala jsem, že to budu moci všem říci i s dalšími detaily, protože jsem byla dohodnutá s Irinou na hlubší prohlídku a studium následujícího dne. V rámci tohoto odhalení se pak členové party prořeknou, že má operace ve Stínopádu vedená šéfchirugem, v budoucnu asi patologie, Avanturem, rozhodně neprobíhala podle představ a došlo k velmi výrazným přehmatům. Výsledkem by mohly být i nějaké vedlejší efekty a s uvědoměním mé dlouhodobé únavy, jejíž pravidelnost by se dala datovat do doby operace, nakonec velmi ochotně přijmu možnost použití léčiv, které Ash zakoupila. I tak jsem byla odhodlaná nechat se zkontrolovat kvalifikovaným lékařem v jeho ordinaci nebo nemocnici, jakmile k tomu budu mít příležitost. A na chvilku jsem i zvážila, že bych využila nově nabité pozice, abych se na chvíli vymluvila z cestování s partou. Ale svědomí a lítost vůči Ash by mi to stejně asi nedovolila, stejně jako fakt, že bych Aveeru, která se pomalu začleňovala do společnosti ponechala napospas. Tak jako tak, nás po večeři čekala cesta nazpět a večer fandění a sázení na Ash, která se už nemohla dočkat svého zápasu s Irinou, která, jak se ukázalo, byla dle všeho místním šampionem. Až nyní mi docvaklo, proč vlastně nikdy nepotřebovala tolik vyhazovačů vůči neposlušným a hrubým hostům.
Před Ashiným zápasem jsme měli chvíli volna a já ji strávila odpočinkem a čtením knih na vlastním pokoji, kdy jsem ji požádala, aby na mě zaklepala, až bude vyrážet na zápas. Nemusela jsem si tak hlídat čas, nicméně to podcenila i Ash sama a dle všeho při diskuzi s Aveerou úplně zapomněla na dochvilnost. Také si to Iriny slízla a musela se omlouvat za zpoždění, s nímž jsme dorazili. Po tomhle už jsme jen sestoupili dolů do arény a moje kamarádka se začala chystat na nadcházející souboj. Jako obvykle ji čekaly tři souboje a na konci Irina samotná, Avantur se hned vypařil sázet, zatímco Aveera až bujela nadšením nad touto událostí. A to natolik, že div při prvním zápase nelezla až do samotného ringu, jak moc ji to zajímalo. Poté jsme ji poučili a už to bylo v pořádku, jen Avantur dle všeho samou dychtivostí trochu nakrkl správce sázek a nezískal si u něho úplně dobré renomé. Všichni ostatní jsme pak fandili naší šampionce a to i v jejím posledním, třetím zápase, kdy již bojovala proti Irině. Bylo pro mně velkou úlevou, že šlo o férový souboj a bylo to opravdu jenom o tom, která z žen padne po souboji s tou druhou. Jak bývalo u Ash zvykem, tak opět trvala na taktice, že soupeře umlátí dřív, než to udělá soupeř. Nebylo rány, které by se Ash dovedla vyhnout a vysoká obratnost soupeřů jednoznačně budila otázky, kdy s touhle taktikou narazí. Tentokrát už vypadala dost zničeně, ale rozhodně nešlo o náhodu, nicméně soupeř, kterého by měla problém zasáhnout by ji dovedl v tomhle velmi pravděpodobně porazit.
Na oslavu jsme se vydali samozřejmě do podniku a jediný zklamaný byl Avantur, kterému se ztratil správce sázek a nemohl si tak vyzvednout svou odměnu. Nicméně v hostinci už na nás čekaly drinky určené pro šampionku a každý lok působil, jakoby dotyčný dostal ránu. Musela jsem přiznat, že šlo opravdu o tvrdé pití. Své odměny se nakonec dočkal i Avantur, který po napití začal po jednotlivých zlaťácích vykašlávat odměnu v hodnotě čtyř set zlatých. Nejvíce si večer však rozhodla zpestřit Aveera, která si domluvila půlnoční rande s Trake, takže jsme s ní a Ash šli ještě rychle shánět nějaké nové oblečení, aby vypadala co nejlépe. Naštěstí Torte na podobné události v podstatě spoléhá a je tu otevřeno mnohdy i dlouho po setmění. Tato mise se nakonec podařila a já se v tuhle chvíli s ostatními rozloučila, protože jsme chtěla být odpočatá na nadcházející den.
Dle dohody jsem se kolem deváté ráno setkala s Irinou a začala mi ukazovat gildu Dívek růže. K mému překvapení a také i pobavení byl vstup skrytý v mém pokoji a gilda samotná se nacházela pod podnikem. Prostory nevypadaly na první pohled zle, ale bylo tam hodně prostoru ke zlepšení, byť zde přítomných osm děvčat rozhodně nikterak nestrádalo. Problematické bylo zmizení magické tabule zakázek, což prakticky omezilo funkčnost gildy jako takové, ale Irina naštěstí dobře věděla, kdo za tím stál. Šlo o její asi největší pochybení, kdy podlehla svodům muže, jenž se nachází ve městě, do něhož velmi brzy zavítáme. Prohlédla jsem si pak svou novou kancelář, velmi zajímavé křeslo nadchnuté magií, abych si pak dopřála cvičný souboj s Irinou, která sama se zmínila, že by také ráda vyrážela plnit úkoly. Zprvu mě zaskočila svou speciální dovedností, ale velmi dobře mi tak demonstrovala svou platnost pro další mise, jakmile se nám povede tabuli získat nazpět. Strávila jsem zde i zbytek dne, abych důkladně prošla všechny prostory, prozkoumala tajný výlez za městem a seznámila se blíže s děvčaty, které jsou členky gildy, stejně jako získala povědomí o jejich dovednostech.
Po návratu k ostatním jsem se dozvěděla, že po různu odpočívali, cestovali po městě, abych byla požádána Ash, jestli bych jí nemohla zařídit adresu teleportačních kruhů. Samozřejmě, že na jejich přesné využití jsem se dále už neptala a tak jsem se ještě musela zastavit za Irinou, aby mi vysvětlila pravou podstatu tohoto křesla. Umožnila jsem tak Ash její teleportaci do pevnosti spellbreakerů a šla se bavit s ostatními. Zároveň jsme se dohodli, že v Torte strávíme ještě jeden den a Aveera si tak bude moci užít svého nového románku o trochu více.
Nadcházejícího dne jsme nakonec vyrazili všichni do pevnosti spellbreakerů, kde Ash chtěla zařídit rozvoj další infrastruktury, zatímco Aveeru prakticky unesl Tyrannus. Krátkou návštěvu nakonec narušilo zjištění bezprostředního nebezpečí v okolí, z čehož vzešel plán na urychlení prací, kdy se využije Drizztovo inženýrských schopností. Ale klíčovým pak je i dostatek materiálů a proto se Ash potřebuje vypravit do Mondrolu, kam s sebou bere i Drizzta. Já s Aveerou a Avanturem tedy vyrazíme do Oreliku zařídit naše pochůzky a záležitosti, které nás tam mohou očekávat. Jako první jsme zamířili ke šperkaři, kde si Aveera chtěla nechat vyrobit šperk dle nákresu od Drizzta. Ten nevrlý páprda mi vynadal, cože mu to tam tahám a potměšile mi zakázal přistupovat do tohoto obchodu. Opravdu nevím, co si pořád představují takovýhle obchodníci, když po nich ostatní jenom chtějí, aby odvedli práci, za kterou nakonec dostanou i zaplaceno. Kdybych se já takhle chovala ke všem, co mi zadávají bountyny, a že bych na to mnohdy měla plné právo, tak by mi v životě nikdo z nich nechtěl zaplatit. Své mi k tomu pak řekl i Fabio, kterého navíc naštvala nepřítomnost Ash, jíž prý nestojí ani za návštěvu, přičemž sám pracoval na nějaké velké zakázce pro krále. Dal i návod, jak bych si měla usmířit toho nevrlého šperkaře, což i zvážím, byť hlavně kvůli tomu, že do Oreliku se ráda vracím a mám ráda město jako samotné. Před návštěvou u Tivuna jsem se ještě zastavila v bance uložit nějaké úspory a převést některé mince a i tady mi bankéř vytýkal, že jsme si změnili účet na Mayhirský. Zcela oprávněně jsem označila za autora této změny Drizzta, s nímž chtěl původně bankéř jednat a nejspíše byl o to víc zklamán. Alespoň se choval profesionálně a to i přes to, že se jednalo o breonse, kteří jsou svoji povahou dost vyhlášení. Avantur s Aveerou šli mezitím vyuvednout šperk a nakonec jsme se sešli u teleportu, abychom se vrátili do pevnosti spellbreakerů. Tam jsme se znovu sešli s Ash a Drizztem, kteří poté i s naší pomocí pracovali na dalších dřevěných jeřábech až do setmění. Tehdy se i rozhodlo, že zde strávíme noc, aby se ráno pokračovalo v konstrukci dalších jeřábů.
Ale předtím, než jsme se uložili ke spánku, tak jsme prozkoumali svitek, který nám společně s podílem ze zisku předal Tivun. Ukázalo se, že se jedná o kouzlo ve formě rituálu, které bylo specifické právě pro Tivuna. Neslo název Tivunova relaxační koupel a s mýdlem vyřezaným ve tvaru vany si díky tomuto kouzlu mohu kdykoliv a kdekoliv to je možné vyvolat úžasnou lázeň. Protože nazývat toto prostou koupelí by bylo kacířství. Hlavně, když to každému umožňovalo si nechat připravit koupel dle vlastní volby, ať už teplotou vodou, barvy, hustotou a velikostí bublinek. Samozřejmostí jsou pak základní hygienické potřeby, které uspokojí i ty náročnější. A to vše je korunováno zjevením velmi slušného a roztomilého koupelového skřítek z elementální pláně vody, který si za tohle vše vybere pouhopouhých pět zlatých. Bylo samozřejmé, že jsme všichni koupele využily a nádherně to prezentovalo rozdílné preference každého z nás, ať už se teploty nebo třeba i barvy vody týká. Jen je potřeba si hlídat hodinové trvání, kdy vana i s příslušenstvím zmizí a neopatrný účastník koupele by se tak mohl ocitnout nahý v místě, kde si koupel dopřával. Po tomhle úžasném uvolnění jsme se vydali přespat zde další noc, kdy dalšího dne bylo v plánu dokončení kladkových jeřábů.
Na práci na jeřábech jsme se pak další den podíleli všichni a pomáhali pod Drizztovo taktovkou. K dispozici byla i první zásilka dřeva, jejichž značné množství Drizzt dovedl sjednat za dle všeho výhodný obchod v Mondrolu a v práci nás tak nic nemohlo brzdit. Až se mi na mysl dere myšlenky, že by se místo honu za větší mocí magie, měl spíš věnovat stavění a konstrukcím, které by ostatním přinesly větší prospěch než jeho "proslulá" střela epochy. Nicméně dokončením stavby jeřábů jsme výrazně pomohli konstrukci pevnosti, která bude i dále pokračovat a mohli jsme se vydat dále, opět do Oreliku. Ash totiž chtěla navštívit Fabia, nebrajíc tak na ohled moji informaci o tom, že je naplno zaneprázdněn současnou zakázkou. I tak nakonec zjistila informace o tom, abychom se tam zastavili někdy později, až tohle dokončí. Dál naše cesta směřovala k Tivunovi, kde si Ash chtěla vyzkoušet nejnovější místnost, jež sloužila k masážím. A byť se Tivun osobně musel věnovat vážené osobě, jíž se později ukázala být baronka z Talois, tak služba ostatních byla neméně skvělá. A masáž byla více než uvolňující, nehledě na to, že obchod vynášel natolik, že mi předchozí dne předal Tivun značný podíl ze zisku na základě naší investice. Dál jsme mířili už jen nazpět do Torte, abychom se nijak nezdrželi ani tam. Zabalili jsme si věci, já se rozloučila s Irinou s tím, že příště se snad budu vracet i s tabulí. Se zapřaženými tarauy jsme pak vyrazili dál kupředu, směr Východní Hláska.
Na místo jsme dorazili poměrně rychle a bez větších potíží, i když to měl být opět jen pomyslný klid před bouří s ohledem na události, které na nás číhaly. Setkání s obchodníkem s cukrem bylo ještě zajímavé, stejně jako nákup zboží té nejvyšší kvality, co se dá v Lyrrii sehnat. Během jednání jsme navíc získali takovou důvěru, že nám byl svěřen i speciální balíček, který bylo nutno dostat na chotinské území. Spolu s Drizztem jsme tuhle možnost přivýdělku a navázání kontaktu využili a přijali balíček i s instrukcemi. Už chyběla jen taková drobnost a to dostat se na chotinské území, kam se běžně nesmí. A zatímco se ostatní chystali ke spánku, já čekala, až se kapitánka pevnosti vrátí z hlídky, abych si s ní pohovořila více o vypsané odměně. Kapitánka byla velmi vřelá ohledně naší pomoci a poskytla všechny dostupné informace, které věděla - pro nás to hned z rána znamenalo cestu do sousedního lesa a na místo stavby Jižní Hlásky. Díky Ragahhazově znalostem jsme zjistili, že za vším stáli lokální houboví pygmejové a podařilo se nám našeho malého přítele přesvědčit, aby s nimi naším jménem promluvil. Vše i přes napjatou atmosféru dovedlo k mírumilovnému dialogu a možnému řešení, na něž by místní pygmejové byli ochotni přistoupit. A řešení se mi líbilo i proto, že obnášelo sadbu nového lesa na místo úseku, kde měla stát nová Hláska. S řešením nakonec souhlasila i kapitánka, která se měla stát rukojmí a tím se nám povedlo úspěšně vyřešit tuto odměnu. Radost nám zkazilo objevení Duranta, který zde byl za účelem vyšetřování kmenů.
Na vesnice při okraji rezervaci totiž zaútočil někdo v barvách kmené chotinů a svědci tvrdili, že tam pozorovali někoho podobného chotinské náčelnici. Durant nás hned naverboval na výpomoc ke vstupu na jejich území a zajetí náčelnice pro nadcházející vyšetřování. Pozice královských delegátů nám vůči podobným oficiálním úkolům neumožní moc odmítat, ale stejně jsme se tam potřebovali dostat a na druhou stranu za to vždy bývá slušná odměna. Tarauy i s vozy jsme ponechali tady a spolu s Durantem a jeho lidmi jsme vyrazili ke skalním převisu, z něhož jsme po chvíli začali slézat dolů do údolí vyhrazenému kmenům. I přes drobné potíže jsme se nakonec dostali všichni dolů a započali jsme nenápadný postup vpřed, směrem k osadě kmenů. Cesta k osadě nám zabrala zhruba celý den a znamenalo to i nocování venku, kdy se nám dařilo vyhnout se prozrazení a mohli jsme tedy úspěšně vstoupit do vesnice a provést obklíčení náčelnice, včetně jejích lidí. Ta vystupovala velmi smírně a zvědava, proč se tohle celé odehrávalo. Výměna názorů a informací nahlodala Duranta natolik, aby ještě více zapochyboval o skutečné účasti chotinů na těchto útocích, ale bez důkazů nemohl situaci uzavřít. Rozhodl se nakonec prověřit nás, abychom vedli vyšetřování, zatímco on bude dohlížet na náčelnici Ka Ata Killu. Sama náčelnice nám sdělila vše, co věděla, včetně možných podezření a Ash dospěla k tomu, že povedeme vyšetřování na dvou frontách. První tým bude zjišťovat informace ve vesnici a druhý se vydá za lovcem Catequillou, který by mohl vědět více. Druhý tým se nakonec sestával ze mě a Avantura a vyrazili jsme prakticky okamžitě po tomto rozhodnutí. Přemýšlím, proč se Ash nerozhodla rozdělit tým tak, aby jednu půlku vedla ona a druhou třeba Drizzt jakožto zástupce, ale nejspíš k tomu měla svoje důvody.
S Avanturem nás čekal dlouhý pochod vysokou travnatou plání, která sloužila kmenům k lovu v naději, že někde nalezneme lovčího. Očekávala jsem, že pár hodin určitě půjdeme, protože divoká zvěř se nebude příliš zdržovat v blízkosti obydlí. Víc mě však zarazila jednotvárnost krajiny, která byla náročnější na udržení pozornosti, zvlášť, když to se Avanturovi nedařilo. V pozdním odpoledni jsme zaregistrovala jistý zvuk a otočila se, abych poznala něčí pohyb. Bez váhání jsem promluvila a na náznak přátelského hledání odložila nejviditelnější ze svých zbraní, aby se před námi objevil Catequilla se skupinou ostatních lovců. Avanturovi chvilku trvalo pochopit, že by měl taky odložit zbraně. Hned poté byl Catequilla poměrně vlídný a sdílný, protože nebylo pochyb, že i on chtěl podpořit svou náčelnici. Prozradil nám o množství nových tunelů, které nalezl s ostatními lovci při krají údolí a domluvili jsme se, že nám je ukáže. Dohodli jsme se tedy, že nás vyzvedne ve vesnici i s ostatními a půjdeme toto prozkoumat, protože ty tunely tam dříve nebyly a byly tedy velmi podezřelé. Sami lovci je zkoumali jen okrajově a dále se spíše neodvažovali.
S Avanturem jsme se vrátili v hluboké noci a všem jsme sdělili získané informace, abych si ihned šla lehnout. Velmi se to vyplatilo, protože brzy ráno se už pro nás stavil Catequilla a všechn nás vedl k různým tunelům. Ty první byly na severu, relativně blízko místa, kdy se nad námi odehrál onen útok na lidská obydlí. V jedné z jeskyní jsme nalezli studnu, ale hlavně i vědro s oblečením, které vypadalo jako chotinské. Velitelská dvojka rozhodla, že to zatím nebudou Catequillovi říkat, byť jsem v tom neviděla důvod. Kdyby o tom věděl, tak nás sem rozhodně nezavede, nebo by na nás už čekala nějaká léčka. Ale to ve výsledku nebylo podstatné, protože už tohle byl první dost pádný důkaz, který by zpochybnil vinu náčelnice. Poslední tunel, který lovci nalezli byl pak víc na západě, v horském masivu, který odděloval chotiny od alvaraxů, druhý z kmenů, jež kdysi tvořily celek. Tento druhý tunel se ukázal jako výrazně hlubší a vedl, dle mého očekávání na území druhého kmene. Vydali jsme se dál, abychom se úspěšně připlížili k hlídce na druhé straně a po jednoduchém plánu ji nekompromisně vyřídili až na jednoho za účelem výslechu. Toho se zhostila Ash a rozhodně si nebrala servítky, nicméně příliš informací ji nebyl ochoten prozradit, až nakonec velitelce došla trpělivost a zabila ho. Naštěstí zde vstoupila do hry Aveera, která díky své znalosti nekromancie umožnila zjistit od onoho mrtvého nemalé množství důležitých informací. V tomhle ohledu musím přiznat, že je to vlastně dost šikovné umění.
Díky výslechu a Aveeře jsme nakonec získali dost jasný obrázek situace a rozhodně se nejednalo o nic hezkého. Nejenomže proti nám stáli alvaraxové, ale jejich náčelník Huaricocha si dokázal nějak podmanit bílo-zlatého draka. Ten navíc byl ovládaný, takže při neutralizaci náčelníka by mohl být osvobozen, což rozhodně taky stálo za pozornost. Potřebovali jsme tedy dostat náčelníka a nezabít draka, což s velkým množstvím kmenových válečníků v okolí nevypadalo vůbec dobře. Nastal tedy čas vymyslet nějaký bytelný plán, jenž by nám tohle vše pomohl uskutečnit. Nebylo pochyb o tom, že náčelník se bude hřát v bezpečí na zádech draka a dokud se nám jeho nepovede nějak sundat nebo narušit kontrolu nad tvorem, tak by všechno další bylo ztrátové. Ash tedy přišla s plánem, že by se mohlo využít té věže, odkud by ona seskočila shora na draka i s náčelníkem. A teď už jen zbývalo přijít na to, jak dostat ji nahoru a draka pod ní, aby se to povedlo. A na podobné situace není nic jednoduššího než odvrácení pozornosti a to takové, aby to zaujalo náčelníka samotného. A hlavně, aby nepojal podezření - proto Aveera aktivovala jednoho ze zombií a Avantur se oblékl do brnění Ashbell, aby nám seděly počty. Takto jsme mohli vpadnout do vesnice a upoutat pozornost - nechtělo se mi však zbytečně ohrožovat civility a zabíjet velké množství nepřátel. Dospěli jsme k tomu, že se je pokusíme vyděsit iluzí jiného draka a řevem, který měl Drizzt propůjčen jako drakomág a to vše poté, co se tam přiblížíme. Doladili jsme ještě množství detailů, dopomohli Ash co nejvíce k tomu, aby ji nikdo nemohl spatřit, určili časování a sami se posilnili různími lektvary, než jsme zahájili celou akci.
A začátek vyšel přesně podle plánu, iluze zafungovala lépe, než jsme čekali a poplašila nejen civlisty, ale i stráže a v cestě k věži nám v podstatě už nic dalšího nebránilo. Tedy do doby, než se z ní vynořil onen drak s náčelníkem na hřbetu. Provokativně jsme po něm něco mrštili a vydali se na úprk od věže, aby měla Ash prostor na ni vylézt. A teď už bylo vše jenom o vytažení draka co nejdále, zdržování a pak následném navrácení. Cestou jsme ho samozřejmě tu a tam zasypali nějakou magickou střelou, nebo ranou ze zbraně a dělali ze sebe lákavý cíl. Navíc, když náčelník tušil, že Symbol Naděje přijde. Neobešlo se to samozřejmě bez nějakých zranění a kritickým bodem bylo obrácení nazpět a proklouznutí okolo draka, ale i to se povedlo. Snažila jsem se držet v roztažené formaci a využít své rychlosti a hbitosti k tomu, abych upoutávala pozornost víc na sebe, než na ostatní, zatímco jsme se vraceli směrem k věži. A protože jsme byli hezky na povrchu, tak drak při útocích na nás samozřejmě musel nalétávat níž. Naštěstí se Ash načasování skoku povedlo perfektně a po velmi krátké chvilce srazila jezdce dolů k zemi, což je i jeho konečnou. S náčelním mrtvým se drak vymanil z kontroly a prokázal se jako opravdu vděčný a to i natolik, že nám nabízel nějaký dar. V tu chvíli jsem se nemohla pro nic rozhodnout a ani mě nic nenapadalo, tak jsem ho jen požádala, že bych jeho služeb chtěla využít někdy v budoucnu. To už ale Drizzt slídil okolo, aby nalezl poklop s podzemní místností. A samozřejmě se moc nerozpakoval a vlezl rychle dovnitř a my jako obvykle za ním. Ani mě moc nepřekvapilo, když se za námi poklop zavřel a nešel otevřít, zatímco Drizzt kuchal mrtvé draky v místnosti a povedlo se mu rozluštit i hádanku k další figurce. Samozřejmě jsem se pak octli i v ohrožení života, ale Drizzt využil své schopnosti drakomága, které byly očividně jediné schopné poklop znovu otevřít a dostali jsme se naštěstí ven. Příště budu asi opravdu radši držet hlídku venku, za různá bohatství mi jeho zběsilost tolik nestojí.
Bez dalších okolností se vypravíme nazpět, abychom co nejdříve předali zprávu Durantovi, ale také náčelnici Chotinů, včetně poukázání a předložení získaných důkazů. Mělo by to být více než dost, aby byla prohlášena za nevinnou a předejít tak možnému konfliktu. Cestou se příliš nezdržujeme a naštěstí nenarazíme na žádné další komplikace, než se navrátíme do vesnice v druhém údolí sloužícím jako rezervace. Durant opět projeví jistou absenci taktu vůči nám, ale alespoň náčelnici se omluvil a vyrazil pryč s tím, že na nás počká u svahu pro cestu vzhůru. Jako bychom ani nikde nebyli a nehodil by se třeba odpočinek a nebylo pochyb o tom, že zavelí k cestě rovnou, aby nemusel čekat. Náčelnice byla naopak velmi vlídná a přátelská a prozradí, že se pokusí obě provincie sjednotit. Vyjádřila i své díky a nabídku, že pokud bude moci, tak nám někdy v budoucnu může pomoci. Dovedu si představit, že by se sem dalo v nejhorším případě třeba na nějakou dobu i skrýt, i když by o tom stejně na naší cestě sem veděla už půlka Lyrie. A přesně podle očekávání jsme hned poté vyrazili za Durantem, takže jsem si už pomalu chystala další lektvar pro únavě, byť jsem se jinak poslední den nebo dva už cítila po spánku podstatně lépe. Možná jsem opravdu měla nějaké následky té operace a ty antibiotika zabrala - tak jako tak si stejně hodlám v dohledné době zajít na případnou kontrolu u profesionála.
Neměli jsme moc prostoru k odpočinku a tak jsme pokračovali rovnou ke strmé stěně vzhůru, kde nás již očekával Durant a jeho lidi. Vystřelil nahoru kotvu a nechal nás postupně stoupat vzhůru, přičemž jsem naštěstí tentokrát neměla výrazně obtíže a vylezla docela s přehledem. Možná bych se v budoucnu mohla zaměřit víc silově na některé disciplíny, ale pořád tam je dost dalších schopností, které shledávám za důležitější pro rozvoj. Opět se šplhání příliš nedařilo Aveeře, ale Durant se nakonec rozhodl ji vynést a to přehozenou přes rameno, zatímco ostatním se tak nějak povedlo dostat až nahoru vlastními silami. Kdo by očekával, že nás čeká už jen cesta do hlásky a odpočinek, tak se hrubě pletl. V zemi se táhl pruh spálené země a to skrz les přímo směrem k Hlásce. Nečekali jsme na nic a sprintem vyrazili na místo činu, aby nás čekala další děsivá podívaná. Tvrz byla v podstatě rozetnuta ve dví a všude kolem leželo nesčetné množství mrtvol, sotva stihneme přiložit ruku k dílu, Ash zjistí ještě něco horšího. Původce této zkázy totiž dle všeho míří přímo k Hardfallu a to znamenalo, že toto velké město bylo ve smrtelném ohrožení. Durant okamžitě zadá, ať zkusíme netvora zastavit, zatímco on se svými muži udělá vše pro to, aby zkusili evakuovat město.
Netvora jsme dostihli chvilku po opuštění Hlásky a ukázal se jako jakýsi obří temný chodec, jehož se pokoušeli zastavit strážci z Hardfallu. Ale tvor je v podstatě zpopelnil a kráčel dál, jakoby se nic nestalo. Ash je nakonec přiměla ustoupit, ať pomohou s evakuací s tím, že my se o tohle postaráme. Neměla jsem tušení jak, když blízký kontakt nás vystavoval útokům tohoto tvora, který navíc kráčel poměrně rychle. A hlavně, při neopatrnosti nás dovedl i paralyzovat, což jsem poznala jak já, tak Ash. Rychlost bytosti byla problematická a většina měla problém ji stíhat a ještě provádět útoky. Nakonec se to zúžilo na formy popdory od Aveery, odstřelování od Drizzta s podporou Avantura, s tím, že já s Ash jsme na něj nabíhaly a zkoušely ho zastavit našimi zbraněmi. Náš plán pak překazil samotný chodec sám, před řekou přidal, rychle ji překročil a ještě za sebou zničil most. A zatímco Drizzt svým posledním pokusem přes řeku přenesl Ash, já se rozhodla přeměnit ve Valkýru a posléze ve Velkého havrana, abych přenesla Aveeru, zatímco Avantur využil své formy s křídly. Jenomže krátce za mostem nám všem uštědřil silnou ránu, která mě srazila k zemi. Jakožto valkýra jsem však bez váhání natáhla svou ruku a přijala pomoc stříbrného rytíře, které povstal a provedl okamžitě odvetný úder, díky čemuž mě navrátil mezi živé. Chodec se mezitím dost vzdálil, že Drizzt mohl seslat ten nejtěžší kalibr, který měl k dispozici, ale i tak chodec stále stál na nohou. Požádala jsem Avantura, ať do mně napumpuje co nejvíc může a chystala se na další sprint, protože i chodec sám ještě zvýšil rychlost. V tu dobu už jsem využila tetování pro větší dynamiku v bitvě a jako valkýra jsem navíc byla rychlejší. Během a stínovým krokem jsem se opět dostala k chodci, abych na něj znovu udeřila maximální možnou silou, která mi zbývala a opravdu to konečně zabralo. Radost mi však nevydržela dlouho, protože tvor se smrkl až prťavou kuličku, která poté vyslala velkou tlakovou vlnu energie, která mě opět poslala do bezvědomí. Z něho mě probrala ošetřením až Ash, aby hned vyrazila směrem k Hardfallu, jehož hradba směrem k nám dostala od té vlny také přímý zásah. Podala jsem Avanturovi ještě poslední jídlo s efektem zrychlení a vyslala ho Ash, protože z nás ostatních tam mohl pomoci ještě nejvíce. Spolu s Drizztem a Aveerou jsem pak vyrazila k městu běžným krokem, protože bych tam teď už nebyla příliš platná.
Po několika hodinách cesty jsme dorazili do města a setkali se s ostatními a nalezli, nebo spíš byli nalezeni našimi tarauy. Mortalon velmi nevybíravě Ash vyčinil, že jsme je nechali v Hlásce, jakoby nebylo nic důležitější než oni, zatímco jsme se snažili zachránit velké město a předtím řešili spory u kmenů. Musím říct, že na vůdce tarauů je až moc sebestředný a trocha pochopení by rozhodně neuškodila. Po informace, že se sami ustájí, jsme radši vyrazili hlouběji do města nalézt ubytování, kam nás nakonec jeden z místních nasměroval. K našemu překvapení jsme měli pokoje i stůl zarezervovaný a předplacený, čehož jsme ihned využili. Ash se nepovedlo zjistit, kdo byl tím šlechtným a všichni jsme se rozutekli do svých pokojů, abych se věnovala koupeli. Společnost mi dělala Aveera, která mi omývala použité tetování, zatímco jsem si užívala v relaxu vanu. Zároveň mě taky začala učit dračí řeči, přeci jen bych mohla rozšířit své jazykové znalosti více. Po koupeli jsme vyrazila na večeři a u stolu jsem potkala Costera. Požádal mě o předání zprávy Ash a prozradil, že ubytování jde na něj. Krátce jsme se spolu bavili, než jsem dojedla, abychom oba zamířili svou cestou. Zprávu Ash se mi nakonec povedlo předat až ráno poté, co jsem se vracela z prázdné místnosti v hospodě. Tam jsem potkala i Aveeru a připomněla jí, že je dnes den daně a je zavřeno, abych následně Ash vyřídila, že ji v deset čeká Coster a bude s ní chtít někam na čtyři dny vyrazit. Já využila volna pro odpočinek a četbu z naší zásoby knih, jimiž disponujeme.
Vyrušil mě až příchod Aveery, která chtěla vyrazit mimo město a stále nevěřila svému vlastním orientačnímu smyslu. Napadlo mě, že zatímco ona bude venku sbírat kamínky, já bych mohla připravit něco k jídlu ve formě jakéhosi pikniku. Před vyražením na cestu jsem ještě dostala zprávu od Ash, že tarauové s sebou přivezli i vozy s našimi věcmi a tak jsem si řekla, že bych se tam mohla potom zastavit, jakmile skončím s výparvou ven. Ale ta neměla dlouhého trvání, sotva jsem začala chystat suroviny, velmi rychle začala padat dolů teplota a to až do nesnesitelných hodnot. Zlatou vařečkou jsem tedy rychle připravila jednu sadu jídel, než jsme se s Aveerou sbalily a spěšně vydaly zpět do hostince. Zalezli jsme nakonec ke mně do pokoje, kde jsem Aveeře nabídla pivo vlastní výroby s růžovým lístkem a věnovali jsme se diskuzi a také jsme pokračovaly v mém studiu dračí řeči. Ve výsledku musím říct, že Aveera mezi nás už velmi dobře zapadá a snaží se být co nejplatnějším a nejvstřícnějším členem týmu. Jsem ráda, že i já jsem se rozhodla být k ostatním otevřenější.
Ani následující den nepřinesl žádné výraznější zlepšení počasí venku, ale po dni daně už hospoda dole i vše ostatní začalo fungovat. Potkala jsem se na jídle s Drizztem, který původně zvažoval, že by vyrazil někam ven, ale sněhová stěna ho v tomto zastavila. Později se k nám připojila i Aveera a s Drizztem jsme se shodli, že by stálo za to tenhle nečas váce prozkoumat. Finálním plánem se nakonec ukázalo navštívit Mayhir, nicméně tento plán jsme odložili do dalšího dne s nadějí, že by se počasí mohlo umoudřit, jinak bychom opravdu museli vyrazit ven. A protože jsme tento večer neměli co dalšího na práci navštívila jsem Drizzta s Aveerou a vytáhla tonikum a navrhla prozkoumání balíčku karet. Oba nakonec přijali a postupně se všichni napili tonika, než jsem ho odnesla a vrátila se nazpět se stabsinthem. Efekty byly zajímavé, mně například zářily kosti, Drizzt snad slyšel jakousi melodii a Aveera měla na nohou hady místo prstů. Karty pak přinesly ještě více zábavy a v kombinaci s pitím by se to celé shrnout do několika základních výrazů. Rozhodně nemám ráda stropy a opravdu se je nesnažím cíleně prorazit hlavou. Drizzt je zatracený klikař, že má svou miniaturu. Většina symbolu naděje si může posvítit měsícem. Jestli někdo dovede zazářit v naší partě, tak jsem to já a Aveera, stačí když se na to oblečem. Hehe, zářivé šaškovská čepice. Aveera má možná megalomaniacké sklony, ke svému trůnu má po stranách dva plameňáky. Umím setsakra dobře plakat a není to následkem toho, když zrovna vyrábím mýdlo. Bezvědomí není nic pro mě a radši spím ve své posteli. A na vrch to, že muži v Hardfallu jsou poměrně hrubiáni, takže se nemůžu divit tomu, že si vikomtka vybrala Avantura.
Nadcházející ráno mě tedy provázel silný bolehlav a déšť bubnující na parapet okna tomu rozhodně nepomáhal. Stejně jako fakt, že kromě zbroje a zatraceně zářivých cestovních hadrů jsem neměla co na sebe. Ale tady vypomohl Drizzt, který si přivstal a za deštivého počasí nalezl v nedaleké farmě naše tarauy, včetně našich věcí, které nakonec pro mě a Aveeru donesl nazpět. Zároveň je trochu obstaral a tak jsme se, již převlečeni, všichni sešli v hostinci a pojedli zde něco mezi obědem a snídaní. Zde jsme se dohodli, že se vypravíme do Mayhiru obstarat nějaké věci a zároveň se s námi spojil Avantur s Ash. Avantur měl nějakou práci od vikomtky, ale míra detailů byla tak nepřesná, až se mi chtělo brečet. Měl tedy uloženo zjistit více informací a my jsme mohli vyrazit k teleportačním kruhů do chrámu Arcan Geho. A musím říct, že to byl jeden z nejpříjemnějších chrámů a jeho obyvatel, které jsem zažila. Místní byli značně veselí, vřelí a přátelští a hlavně správce portálu ve mně poznál vítězku soutěže ve vaření piva ze Zimozvonu. Nabídla jsem mu tedy lahev, která mi ještě zbyla k jeho radosti a po Drizztově vtipu nás teleportoval bez dalších přiřážek do Mayhiru s vřelým úsměvem. Počasí tam jakoby kopírovalo to Hardfallského a my jsme začali naše obchůzky. A započalo to částečně šokujícím, částečně znepokojujícím zjištěním, že Drizzt měl v hlabě jakéhosi červího parazita a mohl dostat v Magické lucerně "jeho" vylepšenou verzi. Svolil k implementaci při cestě nazpět a zamířili jsme nejprve ke stájím pro zásoby. Místní správce se ukázal jako velmi nadšený tím, že jsme u něho minule nakoupili a poskytnul nám na vše slevu - i proto jsme se rozjeli nakonec více a společně s Drizztem nás napadly věci pro cestování v zimě, ale taky případnou ochranů vozů před bouří chaosu. S tímto novým vybavením a dalším vozem, včetně doručení na farmu jsme spokojeně odcházeli zkontrolovat naši finanční situaci do banky. Ta už nebyla tak růžová a měli bychom nyní více šetřit, především se zdržet drahých nákladů, kterými jsme v poslední době příliš nešetřili.
Před návratem do lucerny jsme se zastavili ještě v knihovně a nechali si zpracovat několik publikací. I zde Drizzta napadly podobné úvahy jako mě a vyžádali jsme si dostupné informace o Zářivé citadele, které by nám mohly pomoci. Také nám hlavní knihovník prozradil o existencí záznamů vztahujících se k onomu znepokojivému počasí a faktu, že to není úplně ojedinělý jev. Drizzt k tomu přidal další dvě publikace a následně jsme již jen vrátili do Magické lucerny, kdy jsem mohla vidět fascinující proces Drizztova propojení s parazitem, na nějž jsem se ho vyptávala cestou ke stájím. Přimělo mě to k úvaze, jestli právě tahle potvůrka nestojí za jeho změnami nálad, mnohdy i k lepšímu. Rozhodně to budu sledovat a dávat si na to pozor. Tak jako tak jsem nic podobného rozhodně nechtěla absolvovat, i když sám breonský mág říkal, že dokud dotyčný disponuje magií, tak mu prakticky nic nehrozí a propůjčuje to majiteli lepší schopnost využívat větší množství magických předmětů. Ne, že by se mi tohle značně nehodilo, ale radši si zachovám čistou hlavu. Jako obvykle pak Drizzt zkoumal, co nového by se mohl přiučit a nakonec se dostalo na Aveeru a i na mě. Breons ani neohrnoval nijak viditelně nos nad tím, že jsem warden a nabídl mi možnost naučit se dvě nová kouzla k mému wardenskému povolání. Nabídky jsem nakonec využila, protože nikdy nevíte, kdy se může nějaké takové kouzlo hodit a o to zdatnější bych později mohla ve wardenském řemesle být. No a s tímto jsme se vrátili nazpět do Hardfallu a posléze zpět do hostince s pocitem dobře stráveného, byť deštivého, dne.
Nicméně večer ještě neměl konce, protože se vrátil Avantur s informacemi k řešení problému, jenž měla vikomtka s místní přepravní společností, která postupně začínala více a více ovládat Hardfall. Vyrazili jsme ještě ten večer a to níže do města, kde na nás měl čekat nějaký kontakt. Ten očekával trochu širší tým, nejspíše i Ash, ale ta tu prostě nebyla. Probrali jsme plán a vypadlo z toho, že to hlavní padne na mě, jakožto kurtizáně, která se bude infiltrovat dovnitř. Na ostatní pak připadlo pouhé rozptylování stráží venku a obecně odlákávání pozornosti. Vnikla jsem tedy dovnitř, jakmile byli strážní u vchodu rozptýleni a opatrně jsem postupovala dovnitř, než jsem narazila na místnost s trezorem, kde byl strážný. Nepovedlo se mi jej přesvědčit, ale neztratila jsem svoje krytí a nasměroval mě do pokojů velitele této obchodní gildy. Tam mi chvilku trvalo, než jsem to propátrala a opravdu nalezla něco, co by mohlo pomoci - nepodepsanou objednávku zabijáků k vraždě vikomtky. Nicméně bez podpisu, to byl nedostatečný důkaz a tak jsem musela trochu zariskovat, načíst si podpis Harolda, najít pečetidlo a zvolit správnou variantu podpisu. Výsledek nebyl až tak zlý, ale viděla jsem lepší práce. Nalezla jsem i jeden deník obsahující rozvahu nad tím, jestli nás nebude chtít najmout za velkou sumu, což by za jiných okolností rozhodně stálo za zvážení. Tento dokument jsem však nechala za sebou a vrátila s "objednávkou" k ostatním a našemu kontaktu, které tato listina šokovala.
Avantur byl ihned pověřen cestou za vikomtkou, zatímco já s Drizztem a podnapilou Aveerou jsme mířili zpátky do hostince. Radši jsem se neptala, proč, když já tam takhle riskovala, oni skončili s takovým množstvím alkoholu. Nicméně klidnout cestu nazpět jsme neměli, protože nás zaskočil Harold a jeho parta. Ti se velmi rychle dozvěděli o naší návštěvě, až jsem si říkala, jestli nás ten kontakt nepodrazil. Ale hlavně nás dostali do šachu a moje hra o protahování a získání více času pro Avantura se moc nedařila. A nemohla jsem sama zmizet, protože bych tu nechala Drizzta s Aveerou napospas. Skončilo to tím, že mi Harold zlomil ruku, aby následně zjistil, že to lejstro opravdu nemám u sebe. Rozhodl se zdekovata a jít po Avanturovi, za nímš se promptně vydal Drizzt, zatímco Aveera mi pomohla do chrámu Arcan-Geho, aby mě mohli ošetřit. Procedura, kterou jsem tam absolvovala pak byla dost bolestivá, ale ruku mi narovnali a dali do pořádku, ale i tak jsem byla na nějakou dobu mimo. Naštěstí Drizzt dostihl dva zabijáky cílící na Avantura a ten se tak v pořádku dostal k vikomtce. To, že těla zabijáků shodil na zem na ulici, což považoval za svůj triumf, bylo od něj velmi hloupé. Nicméně jsem mu pak prozradila, že dokument byl pravý, ale podpis byl předčasně doplněn mou osobou, aby to jakožto zástupce věděl a případně informoval Ash. Než jsem se rozhodla věnovat zbytek večera odpočinku kvůli mojí zlomenině.
Z rána nás probudí ruch z ulic města, stejně jako návrat Ash, která je překvapena, co všechno se tu stihlo udělat, když nás nechala bez dozoru. No, občas by se měla smířit, že svět nepočká, až se ona vrátí ze svého vícedenního rande s Costerem, o kterém nám toho moc neřekli. Každopádně vyrazíme do ulic a zjistíme, že se na náměstí koná veřejná poprava Harolda, stejně jakože se našla těla dvou zabijáků. Povzdechnu si na potížistou Drizztem a spolu s ostatními sledujeme popravu Harolda, kdy většina z nás si neodpustí nějaký komentář. Já toho nemám zapotřebí a dovolím si jen letmý úsměv, nad tím že nakonec se usmívám já. Celé tohle má pak další dopady, zatímco Symbol Naděje je jmenován ochránci města Hardfall, Avantur získal titul rytíře Hardfallského a to od samotné vikomtky. Schválně jestli tuší, jaké povinnosti s tím přicházejí. A zatímco ostatní se chystají do Mayhiru, já s díky odmítám a využívám zbytek dne pro odpočinek a drobnou rehabilitaci s mou rukou, než brzy vyrazíme dále. Na večer mě pak čeká překvapení, kdy Aveera prozradí, že v Mayhiru změnila povolání a nyní se prezentovala jako šamanka a klerička.
Dalšího dne vyrážíme za mou bounty pro více informací do přístavní správy. Ještě než tam dojdeme, tak v lese nedaleko narazíme na nečekanou postavu. Objeví se před námi Tor, náš dávný společník, který byl opět vyslán do této pláně. Prozradil, že tu hledá avatara Mielikki a dohodli jsme si vzájemnou pomoc. Musím říct, že bylo příjemné ho vidět nazpět v týmu a hlavně v pořádku. Doplnil, že hledaným avatarem je medvěd, po němž jde nějaké nebezpečné stvoření, které se popisem docela shodovalo se stříbrným drakem, jenž nás měl očekávat zanedlouho. Nicméně jsme pokračovali dál k přístavní správě, abychom zjistili více informací o tom, co nás mělo čekat. Jako obvykle to bylo hodně neurčité, nicméně nebylo pochyb o tom, že to něco je v jezeře a nejspíše jeho hlubině. Zařídili jsme nějaké záležitosti a pronajali si loď, abychom vyrazil na jezero. Jenomže, jakmile jsme dorazili na místo, ukázalo se, že jsme měli vzít ještě jiné vybavení, abychom se mohli ponořit do hlubiny, kam se za normálních podmínek nedokážeme dostat. Ash s Aveerou se tak nakonec museli vracet do přístavu pro další vybavení, čehož Aveera využila k manifestaci další své podoby, jíž byl jazmian, na pohled hodně hezký vodní tvor. Děvčatům to i tak trvalo nějakou tu hodinu a tak jsem mohla odpočívat a zkoumat, jak se mi hojí má stále čerstvá zlomenina.
S řádným vybavením jsme se pak mohli spustit až na samotné dno jezero, kde jsme postupně začali hledat po stopách onoho tvora. Trvalo nám to nějakou dobu, než jsme nalezli vstup do jeskyně a pokračovali tam dále dovnitř a nakonec opět trochu nahoru, kde jsme narazili na vzduchovou kapsu. Zde jsme zanechali své obleky a pokračovali dál pěšky, než jsme narazili na hnízdo. A právě tam na nás čekal místní obyvatel, velké hadu podobné stvoření nesoucí jméno Neothelid. Boj byl zákeřný a Avantur s Drizztem nakonec skončili v tvorovo útrobách, stejně jakožto i Tor, ale ten nestihl postoupit hlouběji do tvory, protože jsme jej konečně přemohli. Nastal závod s časem o vyproštění zbylých dvou členů, ale spolu s Ash jsme to stihli a nikdo další si tak nemusel zažít hrůznou smrt pod jiným tvorem, jako jsem měla tu smůlu já pod tělem hydry. Zajistili jsme část tvora jako důkaz a pak se vypravili nazpět, kdy se nakonec Aveera vrátila nazpět do hlubiny, aby provedla zmapování části dna jezera. To se nakonec ukázalo jako velmi výnosný nápad, který výrazně, ne nečekaně, přečil odměnu za bounty. Chvilku jsem se i svezla za Aveeřinou vodní podobou, byť o nějakém vychutnání si toho nelze mluvit, vzhledem k okolnostem, teplotě vody a dalším bodům, za kterých se to odehrálo. Ale jako obvykle se ukázal náš týmový duch, kdy si hlídáme ostatní členy party.
Hlavní však bylo, že tato epizoda byla ukončena, nám zůstalo i nějaké vybavení pro potápění do větších hlubin a vrátili jsme se zpět do Hardfallu, abychom se začali chystat na jeho opuštění. Čekal nás totiž stříbrný důl a jeho nezvaný obyvatel, což bude další obtížný problém v naší cestě. A ne, stále si nezvykám na všechny možné překážky, které se před nás staví, protože o většině z nich ani nemůžeme mít žádné ponětí nebo je jen málo informací, abychom byli schopni říct, oč vlastně jde.
Těsně před odchodem, v podstatě, když už jsme měli vše zabaleno a chystali se k odchodu, si Ash vzpomněla, že se v Hardfallu vlastně nachází aréna pro zápasy a asi by tu měla bojovat, pokud chce dál pokračovat ve své cestě za absolutním titulem. Vše se tedy převrátilo naruby a Ash započala hledat, kdeže se to vlastně má utkat v další rundě. Využila k tomu Costera, s nímž si vyrazila na procházku během dopoledne a ten jí, jak už má ve zvyku, pomohl najít to správné místo. Večer jsme tedy šli už najisto a Ash se do toho opět pustila. Tentokrát však probíhalo překvapivě klidně a i Ash samotná si počínala překvapivě suverénně, takže nakonec to bylo jedno z těch lehčích vítězství. A jak už bývá tradicí, další triumf naší šampionky jsme následně zapíjeli v hospodě, i když tentokráte střídměji, abychom nadcházejícího rána opravdu již opustili město a pokračovali v naší cestě.
Když už jsme konečně opustili Hardfall, vedly naše kroky přímo ke stříbrnému dolu, což nám nějaký den cesty mělo zhruba zabrat. Ale ani to neprobíhalo úplně v klidu, tentokrát nás však nenapadl žádný nepřítel dříve, ale narazil jsme na obrovského mluvícího medvěda. Ukázalo se, že byl přátelský a v postatě šlo o onoho medvěda, kterého předtím Tor hledal. Takže se nám poštěstilo a nalezli jsme ho dříve než drak, za nímž jsme stejně měli dále namířeno. Medvěd byl představen jako Ur-Rask, avatar Mielikki a rozhodl se k nám, přesněji k Torovi, přidat a doprovázet jej. Ukázal se jako zajímavý společník, ale hlavně k překvapení všech si poměrně slušně rozuměl s tarauy. Netuším, jestli to je dobré nebo špatné znamení, ale rozhodně něco, co stálo za pozornost. Tak jako tak, pokračovali jsme dál směrem k dolu, který byl už z dálky opuštěn.
Do dolu vstoupíme se vší opatrností a začneme postupně prozkoumávat jednu místnost za druhou, abychom postupně odhalovali množství nemilých stop. Jako třeba informaci o tom, že se dolem šíří tichá a nenápadná smrt, což nám tak trochu k drakovi nesedělo. Nicméně žádné stopy dalšího nebezpečí jsme tam nenacházeli a dostali až se k centrální šachtě vedoucí vzhůru. Vyrazili jsme tedy nahoru, než jsme narazili na výtah a ukrátili si námahu, protože důl jako takový byl obrovský. Takto jsme se tedy dostali až na vrchol, kde jsme po chvíli našli stopy hnízda, k němuž vedla lávka, nachystali jsme se k boji.
Již z počátku jsme chtěli získat moment překvapení a proto se většina party přemístila s Drizztem a jeho teleportovacími pyramidami, zatímco já jsem měla postupovat po lávce a připojit se z další strany. Ale jako obvykle to nešlo úplně podle plánu a parta se dostala do boje hned v tom momentě, co se přemístili. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než nasadit plné tempo, abych se co nejrychleji přidala k týmu a začala drakovi dávat, co si zasloužil. Jak se ukázalo, drak nebyl stříbrný, nýbrž ocelový, což přineslo další zajímavou otázku a některé také zodpovídalo. A bitva byla opět komplikovaná, kdy drak neváhal využívat plný repertoár svých dovedností, včetně plivání jedu, který byl hodně nepříjemný a jenž mohl být i jednou z těch tajemných smrtí, která dopadala na horníky. Díky kombinaci útoků se nám ale našeho protivníka povedlo skolit a brzy padl tento velikán k zemi. Po krátkém ošetření se poté Tor s Avanturem vypravili bokem, zatímco my ostatní jsme se pustili do porcování draka na složky, které nám měly opět přinést nějaká nová bohatství, jakmile je tedy dostaneme do Oreliku na černý trh. Co se našich dvou dobrých členů party týká, tak ti se věnovali karbanu, jímž si krátili chvíli.
Zpracování draka nebylo až tak úspěšné, ale i tak se nám povedlo získat nemalé množství částí, které mohou být využity pro další zpracování nebo prodej. Zároveň s tím procházíme nalezené bohatství a po chvíli se vracíme zpět do dolu, abychom ho nyní prošli důkladněji, chodbu po chodbě. Postupně nacházíme různé předměty ať již více či méně zajímavé a rozdělíme se na dvojice, abychom pátrání uspíšili. Vytvořím dvojici s Torem a naším největším objevem se ukáže z části uzavřený kus chodby, kterou se vydáme opatrně prozkoumávat i přes varování. Včas se ale zarazím a zjistím, že chodba je hlouběji zaplněna metanem, jenž by mohl mít neznámé účinky. Pro další průzkum se rozhodneme poradit s Ash a než sem dorazí, tak s Torem prozkoumáme další chodby, abychom našli několik dalších různých drobností. Nejzajímavější je pak různé nářadí, které nejspíše využije Drizzt pro svou těžbu. Ten s Ash našli nějaké vzácné materiály a rozhodli se je vytěžit a i se vším, co měli k dispozici se s tím prali dost dlouho.
Spolu s Ash pak zjistíme, že metan nám dvěma nijak výrazně neublíží a nalezneme jakousi lucernu, i když musím říct, že jsem si oddechla, jakmile jsem odtamtud byla ven. Je to divný pocit nebýt si jistý, jestli to neviditelné může ublížit. Hmotní protivníci jsou v tomhle rozhodně lepší. Další cesta pak vede do velké důlní hospody, kterou objevili Avantur s Aveerou a kteří zde zkoušeli různě barevné nápoje, které jim propůjčovaly jakési elementální schopnosti a vizáž. Pro tu chvíli jsem nakonec odolala a prohlédla si kuchyni, kde jsem využila času pro přípravu různých jídel, ať už do zásoby, nebo teď pro odpočinek. Také jsem si vzala pár ingrediencí, přeci jen tohle místo patří stále králi a my jsme pod ním, i když v tom případě bychom si mohli něco nárokovat i jeho jménem - ale kdo ví, jak by se nám tohle vrátilo a proto jsem se spokojila s rozumným množstvím. Zanedlouho jsme odsud a přes zbytek dolu vylezli ven a vydali se dále, směrem ke Copusu.
Cestou jsme mohli jednou v trochu větším klidu ponocovat, čehož se ráno rozhodl využít Tor a jít na lov. Aveera se mu ve své soví podobě nabídla jako partner pro hledání a nahánění a tak vyrazili k nedalekému lesíku. Já zatím připravila něco k jídlu a uklidila si něco mezi svými věcmi, když se k nám dostala hrozná zpráva. Aveeru v její soví podobě zabila nějaká kočkovitá šelma a Tor to dal vědět až výrazně později - Ash uprosila Mortalona, aby ji odvezl k místu, kde Aveeru mohla vzkřísit, než tam mohl stihnout dorazit kdokoliv další z nás. Pro naši šamanku to byla jistě velmi nemilá zkušenost z prvního lovu s Torem, až mi to přimělo jak jsem společně s ním poprvé narazila na houbové pygmeje. Každopádně Aveera byla značně ve špatném stavu a potřebovala ještě několik dní na to, aby se vrátila do normálu, což spustilo Ashbellin silný ochranitelský mód, kdy jí zakázala skoro všechno, dokud na tom nebude lépe.
Takto jsme vyrazili dále, když se nám do cesty dostala hospoda, před níž doslova kempoval hostinský, jakmile jsem spatřila název hospody, hned jsem si vzpomněla, že se o ní zmiňovalo v jedné odměně. Neváhali jsme a vydali se tedy vstříc tomuto stavení. Hostinský potvrdil kontakt a že ty netvoři mu okupují sklep a jdou po všem železném, což znělo velmi podezřele. Nutilo mě to vážně rozmýšlet nad volbou zbraní a nejradši bych upravila svůj výběr, ale Ash zavelila vpřed, tak jsem to velmi zůžila na Roukanen a dýky z materiálů, které nejsou kovové. A již velmi brzy jsem si mohla děkovat za úžasnou sílu mé katany a stejně tak jako druhé volby, kdy toto nadšení nesdílel třeba Avantur, jehož kopí utrpělo značné vnější poškození. Naštěstí o něj nepřišel, než se nám povedlo vyřešit i královnu rzíků, jak se ty potvory jmenovaly a hospodu osvobodit od problémů. Kromě odměny nás čekal i příslib toho, že jsme tu vždy vítáni a budeme mít jistá privilegie. Každopádně boj zanechal své následky na Avanturovi s Torem, kteří utrpěli vážnější zranění, která nešla tak jednoduše zhojit a oba medici si tak navzájem museli místa ošetřit.
Další den pokračujeme dále do Copusu, kam bez dalších výraznější potíží již dorazíme a hned u brány se rozdělíme - zatímco Ash jde vyřešit ustájení, Avantura s Torem pošleme do nemocnice, aby byli doošetřeni, zatímco já s Aveerou a Drizztem vyrazíme do hostince, abychom si odpočali, najedli a prozkoumali možnosti ubytování.
Jakmile jsme se sešli skoro všichni, tak jsme si domluvili ubytování a něco málo popili, než se vydali odpočinout. Pouze Tor byl nepřítomen, protože si ho nechali na operaci a pozorování v nemocnici. Kdy se k nám navrátí, to se dozvíme nejspíše dalšího dne. S nevědomostí ohledně stavu Tora jsme další den věnovali odpočinku a prozkoumávání Copusu, což se v našem případě rovná obcházení obchodů a prozkoumávání hlubin našich peněženek. Nebyla tu až taková šíře výběru dostupných obchodů, ale to co jsme potřebovali a samozřejmě i nějaké hezkého oblečení na sebe, jsme tu sehnali. Zastavila jsem se i v gildě, abych odevzdala jednu odměnu a byla přizvána k pánovi gildy, abych si vyslechla jeho novou nabídku. A věru jednalo se velmi lukrativní, byť úměrně k tomu nebezpečnou odměnu. Cílem byla prostá rostlina, až lyrického jména Oleabelle, nicméně kvete jen jednou za rok a nachází se v Ostoru. Ale hlavně, ne někde v Ostoru, ale přímo u Felidae, domorodých obyvatel tohoto lesa, kteří si ho teritoriálně brání. Snažila jsem se získat ještě nějaké další informace, ale povedlo se mi potvrdit už jen tu jednu jedinou - a to, že jediný, kdo nám může pomoci je obchodník s kořením, jenž si své právo na vstup do Ostoru nějakým způsobem získal. Prozradil, že kytka byla měla sloužit jako protilék pro vojáky ze Západní hlásky, která je aktuálně pod náporem kultistů. S nimi zatím neměla výraznější problém, až na nemoc, kteá se postupně začínala šířit mezi vojáky. To mi jen potvrdilo další odměnu, ktreá mě vedla právě tam. Dostala jsem alespoň informaci, že obchodník se nachází přímo před lesem a jeho pojízdný vůz nelze kvůli své pestrosti rozhodně nikterak přehlédnout.
Pak už následují jen nákupy v místním městě, které trochu komplikuje chladné a mrazivé počasí, ale obecně nic, co dobře připravené osobě nějak výrazně zkomplikuje život. Pár takových zim jsem zažila ještě ve své divadelní éře a po podobném povrchu jsem musela chodit v poměrně vysocích podpatcích. Stejnou průpravu však už neměli mí dva zbylí kolegové, kteří byli na cestě po obchodech se mnou. A tak se Avantur s Aveerou sklouzli a to ne jen tak ledajace. Avantur využívajíc Aveery a jejich dispozic v podobě drápů až příliš spoléhal na tuto novou stabilitu a byl to on, kdo oba dva poslal hezky dolů, protože zrovna jsme se v tu dobu nacházeli na vršku namrzlého náměstí, které se táhlo po celé délce dolů až k hospodě. Samozřejmě, že jsem chvilku uvažovala, jestli to nesklouznu za nimi, ale tentokrát jsem neměla dostatečně rozvernou náladu a sešla s poťouchlým úsměvem dolů běžným způsobem.
Později se dozvíme, kdy bude propuštěn Tor z nemocnice a dle toho plánujeme odjezd z města za další prací. A protože už dopředu víme, jak se Felidae staví ke zbraním a nepřátelům, tak nám Ash nakáže nechat zde všechny zbroje a zbraně, abychom jim ukázali naše dobré úmysly. A přišlo i zajímavé psaní, jehož adresátem byl Avantur osobně a odesílatelem byla sama vikomtka z Hardfallu, která si poslala pro svého rytíře. Přesněji byl informován, že je jeho zbroj a vše připraveno a zároveň, že se nemůže dočkat jeho výkonu na rytířském turnaji. Avantur sám z toho však příliš nadšený nebyl, ale Ash neváhala s nabídkou pomoci, což by nebyl takový problém, kdyby do toho zase nezatáhla všechny. Vyplývalo z toho, že si Symbol Naděje uspořádá vlastní rytířský turnaj a Drizzt na to připraví dřevce, abychom se proti sobě utkali na tarauech. Jako, Ash nám vytýká dost pitomostí, ale pak po nás všech chce, abychom absolvovali tohle.
S plány ohledně turnaje opustíme bezpečí Copusu a napříč sněžnou planinou míříme k Ostoru. Náš postup však nevydrží dlouho, protože nás velmi záhy přepadne silná vánice a s ní dorazí i velmi prudké ochlazení teplot. Můj plášť, který jsem získala i jako součást jedné z odměn se tu ukáže jako neocenitelný pomocník, ale i jeho limity se za chvíli prokážou. Nakonec nám nezbude, než se na čas zastavit a uchýlit do bezpečí kouzelné chatky, kterou dokáže Ashbell seslat, zde nakonec přenocujeme a nasbíráme síly do dalšího dne, kdy nám počasí už dovolí pokračovat dál.
Jakmile se přiblížíme k Ostoru, tak bez sebemenších pochyb nalezneme extravagantní barevné pojízdné obydlí obchodníka jménem Livel a zastavíme se u něj, abychom s ním navázali rozhovor. V přátelském duchu jej požádáme o názor a radu, jak si naklonit felidae a nedostane se nám žádného velkého množství tipů. Jeho postup byl v podstatě velmi jednoduchý, podlézat, nabízet se a tak trochu i žebrat o jejich náklonost. A samozřejmě s tím přinést různé dary, které by je mohly oslovit. Zde jsme se museli notně zamyslet, abychom přišli na to, jak felidae oslovit a nakonec jsme dali dohromady několik darů, od barevných stužek až třeba po látky, které jsme koupili od Livela. A v neposlední řadě jsme se museli i obléknout tak, abychom působili přátelským dojmem. Takto vybaveni a připraveni jsme mohli ráno vyrazit do lesa a obezřetně kráčet do jeho prostředku.
Držím se rozkazů od Ash a snažím se chovat pacifisticky a to i tehdy, když nás přepadnou a kdy si jedna z felidae, dle všeho panterka, hodlala dokázat, jak je šikovná s dýkami, kdy jedna z nich zamíří mým směrem. Nesnažím se ji nějak výrazně zachytit a zdá se, že protější felidae je tím poněkud zklamaná, což je i můj úmysl. Vždy je lepší, když si o vás případný protivník myslí, že jste méně schopní. Tak jako tak, jsme zajati a zatímco mě, Ash a Aveeře nasadili pouze pouta, naše mužská část dostala zdarma svezení na klacku. Je pravda, že míra svázání jim to asi poněkud znepříjemnila. Takto jsme dorazili až do jejich vesnice, kde jsme se setkali s náčelnicí a Ash s přikyvováním ode mě a Aveery, přesvědčuje vrchní kočku, že jsme opravdu přišli v míru. Děvčatům jsou sundána pouta a muži se mohou pohybovat po svých, ale stále svázaní. S náčelnicí jsme upřímní a po krátkém prohlédnutí vesnice, kde nás zajatec prosí o pomoc, se vrátíme k ní a prozradíme ji, co vše nás zajímá a to včetně jejich posvátné květiny. Příležitost se naskytne v pomoci s poražením nepřítele, z něhož mají nebývalý respekt a s propůjčenými zbraněmi se tedy vydáme do útrob jiné části lesa.
Jako nepřítel se ukáže Magala, lesní tvor s nímž jsme se už jednou střetli a tato znalost nám rozhodně byla k užitku. A i když jsme neměli naše běžné vybavení, povedlo se s ním vypořádat poměrně dobře, byť absence vybavení mi v tomto případě nevadila. Zapůjčené zbraně rozhodně nebyly špatné a jeden takový kus by se mi určitě mohl někdy hodit, protože se vyrovná či překoná i některé z mých dýk. Ono celkově ta společnost felidae není až tak špatná, neříkám, že ideální, ale matriarchální společenství má svoje nepopiratelné výhody, byť mužská část naší skupiny by se na to nejspíš tvářila trochu jinak. No, tvor byl poražen a nám zbývalo přinést důkaz o jeho sražení zpět k felidae.
Jeden z důvodů, proč Magala tolik překážela felidae bylo i místo, kde se nacházela. Bylo tu totiž několik skal, jejichž úlomky slouží jako zdroj pro zbraně tohoto kočkovitého druhu. Napadlo nás, že se jim zkusíme trochu vlichotit, když jim nějaké tyto pazourky přineseme, takže jsme se dali ještě do těžby kamene. Na odnošení padla část našeho oblečení, ale odnesli jsme si slušné množství s sebou nazpět do vesnice. A když jsme se s tímto výsledkem vrátili k felidae, tak jim málem údivem vypadala srst. Nebylo pochyb, že to naši vyjednávací pozici výrazně zlepšilo a náčelnice rozhodně byla vstřícnější k našemu zájmu. S takovouto silnou vyjednávací kartou nám nakonec květinu věnovala a sama ji odňala, tak aby mohla znova vyrůst další. Ash pak vyjednala, nejspíš za diamant, i svobodu pro jednoho zajatce, kterým předtím nabízel nemalé množství financí, byť jsem o jeho bohatství pochybovala. Zároveň jsme dostali nemalé množství místního koření, které mi museli pomoci odnést všichni členové týmu včetně zajatce, který nikterak neváhal. Nakonec jsem si cestu zkrátila pomocí Drizztovo pyramidky, abych květinu mohla ihned uschovat do chladného batohu a zajistila její trvanlivost, než se dostaneme nazpět k jejímu předání. Ostatní se nakonec trmáceli pěšky, tedy vyjma Drizzta, který si rozhodl ukrátit cestu taky, přeci jen, to jsou jeho pyramidky. Po návratu ostatních se s námi zajatec rozloučí, předá Ash informace o účtu a zmízí neznámo kam, nehledě na to, že dá i nějaký tip Drizztovi, protože stejně jako on patřil původně k Ladrovi, byť na jiné pozici, než náš shadow elfský čaroděj. My poté svedeme debatu o to, jestli se vrátit, nebo kudy vyrazit. Ash nakonec, dle mého názoru ne zrovna moudře, rozhodne, že vyrazíme rovnou dál i přes absenci našich zbraní. Chtěla totiž co nejdříve dorazit do Západní hlásky.
Před tím, než dorazíme do hlásky nám stojí v cestě řeka, kterou za pomoci Drizztovo pyramidky a Aveeřiny letecké doručovací společnosti poměrně bez obtíží překonáme. Náš další postup se pak zastaví až kousek před Hláskou, která je v obležení početných kultistických vojsk. Stačila však jen chvilka pozorování a bylo patrné, že kultisti prakticky vůbec nepokročili a každým útokem utrpěli masivní ztráty. Po jednom takovém jsme se tryskem vydali k Hlásce, abychom se dostali dovnitř. Za námi se přidala skupina kultistů, která si mylně, že jsme jedni z nich a vedeme další útok. S úsměvem mohu říci, že to byl poslední omyl, kterého se kdy dopustili - značnou část z nich totiž zpražil Drizzt kvantovým posunem, čímž nám otevřel okno pro vstup do pevnosti. Tam nás k našemu překvapení přivítal Durant, sám zaskočen naší zdejší přítomností. Pro víc informací nás odkáže na kapitána, před nímž jsou velmi tvrdohlaví strážní, jenž nás nechtějí pustit dovnitř. Nehodlala jsem se s nimi dohadovat a zavedla je zpět k Durantovi, který je ukázkově zpražil a už jsem měla od nich pokoje. Aspoň takhle nám může drobně pomoci, když už za námi většinou chodí s různě šílenými úkoly. Dostaneme informace o hnijící zemi a také nákaze rozšiřující se na jednom, nyní izolovaném náměstí. Vyrazíme přímo tam, tedy Avantur s Torem si cestou jdou vypůjčit nějaké zbraně, a začneme prohlížet náměstí. Vzadu u barelu pak najdu něco podezřelého, z čehož se vyklubou dvě ohavné bytosti, které nakonec skolíme, i když mi z toho není po bitvě úplně dobře. Následkem likvidace těchto příšer se pak začnou stahovat i kultisté, kdy nejspíše tato dvě monstra byla jejich poslední nadějí, jak narušit opevnění hlásky. Tak jako tak, to znamená zase o něco kultistů méně a dalších jejich plán, jenž přišel vniveč.
Se zdejším splněným úkolem můžeme vyrazit nazpět do Copusu, byť drobnou zkratkou přes Doran. Tedy alespoň byl takový původní plán, než jsem se pokusila na svoje jídlo použít nově získané koření od felidae. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že je to spíš ke zlepšení horších jídel, než těch, které připravuji se svým plným umem a nejspíš i díky tomu se objevily různé vedlejší efekty. Kvůli tomu jsme zrušili návštěvu Doranu a zamířili rovnou nazpět do Copusu, což bylo, i s ohledem na to, že čekají na rostlinu, nejspíš i lepší řešení. Jakmile vstoupíme do města, tak já ihned vyrazím do gildy předat rostlinu, zatímco ostatní zajistí místo v hospodě, kde jsme si po práci chtěli řádně odpočinout a také popít. Samozřejmě, než jsem se připojila k ostatním dole u stolu a pokochala se nově nabytým bohatsvím, které jsme získali za tuto odměnu, provedla jsem rychlou kontrolu našich věcí, které byly ve vozech ve stájích. Vše bylo na svém místě a tak jsem si naplno mohla užívat toho nejluxusnějšího, co nám místní hostinec mohl nabízet. A co, že nás to stálo nemalé množství financí, jednou za čas si to prostě zasloužíme. Během toho všeho jsem taky začala upravovat jídlo pro Tora, který byť má vílí jídlo hodně v oblibě, různorodost chutí těch "běžných" jídel mu očividně chybí. Projevil mi pak takovou důvěru, že mi svěřil veškeré své zásoby a já mu připravil upravenou porci na několik dní. S tím, že postupem času bych mu to víc a víc ředila a přibližovala ho tak k běžným jídlům této pláně.
Čekala nás rychlá cesta do Hardfallu, kdy se tarauové mohli rozparádit dle toho, co jim vozy dovolovali. Nestihli jsme si ani řádně odpočinout a dorazili jsme na farmu u města, kde jsme opět nechali naše povozy. Cestou mě Ash požádala o realizaci úkolu, který nemohla svěřit nikomu jinému. Padlo na mě za úkol vybrat z banky účet, jehož údaje nám poskytnul týpek, jehož jsme zachránili z Osteru. A zatímco většina party si vyrazí za zábavou mimo Hardfallu, já nejprve s Torem zajdu do banky, abych mu pomohla zařídit prsten a zároveň jsem provedla nějaké navýšení pojistek a podobně. Přeci jen množství, s kterým začínáme operovat rozhodně není malé. Má cesta s Torovo se potom rozdělila, protože on chtěl pořešit nějaké nákupy a já mířila do gildy vyřešit odevzdání další exkluzivní odměny v podobě ocelového draka. Ta nám přinesla další nemalou sumu na naše konto a já využila prostor gildy, abych si chvilku odpočala a začala se připravovat na můj další úkol od Ash. Byť mělo jít jen o krátkou epizodní roli, tak to vyžadovalo dost z mého hereckého talentu, stejně jako talentu infiltrace. I kvůli tomu, že s dotyčným, kterého jsem měla hrát, jsem nestrávila tak dlouho, abych mohla lépe podchytit jeho chování. Vydávat se za Duranta nebo kohokoliv z party by pro mě byla hračka, ale tohle bylo složitější a samozřejmě, že scénář jsme k dispozici taky neměla. Když to tak nějak nadnesu, tak jsme si ho musela připravovat sama.
Nicméně jsem věděla, co přesně je zapotřebí provést a bylo velmi pravděpodobné, že bankéř ani nikdo jiný z banky ho nikdy nepotkal. Jediný problém byla moje předchozí návštěva v bance, když jsem tam byla s Torem. Tudíž, zatímco změna hlasu bude to nejmenší, musela jsem myslet i na styl chůze a držení těla, protože muži se v tomhle od žen liší. Samozřejmostí pak bude oblečení, které zakryje moje ženské atributy, včetně dreorských atributů, tudíž si budu muset pořídit nějaký kloubouk kvůli rohům. Skrytí ocasu bývá paradoxně někdy jednodušší, než mnohé ostatní věci a pak samozřejmě vystupování mužské osoby, což už ale mohlo vyplývat z charakteru. Ve výsledku jsem několik hodin nacvičovala věci v gildě, než jsem vyrazila do obchodu s oblečením. Přípravu mi pak narušovaly pohyby na účtě, které prováděla naše delegace v Oreliku. Když už mi dají takovýhle úkol, tak by sakra mohli být trochu obezřetnější - byly pomalu větší infarkty, než když to Avantur roztáčel v kasinu. Jednoduchá nevinná lež, že potřebuju oblečení pro muže mé postavy a když k tomu přihodím vlastní oblečení, tak je pozornost šikovně rozptýlena a nemusím se trápit, že by sem případně mohla vést stopa.
Našla jsem si temné a odlehlé místečko v ulicích, které mělo více východů, kde jsem se převlékla a ukryla věci, abych se vypravila do banky. Jednou z nejhorších věcích u takovýchto akcí je potlačit nutkání nespěchat, protože to vede většinou k chybám a to i přesto, že to chcete mít co nejrychleji za sebou. Ale potlačila jsem toto stejně jako trému na divadelních prknech a dokráčela tentokrát k jiné přepážce, kde jsem v klidu předala vše potřebné, abych mohla vybrat obsah konta. A moje poklona dotyčnému, že nám v tomhle opravdu nelhal a na účtě něco kolem toho miliónu měl. S díky jsem pak opustila banku, naházela peníze do naší sdílené kapsy a šla si nalézt nové místo na převlečení, než jsem se vydala zpět pro své věci. Poslední cesta ve městě pak vedla do hospody, kde jsme se pak postupně všichni sešli. Drobný plus druhému týmu pak byl za to, že mi přinesli nějaké nové hračky a pak taky faktu, že jsme ve výsledku znatelně vydělali a to i přes nemalé náklady. Po krátkém odpočinku jsme se tedy vydali k tarauům a směr Kor.
Cesta ke Koru nám neměla trvat tak dlouho, ale nějaké výrazné nadšení z naší další destinace tam nepanovalo. Je pravda, že i jako součást herecké karavany jsme měli pár destinací, kterým jsme se tehdy vyhýbali a pokud bychom cestovali i nadále, tak Kor by byl rozhodně na seznamu. V rámci Symbolu Naděje takováto místa očividně vyhledáváme, ale co, občas neškodí si připomenout úkoří, kterého se nám dreorům dostalo na počátku. Ale ještě předtím, než jsme dorazili do města, nocovali jsme pár hodin cesty od něho. Hned z rána se pak Tor vypravil k řece na ryby, jen aby zachytil úplně jiný úlovek v podobě dvou mrtvých těl a to mu ještě jedno uplavalo. Těla obsahovala známky výrazného mučení a dostalo se nám tak nemilé předehry ke vstupu do města. Ten nezklamal a nenávistné pohledy, zlověstné komentáře byly všudypřítomné. Kapuci jsem si vzala v podstatě, abych to minimalizovala a nemusela to tolik poslouchat. Ale i tak jsme narazili na pár dobrý osob, starého stájmistra a poté Redinka, jenž se ukázal být bratrem někoho z Ebenových zahrad. Prozradil nám víc o stavu věcí ve městě, včetně přítomnosti Stříbrných Lovců, což byla ta banda šmejdů, které jsme vykopali z Ebenových Zahrad a pak taky i o Stříbrných rytířích, kteří tu dělali nejspíš i něco dobrého, pokud se to netýkalo Stříbrných lovců. Musím říci, že se mi v tomhle městě líbí míň a míň.
Ash se mezitím domluvila se starostou a dostala od něj nabídku na likvidaci stříbrných lovců, nad čímž příliš neváhala i přes odměřený přístup starosty. Je pravda, že proti jejich likvidaci nenamítal nic nikdo z nás, zvlášť po shlédnutí jejich vlivu tady ve městě, minimálně, co se té šibenice týkalo. Rozjede se tedy plán, kdy se tým rozdělí na dvě skupiny. Infiltrační tým tvořil Avantur, Aveera a Tor, i proto, že měli nejvíce lidské rysy, zatímco my ostatní jsme byli podpora z venku. A zatímco Aveera s Torem měli pracovat mezi otroky, tak Avantur se měl vydávat za jednoho ze stříbrňáků, k čemuž mu měl dopomoci i dokument, který jsem připravila na základě okopírování písma toho vůdčího grázla. A zatímco jejich vstup se povedl, já se vydala zjišťovat informace, které se týkaly mých odměn. Po jedné nebylo ani stopy, druhou se pak ukázal být magický elementál u Korského valu, jenž hlavně pro Drizzta nepředstavoval nic příjemného. Druhý tým nám mezitím dokázal dávat informace pouze ráno, protože v chrámu samotném nefungovala magie. Zatím jejich mise postupovala dobře a bez výraznějších potíží, tak že se domluvilo i datum, kdy mi ostatní budeme poskytovat krytí z venku, zatímco vnitřní tým tam rozjede ohnivé inferno.
Před cestou k elementálovi jsme zkusili ještě po různu posbírat informace, ale ani já v knihovně, ani Ash u Amantia, jsme už nedokázali zjistit nic nového. Ani nechci přemýšlet, jak se s ním spojuje a upřímně považuji to za krajně rizikové. Utěšuje mě jedině to, že Coster by nejspíš zakročilo, kdyby to bylo už za nějakou hranicí. S tímto jsme tedy vyrazili z města směrem k valu a ten byl opravdu obrovský. Než jeho výška pak ochromovala jeho tloušťka, která byla na stovky metrů a hlavně díky materiálům pak kompletně pohlcovala zvuk. Cesta soutěskou k Darovu chrámu byla v porovnání s tím ještě příjemná. Na druhé straně jsme zvolili jednu stranu a vydali se elementála hledat, kdy jsem doufala, že trochu více pomůže Drizzt a jeho znalost magie, která v těchto případech tak nějak pokulhává. Holt vše nelze řešit střelou epochy. Chvilku nám to trvalo, ale nakonec jsme opravdu narazili na bytost odpovídající tomuto popisu a byl to nakonec Drizzt, kdo vykročil napřed, aby si s elementálem pohovořil. Nemohla jsem odolat pokušení a vytáhla popcorn, abych chvilku na to seděla na přízračné židli. Ash se ke mně nakonec přidala, aby nám radost zkazil elementál, který tuto magii rozpustil, nicméně i tak došel s Drizztem k nějaké shodě a přeměnil se v náramek, ktreým mu skončil na krku. Nejzábavnější bylo asi pobavení na Drizztovo tváři, který sám neměl tušení, jak přesně se mu to povedlo.
Vrátíme se do města a všichni jsme zamířili k zadavatelce odměny, abychom jí situaci vysvětlili, ale i tak nebyla spokojená a od ní jsme se odměny nedočkali, alespoň odkázala na strážnici, kde by snad na to nějaká odměna mohla být vypsána. Tady jsme se rozdělili a já měla to štěstí, že jsem narazila na přistěhovalce, který tolik nesdílel názory místních. Bavili jsme se o množství věcí, než jsem odešla se slušnou odměnou, ale ani on neměl tušení ani stopu po shadow elfech z druhé odměny. Tak jsem se vracela zpět do hospody k ostatním, ale už ve vchodu jsem viděla, jak tam Ash chystá s někým servat. A protože jsem se nechtěla zapojovat, rozhodla jsem se krýt jí záda u vchodu a sledovat případné ozbrojené posily. Ty se nakonec nekonaly až do příchodu stráží, kterým jsem se samozřejmě klidila z cesty. Naštěstí nikdo od nás neskončil ve vězení a vítězství ve rvačce dalo Ash propustku, nehledě na to, že vyhrála velmi rychle. Připiji si s nimi na vítězstí a ještě něco probíráme na našich pokojích, když zaslechneme podezřele známý zvuk. Zanedlouho nám na dveře zaklepal Sivel a přišel za námi s prosbou o pomoc. Chystal se jeho zdejší koncert a on podezíral, že členové stříbrných parchantů to nenechají jen tak. A my jsme tak byli najati jako zdejší ochranka, nebyl důvod odmítat a měli jsme o práci na nadcházející večer postaráno.
Ráno nám druhý tým potvrdil, že vše probíhá vesměs dle plánu a my jsme se tak mohli soustředit na přípravu na večer, kdy nás čekal Sivelův koncert. Hospoda byla kompletně natřískaná a Ash ve své celoplátové zbroji opravdu nevypadala moc nenápadně. A protože Drizzt zaplaval k baru, tak vmíšení se do davu bylo na mě. Nicméně, když je tu tolik lidí, tak je velmi jednoduché se ztratit a to bez ohledu na rasovou příslušnost. Za chvilku po mně nebylo ani stopy a mohla jsem se soustředit na případné podezřelé, které jsem si postupně zmapovala. Těch správných si všimla i Ash s Drizztem a tak jsem jen kontrolovali situaci, než to Sivel rozjel. Stříbrní vypatlanci se opravdu zvedli a chtěli vyrazit proti Sivelovi, ale to jsme nehodlali připustit. Nalítla jsem na ty mířící k Sivelovi s takovou vervou, že většina z nich popadala, aniž by si uvědomila, co se děje. Ash se mezitím nechala prohodit jedním oknem, ale navázala ho aspoň na sebe. Drizzt pak upoutal pozornost na bar. Prioritou byl pro mě Sivel a likvidace těch mířících k němu, což se mi povedlo dostatečně rychle, abych se pak mohla obrátit do zad těch, co mířili k Drizztovi. Ty už jsme rozcupovali společně a když se přidala i Ash s tím svým, koncert úspěšně skončil. S narušiteli jsme se stihli vypořádat v moment, kdy Sivel skončil se svou písničkou a mohli jsme tak společně oslavit úspěšné završení jeho místního koncertu. Náležitě se nám odměnil a my se tak mohli připravovat na podporu pro zítřejší akci.
Rozdělili jsme se v půlce dopoledne na místa a začali sledovat, jak to Avantur odpálil. Během krátké chvilky zachvátily chrám plameny a k nám z hlavních dveřích vylezl pouze jeden, který byl ještě za příkopem. Nechala jsem ho Drizztovi, jenž byl lépe vybaven na souboj na větší vzdálenost a jenom jsem sledovala Avantura proskakujícího skrz okno. Větší vzrušení zažil druhý tým a nemohu popřít, že jsem byla mírně zklamaná z toho, že jsem nemohla propálit jednoho stříbrňáka svou ohnivou katanou, kterou jsem si připravila právě pro tento účel. Nemohli jsme se nicméně zdržovat dlouho, protože se každou chvílí mohli vrátit stříbrní rytíři, kteří byli zabaveni gildou a stáhli jsme se do hotelu. Jako první jsem zalezla do koupele, abych se zbavila možného zápachu od kouře a nevzbudila žádné podezření, než jsem se s ostatními sešla dole v hospodě. Později jsme se dozvěděli, že v kobkách chrámu se našla tři shadow elfská ohořelá těla, což nepochybně byli oni narušitelé z odměny. Povedlo se mi za ně získat i tak odměnu a podpořila jsem Ashin nápad vyrazit na návštěvu do Holých zemí za šamany.
Zdejší přívětivé prostředí bylo naprostým opakem toho, co jsme zažili v Koru. Navštívili jsme nejdříve Olisse, než jsme zapadli k Olafovi do podniku, kde jsme začali oslavovat a uvolnili se. A samozřejmě u toho nechybělo tonikum, v obou svých variantách, kdy jsme všechny přítomné pozvali na dvě rundy. Večer se rozvíjel ve slavnostním duchu a všichni jsme si to nesmírně užívali, byť jsme se trochu hlídali, protože Aveeru ráno čekal rituál přijímání. Na něj přišli páni elementů a Aveeru si měl zvolit jeden element, k překvapení všech si ji zvolily všechny. Potom jsme měli možnost s pány krátce pohovořit, než nás čekal pozvolný návrat k naší rutině.
Vyrazili jsme za Olissem, tedy s drobným čekáním na Ash, která se rozhodla zastavit se na otočku, nejspíš v Mayhiru, aby se nám po návratu pochlubila tím, že změnila povolání a z warlocka se nyní stala barbarkou. Možná trošku nevybíravěji jsem se ji vyptala na některé věci, abych si dala dohromady její motiv, ale vše se zdálo v pořádku. Pokračovali jsme tedy k vůdci šamanů, jenž pro nás přichystal rituál, jehož absolvováním jsme mohli Tora zbavit závislosti na vílím jídle. A příprava byla opravdu zajímavá, Tor uprostřed kruhu, každý z nás u jedné svíce a mělo to tu správnou spirituální atmosféru. Až se mi vybavila jedna seance, kam mě zvaly nějaké mayhirské paničky v době, kdy jsem tam hrála v divadle. Nicméně, jakmile Ollis začal, veškerá podobnost se vytratila a my se octli na úplně jiném místě. A jen s tím, co jsme v době sezení u svíce měli u sebe, což pro některé byly i zbraně, to však neplatilo pro můj případ.
Prostor, kde jsme se nacházeli, by se dal popsat jako kapsa snové říše, jen prakticky temná vyjma našich svící. Povedlo se nám, díky Torovi, určit čtyři směry, kterými jsme se nakonec postupně vydali. Museli jsme většinou utvořit řetěz, jak nás později zahltila hustá mlha, než jsme dorazili k bytosti, která Tora dobře poznala a představila se jako víla. U první se Ash rozhodla vyjednávat pěstmi a vyzvala dotyčného na duel, který nakonec zvládla. Někteří se cukali, ale v takových situacích je lepší dodržovat pravidla. Když Ash vyhrála, víla se podrobila a opustila tuto podivnou manifestaci Torova podvědomí. Nás čekala cesta k další víle, která chtěla výměnou oběť někoho z nás, na což jsme zatím nepřistoupili. Třetí víla nemluvila, jen před nás natáhla ruku. V zamyšlení, co po nás asi může chtít, jsem zkusila vytáhnout dilutan a dát jí ho, což se ukázalo jako dostatečné a také opustila toto místo. Poslední víla nám pak dávala hádanky, na němž jsme postupně dokázali odpovídat a i ona byla spokojená. Zbývala poslední, než ke mně přistoupila Ash a prozradila mi, že vím, co mám Costerovi říct, než odběhla, aniž bych mohla říct cokoliv dalšího. Sama jsem byla v pokušení to zkusit, protože vím, že právě Ash by mě zkusila nějak dostat zpátky, ale tady už bylo pozdě. Po chvíli jsme se probrali všichni u Ollise a to včetně Ash, takže se zdálo, že to byl jenom test. Tedy jen do doby, než se vzedmul její stín, ale než mohl něco víc udělat, tak zasáhl Ollis a přetnul jej. Rituál byl dokončen, Tor zbaven vílí závislosti a my všichni naživu - nastal čas to oslavit u Olafa, kam se Tor těšil na bervézského brouka a jeho chuť. Já to oslavila sadou deseti panáků, které jsem postupně likvidovala, možná i proto, abych zapila poslední událost, kdy jsem zase měla být poslem smrti. Ash si to možná neuvědomuje, ale rozhodně to není nic hezkého, nést tuto zodpovědnost, nehledě na to, jak její tendence sebeobětování dopadají i na mě.
Po této drobné oslavě zamíříme nazpět, já s Torem navštívíme knihkupectví v Koru, abych získala výtisky vyšetřovatelky Vale, zatímco Ash zkontroluje stav pevnosti spellbreakerů a průběhu oprav. Prodavačka knih se ukáže jako čistá rasistka, ale Tor jí to pak dá i trochu sežrat, tak se dosáhlo jistého zadostiučinění. Jsem rád, že ho to štve podobně jako ostatní, byť já bych dotyčnou nejradši probodla, nebo nechala si zažít třeba den v shadow elfském městě. He, to by byl opravdu odpovídající trest. No, po nějaké době se všichni sejdeme u stájí, Ash se domluví s tarauuy, že budou mít jistou formu volna, zatímco my porazíme do zničených zemí, kde by se jim to nejspíš moc nezamlouvalo. Jdeme tedy pěšky a nejprve nás čeká kus cesty, kolem Korského valu a pak dále ke zničeným zemím. Předtím se ještě utáboříme a Aveera "postaví" dům ve stromě díky holi, kterou získala nedávno. Než však dostanu příležitost chystat večeři, objeví se A s tím, že si pro mě přišel pro tento večer. Parta je samostatná a dospělá a nechala jsem je být, abych vyrazila s ním. Vykouzlila jsem jedno z nejlepších jídel, které umím, zatímco A připravil prostor a dopřáli jsme si tak klidnou a příjemnou věčeři. Poté co jsme skončili s jídlem, navrhnul A, že by měl mohl vzít na nějaké příjemnější místo a já jsem tentokrát neváhala ani vteřinu. Hodlala jsem využít každé chvíle, kterou bychom mohli mít pro sebe. Nakonec se ukázalo, že jsme se objevili v Sirafu v sídle vran. Následovala jsem jeho vedení a snažila se vypadat tak, abych nebudila zbytečné podezření, i když jsem nepochybovala, že moje přítomnost u pána gildy všem potvrdí, že jsem host. Dorazili jsme až do jeho komnat, kde si A nebyl jistý, jestli může pokračovat, ale opětovala jsem mu takovým stylem, že nemohl být na pochybách a velmi rychle jsme se přemístili až na postel. Užívala jsem si jeho šikovných rukou, kdy věděl, kam šáhnout, jak ze mě sundaval jednotlivé díly oblečení. Já zvolila rafinovanější přístup a než šikovné oblékání jsme využívala postupných doteků, zajížděla rukama pod oblečení a občas ho poškádlila ocasem. Pracovala jsem tak, abych jen umocnila jeho natěšení a dopřála mu o to větší radost, když jsem pokročila o další kus. Správné načasování v tomhle případě udělá divy a hlavně mi to pomohlo si i zjistit ta citlivější místa na dotek, ať už prsty, ocasem nebo rty. A když pak udeříte na několika místech najednou, dotyčného si omotáte okolo prstů. Na druhou stranu jsem to však nechtěla přehánět a dávala jsem mu prostor, naznačovala mu, aby si sám užil iniciativy. Dbala jsem hodně na to, abychom conejvíce cítila vzájemně svá těla. Pro zabijáky to často bývá nejvíce vzrušující, protože se tím plně odhalí druhému a co v akci znamená velké nebezpečí, v milostném aktu o to více zesiluje vzrušení. A jak jsme postupně splývali jeden v druhém, užívali si chvíle odpočinku, abych jednu takovou narušila souběžným polibkem na šíji a pohlazením na jeho chloubě, kdy prostě nemohl odmítnout další kolo, hodiny plynuly a my jsme měli jenom toho druhého. Ani nevím, kdy jsme oba usnuli, ale po dlouhé době jsem se cítila v pohodě jako už dlouho ne. Až se mi nechtělo vstávat z jeho hrudě, když nadešel čas se rozloučit. Vnímala jsem, že stejně jako já si přál, abychom mohli vrátit čas a zopakovat si to, ale o to více se budeme zase těšit na naše další setkání. Nicméně nebylo pochyb, po mnoha letech jsem byla někým opět natolik poblouzněná, že bych byla ochotná se na jeho přání vzdát mnoha věcí. A doufala, že třeba příště uvidíme v Sirafu úsvit nebo západ slunce, protože ty měly vždy svoje unikátní kouzlo.
Rozhodla jsem se pro příští společnou noc připravit něco unikátního a napadlo mě, že bych využila svící a hry stínů, jednoho z kousků, které jsem zkoušela na konci své lechtivější část života. Ta hrana, kdy vídí a kdy musí zapojit fantazii dovede zážitek ještě zintenzivnit, ale musela bych na to provést přípravu pokoje, kde bychom se příště rozhodli strávit společnou noc. Rozhodně to však byl plán, který musím zrealizovat. Vše dobré jsem pak nechala u A, když jsem se loučili a vrátila se k ostatním, kteří dokonce ani neumřeli hlady bez mé kuchyně. Sbalili jsme se a vyrazili kupředu, k temné zemi, kde veškeré rostliny přestávaly růst a život skomíral. Dorazili jsme až k hraně, kde se na zemi svíjely jakési temně vypadající šlahouny. Postupně jsme začali prozkoumávat oblast, když se rostliny rozhodly vyrazit po nás. Neváhám a vydám se na pomoc Torovi, abych mu pomohla, ale sama jsem se stala cílem. Možná chvilka nepozornosti, možná jsem něco ještě ze svého vědomí zapomněla v Sirafu, ale jedna z těch rostlin mě zachytila za nohu. Musela se k nám přidat Aveera a seslat ohnivou zeď, než jsme dokázali ze mě ten šlahoun odsekat. Rychle jsme pak ustoupili do budovy, kam se nemohly ty věci řádně dostat a postupně jsme sem dorazili všichni. Tehdy došel čas i na prozkoumání mé rány, než mi bylo řečeno, že se možná začnu měnit taky ve šlahoun. Započalo pak velké lékářské konzilium, kdy se všichni, včetně třeba i Drizzta, předháněli v nápadech co vyzkoušet, až jsem si připadala jako pokusný králík. Lektvary, léčivé kouzla, obnovovací kouzla, nic nezabralo. Až Aveera zkusila metodu, že to půjde větší silou a na běžnější kouzlo použila větší soustředění magické energie, což zabralo. Notně jsem si ulevila a přesvědčila se, že léčení by měla mít na starost opravdu ona. Kdo ví, jaké infekce bych zase chytla od Avantura, nebo jaký experiment by chtěl vyzkoušet Drizzt.
Každopádně to znamenalo velký problém pro pohyb vpřed a museli jsme přijít na to, jak projít mezi rostlinami, aniž bychom se museli vydatně léčit před transformací na ně. Experimentem jsme si nakonec ověřili, že nejsou, jako většina rostlin, velkými příznivci ohně a nachystali jsme si materiál na pochodně, když Aveera přišla s možností seslání ohnivého elementála. Zkusili jsme to a dotyčný nám poskytl dostatečný prostor okolo něho, v němž jsme se mohli pohybovat. Pochodní jsme si i tak připravili více než dost, protože záložní plán se vždy vyplatí mít. Cestovali jsme v doprovodu elementála skoro celý den, než jsme narazili na starý chrám, který jsme využili jako útočiště. Prozkoumali jsme ho a zjistili, že byl zasvěcen shadow elfským božstvům. Místní výzdoba byla velmi zajímavá a dobře vytvořená, takže jsme, aspoň tedy já, přistupovali k chrámu s úctou. A stejně tak jsem trvala na dodržení hlídek, protože pořád jsme byli na nepřátelském území a někde tu mohla být část té stříbrné pakáže, co sem odešla. Během mé hlídky se mi zjevila Neviděná, jež mi prozradila, že známe klíč, jenž nám umožní nalézt Zářivou citadelu a že podporuje naše úsilí ji nalézt, stejně jako její předání Shadovari. O informace jsem se s ostatními podělila ráno a nyní jsme si byli zase o něco jistější, že mělo smysl po citadele pátrat. Vyrazili jsme tedy opět v doprovodu ohnivého elementála dále, abychom takto kráčeli celý den. Na konci cesty jsme už nebyli daleko od přístavu, jenž jsme i v dáli zahlédli, stejně jako světla v něm. Moudře jsme se rozhodli nalézt odpočinek v nedaleké jeskyni a vyrazit do přístavu až dalšího dne po řádném odpočinku.
Po přespání jsme vyrazili dál po spálené zemi vpřed přístavu a nevyhnutelnému střetu s bandou stříbrných arogantních parchantů, kteří zneužívají jméno Dara ke konání, kdo ví čeho všeho. Rozhodně se nehodlám pídit po všem co dělají, jen se těším, až je srazíme k zemi. Ale to znamená sundat jejich vůdce, Dareta. Do Stínového přístavu jsme dorazili zanedlouho a na nás značně opatrně, což se ukázalo jako velmi moudrý úkon, stejně jako to, že na prvotná výzvědy jsem se vydala já s Torem. Nepřátel tu bylo dobrých několik desítek a když vezmeme v potaz, kolik z nich bylo kleriků, tak nějaký přímý útok byl naprostý nesmysl. Proto padlo to nejrozumější možné rozhodnutí a já s Torem jsme vyrazili likvidovat jednoho padoucha po druhém tuchým a nenápadným způsobem. Dostávali jsme se k první desítce, když už to Ash nevydržela, nejspíše celá nažhavená na probodnutí Dareta a přidala se taky. Alespoň se na to připravila a nechala si pomoci od Aveery, aby byla méně nenápadná.
Rozmístění obránců se po chvilce ukázalo jako značně nepříjemné a těžké k další postupné likvidaci a tak jsme museli změnit postup a podívat se na to z jiného úhlu. A protože bílá sova by tu byla nápadná jak qarain na breonském plese, tak jsem musela zakročit já a nezbylo mi, než využít podobu havrana. Obávala jsem se kvůli velikosti, ale lítající shadow elf s pláštíkem by byl jen dobrým cvičným cílem a z určité výšky pak velikost tvora ve vzduchu, navíc v takovémto temné prostředí, mohla klamat. Začal tedy postup z budovy k budově, sem tam jsem i něco upustila, místy se skryla v budově a odlákala pozornost zvuky těch tvorů, na které jsem si zrovna vzpomněla. Díky tomu všemu a usilovné podpoře ostatních jsme se prokousali postupně k finální budově, kde už zbyla dvojice strážných. K jejich zabití jsme se však nedostali, protože se o ně postaral sám neposkojený Daret, aby se s posledními čtyřmi poskoky vrhnul na nás. A zatímco jej upoutala Ash, můj cíl byl jasný - podpůrné síly Dareta, což byla skupinka složená z paladinů a kleriků. A že to bylo potřeba se ukázalo velmi záhy, když Ash popustila uzdu svému hněvu natolik, že Daret dobře namlátila, ale vše přišlo vniveč, když ho jeho nohsledi vyléčili. Pomohli by, kdyby ostatní pomáhali trochu více koordinovaně, ale co naplat. Daret si nakonec pro sebe uzmul Drizzt, jak jinak, než tento slavný shadowský elfský hrdina, kdy si to probodnutí nemohla odpustit ani Ash. Ta verva, kterou do toho vložila mi nakonec stačila a neměla jsem zapotřebí špinit další své zbraně krví toho zatracence.
S tímto problémem vyřešeným se před námi, někde v černé tmě na temně černé vodě, tyčila Zářivá citadela. Bylo by fajn, kdyby zafungovala jako maják a navedla nás, ale tady spíš stála za tou temnotou, která na nás všechny začínala nepříjemně doléhat. Abychom to měli co nejdřív vyřešeno, tak jsme bez váhání naskočili do lodí a začali veslovat vpřed. Vyfasovala jsem k sobě Tora a nemohla jsem si stěžovat. Po chvíli jsem s jeho svolením nechala veslování na něm a snažila se z přídě něco nalézt a být připravená zasáhnout, kdyby na nás něco chtělo z vody vyskočit. A opravdu se někdo objevil, k překvapení všech tím byla má paní, Neviděná, která mě přišla varovat, že u citadely budu bez její podpory a nebude moci mi nijak pomoci. Poděkovala jsem ji za její starost, ale potvrdila jsme jí, že od toho úmyslu nehodlám ustoupit - ať kvůli Ash, nebo kvůli ní a citadele samotné, která má právem patří jí. Uznala mé přesvědčení, požádala o obezřetnost a opustila nás, abychom se brzy na to objevili u pobřeží ostrova, jemuž dominovala vysoká struktura. Sotva jsme však vstoupili na ostrov zalila mě taková temnota, o níž jsem byla přesvčená, že nemůže existovat. Tma samotná mi nikdy nevadila, ale tohle bylo nic, žádný zvuk, čichový vjem, světlo, prostě pocit naprosté prázdnoty. Až po nějaké chvíli jsme se vzpamatovala a mohla s ostatními, pod podobným vlivem, pokračovat dál. Klidu nám nedopřál ani odpočinek před vstupem do citadely samotné a možná jsem si přišla utahanější než před tím.
Abychom se dostali k budově samotné, museli jsme nejprve překročit provazový most, jenž vypadal ve značně se rozpadajícím stavu. I s mou obratností a lehkostí jsme jednou nebo dvakrát špatně našlápla, ale po Aveeře jsem byla druhá na protější straně. Výrazný problém se ukázal u Avantura, s nímž se utrhlo jedno z lan, ale udržel se. A nakonec Ash, která dopadla, naštěstí, podobně, jen byla stejně jako Avantur notně potlučená. Tor je s pomocí dalších vytáhl k nám a vstoupili jsme dovnitř. Tady nás přivítali sluhové, kteří působili naprosto servilně a poznali jsme v nich unesené z Koru, víc než živé myslící bytosti to byli poslušní otroci. Jeden nás nasměroval k Epimeteovi Medasinskému, ale dovedlo nás to jen do chodby plné pastí, kdy jsem jen tak tak vyhnula, než mě srazila Ash. Vážně, co má tahle parta s tím mě vždy přidat k nějaké újmě? Po nějaké době jsme se opravdu dostali až do místnosti s hledaným mužem, ale setkání neprobíhalo vůbec podle představ. Onen slavný avatar a dávný hrdina v královských službách se po Ash vrhl jako temnotou posedlý fanatik a prohodil ji stěnou, než skočil za ní. A zatímco se ostatní vzpamatovávali, pádila jsem za Ash, abych jí pomohla, protože tento muž, ať už býval sebelepší, ze sebe vydával takový vražedný dojem, až mi z toho dělalo ještě více zle. Rozpoutala se lítá bitva, kdy jsem si musela hlídat každý možný zásah, protože byly hodně vražedné, nehledě na tu smršť blesků, kterou ten parchant pravidelně přivolával.
Drizzt s Torem zpočátku drželi odstup a odstřelovali z dálky, než je odtamtud smetl. Pak se krátce zaměřil na Aveeru, div že ji nezabil, než ho na sebe opět navázala Ash. Aveera se pak musela hlídat, aby více neupotala jeho pozornost jakožto léčitel party. A zatímco jeden se obezřetně kryje, tak Drizzt frajersky levitoval ze vzduchu a pokračoval ve své střelbě ... do okamžiku, než vzduch protkala řádná smršť blesků a náš shadow elf si nabančil, ale hlavně byl spálen jeho létající plášť. S maximálním úsilím se nám povedlo Epimetea, na němž nebyly vidět žádné šrámy dobýt, dobýt, byť nejprve to musela odnést jeho zbraň. Jenomže, jak přicházel ke svým smyslům, tak se ukazovaly i rány, jenž jsme mu způsobili a rozhodně jich nebylo málo a nebylo pochyb o tom, že tohoto muže nezachráníme. Ash si vyslechla jeho poslední slova a jala se připravovat důstojné rozloučení, jak jen to bylo na tomto místě možné, zatímco temnota odsud začínala postupně ustupovat. I tak nám to zanechalo spoustu otázek, včetně toho, kdo byl ten zatracený V, jehož jsme krátce spatřili, než se do nás Epimetheus pustil. S prosvítající oblohou a hořící lodí s tělem kdysi hrdého válečníka na hladině postupně se očišťujícího moře z nás taky spadla ta nepříjemná tíha temnoty, které nás tolik obklopovala. S ohledem na události poslední dní, jsem byla ráda, že jsem naživu, že jsem překonala tu bariéru, kterou jsem si držela od A, ale i tak na mě doléhala únava posledních dní. Už jsem se nemohla dočkat, až si konečně trochu odpočineme.
Probrali jsme ještě nějaké věci, než jsem se chystali na odchod, aby se před námi na mostě zjevila má paní a odhalila nám svou skutečnou tvář, která nam zatím byla utajena. Vyjádřila spokojenost nad "osvobozením" citadely a pomohla nám na místo přivést Temné, kteří vypadali naprosto nadšení. Dodrželi svůj příslib a zaplatili nám slíbenou sumu, stejně jako nám poskytli další dar, jenž nám má pomoci v dalších návštěvách Stínopádu. Aveera se pak ještě Neviděné doptala na nějaké informace ohledně Shandooriho, ale stejně jsem nakonec musela zapátrat v paměti a ještě si něco vybavit. Snad jí to pomůže v jejím hledání. Citadelu jsme jim předali a spolu s jedním z vymytých kouzelníků jsme se vypravili lodí zpět do Přístavu a odtamtud potom dále do Koru. Cestou ještě Drizzt plašil s vyhledáváním figurek, nicméně mu napomohla Ash, když je věnovala, protože je našla u padlých nepřátel. Doufala bych, že si z toho vezme ponaučení, nicméně protože se tenhle vzorec stále opakuje, tak o tom značně pochybuji. Nicméně majíc vše podstatné jsme vyrazili nazpět zanechávajíc za sebou tyto nelítostné země, zničené pobytem elfů. Opět jsem využili ohnivého elementála, abychom si drželi rostliny dál od těla a dostali se až na dohled valu a pak dále pokračovali až do Koru.
Aveera si vzala za úkol informování rodičů a navrácení jejich syna, zatímco my ostatní jsme chystali věci pro cestu k portálu a dále. Konec roku byl prakticky za rohem a tak se návrh na jeho strávení v Oreliku nesměl nepřijmout. Ostatně lepší variantu si za dané situace ani nedovedu představit. Ash se ještě vypravila do Mayhiru předat hlášení králi, zatímco my jsme vyrazili napřed zajistit ubytování. Jako obvykle jsme zamířili do naší oblízené hospody, kde jsem bez váhání zamluvila apartmá v nejvyšším patře. Dopřála jsem si řádnou koupel, než jsem převlečena v něčem pohodlném sešla dolů a začala si užívat pohostinosti města. První večer jsme slavili střídmě a bavila jsem se s ostatními večer, když jsem jim ukázala, že i s běžnými raketami při správném načasování a rozmístění jdou dělat divy a zasloužila jsem si za to i potlesk lidí v okolí. Ach, jak mi potlesk z divadelního představení chybí. Ano, úleva z přežití po tvrdém souboji má taky svoje kouzlo, ale tohle je prostě něco úplně jiného a nedám na to dopustit. Po tom všem jsem ještě něco popili, než jsme se vydali odpočinout přes posledním dnem roku.
Se vstáváním jsem nespěchala a nakonec jsem po snídani vyrazila s Avanturem na náměstí, kde se prodávalo všechno možné. Zbytek byl dle všeho už dávno v tom davu, ale nechtěla jsem si krátit konečně kvalitní odpočinek a hlavně nebylo kam spěchat. Nestihli jsme toho však projít mnoho, než nás Ash s Drizztem začali svolávat k sobě a v podstatě jsem si od nich nemohla tolik odpočinout, v což jsem i trochu doufala. Co si budeme povídat, vzájemný odpočinek od sebe taky potřebujeme, ať si to někteří připoustí nebo ne. Vrátili jsme se do hospody, kde se k nám u stolu postupně začali přidávat další lidi, které sem sezval Amantius. Samozřejmě nesměl chybět Coster, byť to Ash překvapilo, protože měla za to, že byl někde úplně jinde. Připojil se pak i Durant, jenž možná konečně vypadal trochu uvolněněji, následně potěšila svou přítomnosti Avantura Catherine, zatímco Aveeře se rozhodl věnovat Quaide. K mému velkému překvapení se pak před námi objevil i můj nápadník, byť pro ostatní se představil jako Viktor. Krycí příběh byl, že je to můj starý známý z dob, kdy jsem jako zabiják působila v Mayhiru a přišel zavzpomínat, stejně jako mi předat nějaké informace. Večer a diskuze pokračovaly v plném proudu a nestačila jsem se divit, co někteří ostatním nalhávali nebo jak překrucovali jistá slova, občas se mi z toho dělalo i dost zle. Je trochu ironické, že jsem si připadala jako jedna z mála, co mluví pravdu, což s ohledem na moji historii velmi úsměvné. Naštěstí se jednotlivé dvojice začínaly vytrácet do pokojů a atmosféra se trochu uklidnila. Alespoň pro mě, protože ať si nakecávaj v soukromí co chtějí, ale nemusí to naroubovávat tak, že pak shazují ostatní, kteří si kvůli tomu vytrpěli své - zajímalo by mě, zda-li si uvědomují, že právě tohle důvěryhodnosti ve skupině nepřidá. Zažila jsem to už na spoustě míst a vždy se opakuje to samé. Každopádně, když mi Viktor naznačil, že by mi rád něco sdělil, bez rozmyslu jsem ho následovala a až cestou na schodech jsem vyjádřila svoje obavy o jeho bezpečí. Že zbytek mojí party dělá blbiny je jedna věc, ale velmi nerada bych, aby, seč to z ní v podání A ironicky, si komplikoval a ztěžoval situaci i on kvůli pár chvilkám se mnou. Radši si počkám, když budu vědět, že nepodstoupí zbytečné riziko, které by ho mohlo prozradit. Každopádně cestou nahoru mě ujistil, že je to v pořádku a tak jsem se rozhodla na tu chvíli s ním zahodit všechny starosti a užít si ho. Možná i proto jsem mu přenechali víc iniciativu a maximálně ho brzdila, abychom si vzájemné chvíle a kontakt prodloužili co nejvíce. Polohy, kdy jsme byli co nejvíce při sobě, abych ho mohla vnímat každou částí svého těla a nehleděla jsem na to, že by nám snad dosažení vrcholu trvalo déle. Chtěla jsem cítit jeho blízkost, sílu, bezpečí jeho paží, přítomnost.
Společnou nám narušila zpráva, jako vždycky ostatně, která nám nabízela zajít pouštět ohňostroje ke Costerovi do sídla zde v Oreliku. Ano s ohledem na davy ve městě to vůbec nebyl špatný nápad a moje rozmýšlení, kde bychom je mohli pouštět přišlo vniveč, ale protože to byla zpráva pro všechny, tak to znamenalo konec mé chvilky s A. Během oblékání mi ještě snímek z kamary, který jsem měla potíž nepustit z ruky. Na něm byl někdo velmi podobný Iaonnemu, kterého zjistili v Posledním přístavu ve Zpívajících zemích. Prozradil ji, že tam může kontaktovat Oscara, jenž by mohl mít další informace ohledně tohoto zjevení. Nebyla to zrovna nejlepší zpráva pro rozloučení a následnou výpravu na střílení ohňostrojů, ale lepší moment pro předání by asi A nenašel. Rozloučili jsme se a já zamířila za ostatními a poté společně k rezidenci hraběte Alecta, abychom tam odpalovali jednu raketu za druhou. Nová informace však pevně hnízila v pozadí mojí mysli a nejsem si jistá, jak dobře jsem to dovedla skrývat. Proč sakra ti, s nimiž jsem se už rozloučila, se musí pořád vracet? Nemohu snad ve svém životě jít dál, aniž bych se neustále někam vracela? S těmito myšlenkami jsem nakonec přivítala, když jsme po odpalování byli pozvání Costerem s nabídkou noclehu. A fakt, že ostatní společníci byli pro další pití jsem uvítala o to více a bylo mi úplně jedno, jak hodně mě bude druhý den bolet hlava.
A když většina zmizela a já s Avanturem a Torem jsme se pustili do pití, dostala jsem chuť na něco zajímavého neobvyklého a rozhodla jsem se tedy zapátrat, co nám sklep nabízel. Povedlo se mi nakonec ukořistit úžasnou lahev qarainského pití a pustili jsme se společně do něho. Že to je opravdu, ale opravdu vzácná láhev mě v tu chvíli nezajímalo, prostě jsem se chtěla zpít a neřešit následky. Teprve ráno, když mi Coster připomněl, cože jsme to vlastně pili, jsem si uvědomila svou chybu. Možná by pochopil, kdybych mu prozradila své tehdejší rozpoložení mysl, ale v tuhle chvíli jsem to s nikým nechtěla probírat a už vůbec ne s Ash, která by se možná zbytečně navíc vyptávala a nebyla jsem v tom ideálním rozpoložení mysli. Tak jsem mlčky přijmula trest, který se nám Coster rozhodl uložit - jednalo se nakonec vypití toho děsivého černého piva Anus černého draka, byla to zaručená vizitka do bezvědomí a hlavně jsme pili s Costerem. Avantur si naivně myslel, že by mu mohl stačit, netušíc, že Costerovi alkohol prostě z různých důvodů nic nedělá. Následné probuzení bylo o to tvrdší a bolestivějšího, nicméně mi to trochu ulevilo a nemusela jsem na to tolik myslet.
Po nějakém uschopnění se jsem si uvědomila blízkost wardenského svátku Lilith a vypravila se pořídit si semínko vrby, abych jej mohla zasadit. Při přemýšlení nad vhodným místem mi Coster nabídl, že tak mohu učinit na jeho zahradě a dohodla jsem se s ním i na místě. Bylo to skromný rituál, který by určitě nenadchl nějaké příznivce okázalých představení, ale já jsem byla spokojená a možná mi to i trochu pomohlo k dorovnání se do nějakého klidu, alespoň tedy na čas. Pak už bylo na čase opustit pohostinné sídlo Alectových a po rozloučeních a zaplacení útraty v hotelu jsme opustili Orelik. Opět nás přivítal potemnělý a nevlídný Kor, kde jsme se rozhodně nechtěli zdržovat dlouho a proto jsme zamířili rovnou ke stájím. Když jsme město opouštěli, doufala jsem, že ho zase nějaké to století neuvidím.
Cesta do Talois docela ubíhala a tak sjem brzy hledali místo pro nocleh. Po klasické rutině s uvařením a dalšími činnostmi se všichni ukládali ke spánku tak nějak pozapomínajíc, že tady jsme v divočině a něco se může objevit. Dostatečně nahlas jsem oznámila svou první hlídku, která se ukázala být poklidná. Vzrušení přišlo, až když jsem předala hlídku Torovi a lezla nahoru na strom, kde mě někdo napadl. Instinktivně jsem zareagovala, uhnula výpadu a strhla jej přes sebe dolů na zem. Dotyčný svůj pád nepřežil, ale nebylo pochyb, že už slídil nahoře, kde se však nikomu nic nestalo. S tím se objevil další stín a alarmujíc ostatní jsem se vydala v jeho stopách odhodlaná ho dostihnout a ztrestat za jeho drzost. Snažil se a byl rychlý, ne však tak jako já a když se tedy zastavil, nedala jsem mu sebemenší šanci. To už se ale vynořila šestice dalších podobných zabijáků rozradostněných nad tím, jak mě chytili do pasti. Ale nikdo z nich se neměl k útoku, tak jsem si vytipovala moment a vyrazila. Než mohli zareagovat, dva byli na místě mrtví a stejně jako ti předchozí se rozplynuli, až z nich nic nezbylo. Cítila jsem strach z ostatních, když viděli, jak jsem se vypořádala s jejich kolegy, ale nakonec bylo otázkou času, než mě jeden z nich zasáhne. Na oplátku jsem mu věnovala smrt a nepochybuji o tom, že bych dovedla zrušit i ostatní, když dorazila podpora. Tedy, Ash na stínovém oři, ve vzduchu bílá sova, Drizzt na papírovém oři, chyběl už jen hraničář na medvědovi a Avantur na kdoví čem, prostě celá cirkusová sestava. Takhle zpětně to prostě nejde líp nazvat, když si každý, vyjma naší věrné léčitelky, prostě přijel jenom taky praštit. Trochu mě to znepokojilo, protože jsem netušila, čím jsou ty dýky napuštěné a objevila se nová skupina cílů, která by je mohla poznat. K tomu naštěstí nedošlo a s pomocí jsem zbylé stínové zabijáky odstranila dřív, než zranili někoho dalšího. Když však přišlo na kontrolu po boji, místo zranění na mém rameni vypadalo nakažené nějakými černými žilami. Prostřídali se na mě všichni adepti medicíny i léčitelé a připadala jsem si spíš jako pokusný králík než pacient. Obzvláště, když svůj názor začal připojovat Drizzt s nějakým velmi zajímavým kouzlem. Nicméně ani lektvary i Aveeřina magie nepomohly, než Tor zapátral v paměti a vzpomněl si na neblahé informace o tomto jedu. Nebylo toho mnoho, ale protilék si nevybavil, s tím jsme se vrátili do tábora, kde s novými informacemi přišel Axol, stejně jako s látkou, která dočasně může pomoci. Lék však musel nalézt jinde a mohla jsem jen doufat, že to stihne včas, jinak bych mohla skončit jako jeden z těch zabijáků, kteří v podstatě byli spoutaný vítr v brnění. A s touto úžasnou zprávou jsem té noci úlehala ke spánku, nutno říci, že v posledních dnech je to opět velmi povzbudivé a to rozhodně nemyslím v dobrém smyslu.
Ráno po probuzení mě Axol prohlédl a zjistil, že se nákaza zatím moc nešíří, ale dostala jsem nakázan klidový režim, takže se můj proměnil na ležení ve voze a obezřetné sledování toho, co to u Anxe zase Drizzt ve voze. Protože ze všech dnů, kdy by mohl vymýšlet nějaké experimenty, si vybral zrovna ten, kdy tam musí ležet kvůli svému zranění. On to snad opravdu dělá schválně, byť tentokráte by případný strop znamenalo pouze plachtu vozu. Naštěstí k ničemu takovému nedošlo a říkám si, jestli se do klidu počítání i nervování se nad naším nevyzpytatelným čarodejěm.
K večeru jsme trochu sjeli z cesty a zamířili na nedalekou farmu, kde jsme požádali o nocleh, jenž nám byl obrátkou za pomoc na statku poskytnut. Každý z nás si našel nějakou jinou činnost a s ohledem na velkohubost některých jsem se radši nabídla paní domací, protože v kuchyni bylo bezpečněji než u otce hlídajícího dceru, nehlídajícího se Drizzta, žvanicího Avantura a dobrodružství popisující Ash. A mladistvé děti se samozřejmě chytaly, takže jsem se chtěla držet dál od případného nebezpečí. Matka rodiny byla už na ledacos zvyklá, takže jsme si v klidu notovaly v kuchyni. Přispěla jsem tak alespoň svým dílem za pohoštění a nakonec nějak pomohl každý z nás, nicméně naše přenocování mělo i tak svoje následky. Nadcházejícího dne s námi totiž cestovaly obě nejstarší děti dále do Talois, syn, nakonec, jak jsme se později dozvěděli pod záminkou, studia na páže, a dcera, aby se cestou přiučila vaření a doprovidla nás. Že byla skutečnost jiná a rodiče se to dozví až mnohem později, to byla druhá věc. Už krátce po opuštění farmy obě děti prozradily, že mají úplně jiné plány. SYn chtěl nakonec studovat na knihovníka, dle všeho v knihovně svící a dcera bažila po dobrodružném životě, kdy se hodlala přidat k nějaké cestující skupině dobrodruhů. Nicméně je pořád čekal kus cesty s námi do Talois. Alespoň, že když jsme nocovali den cesty, tak se rozhodla dcera vypomoci a troškou svého slibu svým rodičům nelhala. Nebyla ve finále až tak nešikovná a s trochou praxe by mohla určitě mířit výš. Nocovali jsme kousek od úpatí hory, která se tyčila hned vedla Talois a kdysi se tady odehrála významná bitva a dle toho, co prozradily Aveera s Ash následujícího rána, se tu dodnes objeví duchové minulosti a bitvu přehrávají. K vidění prý byla vidět i dvojice Alectových bratří, toho času ještě v generálských postech. Nutno podotknout, že obě dvě kvůli tomu probděly podstatnou část noci.
Hned po příjezdu do Talois se zastavíme u strážných a po ustájení zamíříme za kapitánem stráží odevzdat naše zbraně a případně se pobavit o některých bodech. Zvlášť mě s Ash si vzal bokem a udělil nám důrazné varování, stejně jako vyjádřil obavy nad Drizztem. Ujistily jsme ho o jeho pořádnosti a samy se doptaly na několik informací. Zkoušela jsem to obezřetně, abych nic neprozradila o některých svých skutečných motivech, které mě tu zajímaly. Získala jsem slušný objem informací a předběžně se i dohodla na případném kontraktu. Zároveň jsme také zjistili, že tu obchází jakýsi proutkář a ptá se po jistém Avanturu Rafovi, což znamená, že nás rytíř-medik-bard bude mít určitě co na práci. K ubytování jsme nakonec zvolili trochu levnější kategorii, ale i tak se jednalo o nádherný hotel, který se navíc snažil o souznění s přírodou. Seznala jsem to jako velmi vhodné místo pro odpočinek a snížení nakládané námahy. Zároveň jsem si začala rozmýšlet, jak přistoupím k hledání tabule pro mou gildu. Ale prvotní fáze je určitě návštěva podniku, kterému dle všeho šéfuje právě onen zlotřilec, který tabuli zcizil.
Ráno si naplánujeme, kdo jak kam vyrazí a zatímco většina má svou vlastní agendu, já se rozhodla vypravit do Darova kostela zjistit něco více ohledně kontraktu, který vypsali. Ukázalo se, že část cesty mohu mít společnou s Drizztem a Aveerou a skončila jsem tedy nakonec v jejich společnosti. Vyráželi jsme mezi posledními a cestou do vyšších vrstev jsme narazili na Avantura. A zatímco Drizzt zareagoval správně, když jsme se začali schovávat, tak Aveera dotyčného musela oslovit. Přeci jen s námi cestuje ještě příliš krátce, aby si vážila chvilek bez dalších členů skupiny, jinak bychom se nejspíš navzájem pozabíjeli mnohem dřív. Nicméně Avantur zatím neúspěšně pátral po proutkaři a naši se tedy nakonec opět rozcházely. Vystoupali jsme postupně do patra města, které jsme potřebovali a do cesty se nám postavilo několik obchodů. Prakticky bez váhání jsme do několika z nich vstoupili a mezi prvními byl obchod s nábytkem, kde se Aveera s Drizztem jali zařizování jejího domečku na holi. Některé jejich názory se poněkud rozchály, takže jsem občas vstoupila s dalším názorem, ale jinak jsem to nechávala na nich. Výrazný vstup jsem musela provést, když začali z mně nepochopitelných důvodů spekulovat, jak nábytek do toho domu dostanou. Jednoduchý dotaz na obchodníka vše vyřešil, byť ti dva vypadali chvilku jako hlupáci. Váhala jsem, jestli s nimi vstupovat i do dalších obchodů, ale nakonec jsem tak učinila a další divná situace se již nestala, tudíž se jen pokračovalo v útracení nemalého množství peněz. Nakonec se povedlo i mě ukořistit pěknou zbraň, kterou jsem si hezky zabalila, než jsme vyrazili konečně směrem ke kostelu.
V kostele jsme byli postupně zavedeni až k otci Matthiasovi, s nímž jsme si pohovořili o možném riziku, kterým se ukázala nějaká forma nemrtvých ohrožující místní hrobky. S odhadem kolem dvacítky nám umožnil přístup do místní knihovny, kde jsme si postupně prošli a nastudovali různé informace o nemrtvých, jimž by mohl odpovídat popis, kterého se nám dostalo. I Aveera sama byla překvapena zdejším rozsahem znalostí a byť si stále pamatovala mnoho z dob, kdy se věnovala nekromancii, narazila tu na spoustu nových poznatků. Protože jsem pomoc přislíbila až na nadcházející den, zbytek dne jsme strávili studováním v knihovně. Nutno podotknout, že jsem byla potěšena přístupem místních vyznavačů Dara, kteří opravdu fungovali jako vlídná náboženská komunita, ne pár naleštěných náfuků. Kdyby takto, nebo třeba podobně jako mniši v Hardfallu k tomu přistupovali všichni, byla celá Lyrrie hned zase o něco příjemnějším místem. Nabiti informacemi jsme se nakonec vrátili do hospody, kde jsme se postupně sešli s ostatními, kteři plnili vlastní plány. Následně jsme si vyměnili poznatky a zjistili, že i Avantur má něco k řešení v Corhankském komplexu, kde jsou nějací podprovatelé Ladra - tudíž Drizzt hned odkýval, že to pomůžeme vyřešit. Prioritu jsme nicméně dali mojí odměně, protože to byla bezprostřední hrozba i pro město Talois samotné.
Po odpočinku jsme se vydali nejprve k ekapitánovi stráží, který nás okamžitě pokárala za zbraně, které jsme včera zapoměli odevzdat - hloupá chyba, která ušla nejenom mě, ale i našemu zástupci velitele. Naštěstí to kapitán přešel s prvním varováním a povolil nějaké vybavení se na nadcházející se úkol. Už dopředu jsem se však musela smiřovat s tím, že mi Ash nedovolí moc zasáhnout s ohledem na můj zdravotní stav. Fakt, že ona sama by v podobné situace pořád šla do boje, jsem nějak vytahovat nechtěla a rozhodla jsem se to zatím nechat otevřené dle situace. Vzala jsem si nicméně vybavení na boj i z větší vzdálenosti, abych byla připravena podpořit, kdyby se něco zvrtlo. Takto vybaveni jsme se vydali ke kostelu, abychom tam nalezli hrobníka Michaela a od něho získali klíč k nejnižšímu patru hrobek, kam se pak následně začali sestupovat.
Už od počátku jsem se držela vzadu, jak znělo i z hlavního plánu před samotným vstupem do hrobky a těsně u vstupu do nejnižšího patra se ozvaly zvuky a něco z dveří zaútočilo, sotva se odházela bariéra z nábytku. Objevili se dvě zombie s nimiž proběhl rychlý proces, byť ta druhá, která sletěla ze schodů měla tendenci se neustále zvedat, než ji zasáhla Shandorim Aveera. Já se mezitím rozhodla tu nahoře pořádně vypálit, aby se nestalo totéž, protože už tohle bylo podezřelé. Po sestupu do nejnižšího patra mi byl dovolen průzkum a obhlédla jsem alespoň prvních několik částí, kam jsem se mohla bez většího rizika, když padlo rozhodnutí, že vyčistíme sekci a pak postoupíme. Nicméně, poněvadž se nemohu plížit za celý tým, tak tohle jako obvykle selhalo a muselo se to řešit přímočařejším postupem. V začátku jsem se držela v pozadí, než přišla příležitost, kdy jsem přihrála Torovi svou dýku, i když ji jen tak tak chytil. To už se tu objevili zombie obři, na něž jsme se rozhodli zaměřit. Skutečným nepřítelem se však ukázal titán smrti, který se přiřítil skrze zeď a výrazně ovlivnil boj, už včetně toho, že Ash uzavřel do nějakého krystalu. To už jsme se nemohla držet nazpět a prosmýkla se až za Ash, abych krystal zkusila co nejdříve rozmlátit. To se mi naštěstí povedlo, a byť za cenu nějakého zranění od titána, kterého jsme pak díky tomu i poslali k zemi. Protože pokud by byla Ash ze hry a já se neměla zapojovat, tak by to pro zbytek znamenal možná až velký problém, včetně toho, že ani Drizzt nemohl sesílat žádná příliš ničivá kouzla, aby to tu na nás nespadlo. Vlastně o důvod víc, abych do boje v ten moment vstoupila. Titána jsme ale skolili a získali z něho helmu s drahokame, v němž se nám nakonec povedlo identifikovat krystal smrti. Ten byl dle všeho nakonec příčinou povstání onoho titána a dalších zombií a doufali jsme, že našimi akcemi se nám ho povedlo neutralizovat.
Vděčnost a překvapení místních byla značná, stejně jako úleva, hlavně jsme tentokrát neopomněli se navrátit se zbraněmi na strážnici a cestou nazpět do hotelu jsme se zastavili v kovárně. Tam se do sebe slovně pustila Ash s Drizztem s Qarainem, až jsem nakonec musela vstoupit do všeho a zažehnat oheň. Kovář si naštěstí vše nechal ode mě vysvětlit a vzal na milost i ostatní, o jejichž účelech mohl v podstatě i oprávněně pochybovat. Nepopřu, že jsem měla drobnou škodolibou radost, když styl - já jsem tahle a chci tohle, úplně nezafungoval. Kdyby o šlo jen o Drizzta, tak ho v tom možná nechám vymáchat déle. Tak jako tak mi kovář podal množství nových informace, ale hlavně to, že můj cíl není tím hlavním, kdo mě má zajímat, ale spíše spadal pod někoho dalšího. To situaci poměrně zkomplikovalo a bylo bez pochyb, že mým dalším místem vyšetřování bude ona hospoda, jak už jsem stejně dříve předpokládala. Ale předtím měl být odpočinek a zastávka v gildě, alespoň co se nadcházejícího dne týkalo. Ve výsledku to však stejně nebylo vše, protože Ash dostala pozvání k baronce a my ostatní jsme do toho byli také zahrnuti.
Každopádně probuzení bylo poměrně hektické i s ohledem na stav konta, naštěstí v pozitivním slova smyslu, byť jakmile jsme se dozvěděli od obou hráčů něco o průběhu, tak to bylo hodně dolů a naštěstí pak i hodně nahoru. Když jsem si pak vyzvedávala odměnu v gildě, zaváhala jsem, zda-li si něco neulít k sobě pro případ nejvyšší nouze. S našimi gamblery totiž jeden nikdy neví. V gildě se pak nacházel i speciální kontrakt, který se shodoval s tím, co naznačoval kovář a zmínkách o breonsech. Právě jejich zmizení a situace v ruinách bylo předmětem této bounty. Znamenalo to také, že návštěva breonského velvyslanectví se mě bude také týkat, z čeho jsem opravdu, ale opravdu nebyla nadšená. Audience u baronky proběhla poměrně příjemně a byli jsme zároveň pozváni i na večeři, což jsme s povděkem přijali. Sama baronka nám navíc vyjádřila vděk za situaci s kostelem a získali jsme odměnu navíc, jíž bylo i léno na pozemek s vinicemi za Talois. Jaká to sladká ironie, když se mi zrovna v hlavě rodí recept na víno, který bych chtěla uvařit. Někteří ze šlechticů byli jako obvykle nad míru zvědaví, až se za ně baronka místy styděla, ale z naší strany se nakonec vše obešlo bez větších potíží a vyhnuli jsme se tak dalšímu diplomatickému faux pas.